Project Description

Jak jsem podpálil Brdy

Od dětství se nedokázal rozhodnout: fotoaparát, nebo mikroskop? A tak je z PETRA JANA JURAČKY hydrobiolog a fotograf. A skvělý vypravěč. Ať už je řeč o potápění s jedovatou trnuchou, o krušném výstupu v mrznoucím dešti na Kilimandžáro nebo o tom, proč by českým lesům prospělo více požárů.

Vyšlo v časopise Týden 21. listopadu 2016

* Co nejšílenějšího jste udělal kvůli fotografii? 

Napadá mě více věcí. Třeba když jsem externě pracoval pro pražskou zoo, dostal jsem seznam zvířat, která bylo třeba vyfotografovat. A byla tam trnucha, což je rejnok s ostrým a jedovatým trnem. V zoo žije v jednom hodně zarostlém akváriu, ve tmě, ve společnosti dvou anakond. Ze srandy jsem napsal řediteli: „Ahoj, Mirku, rád vám nafotím trnuchu, ale chci se tam potopit v neoprenu a fotit z vody.“ Dělal jsem si legraci, nemůžou mě tam přece pustit, to nebezpečí tu je. Ale Mirek Bobek napsal: „Tak jo.“ A už jsem nemohl couvnout. Neopren, olova a šel jsem dolů. Nade mnou bděl chovatel s koštětem, kdyby viděl, že na mě trnucha útočí, šťouchne mě a já půjdu rychle nahoru. Trnucha vás nesmí podplavat, pak vás totiž může bodnout do hrudníku. Divný pocit. Před objektivem trnucha a kolem nohy se mi omotávala sedmimetrová anakonda.

* Fotografie vyšla? 

Ne! Jak jsem zvířil vodu, byly tam nečistoty, o které se lámalo světlo, byl prosinec, ve vodě jsem byl tři hodiny, večer jsem už měl horečky… Druhý den s teplotou jsem šel k akvárku zvenku a vyfotil trnuchu s blesky přes sklo. To dopadlo skvěle.

* Jste držitelem světového rekordu – natáčel jste s dronem ve výšce 6300 metrů nad mořem, na druhé nejvyšší hoře světa K2, výše se s bezpilotním letounem podle dostupných informací ještě nikdo nedostal. Co vlastně ve vašem fotografickém životě změnil dron? 

Hodně. Přinesl mi možnost změny perspektivy. I když se už točí s drony běžně, pořád je to pro mě neokoukané, fascinující, protože pro člověka je ptačí perspektiva nepřirozená. Při focení člověk pořád naráží na problém s výhledem, zvláště tady v Čechách.

* Na každém kopci překážejí lesy, že jo? 

Přesně. S dronem vyletím nahoru a mám vyhlídku. Čechy jsou plné stromů, lesů. Třeba na Kokořínsku, což je můj srdeční kraj – dělal jsem odtud bakalářku, diplomku i disertaci, tam jsem se ženil, tam jsme počali první dítě, tam jezdíme na dovolenou, na čundry. Miluju Kokořínsko, ale kdyby tam dneska přišel Karel Hynek Mácha, tak si ani neodplivne, jak je zalesněné. A z velké části dost nesmyslně. Pěstují se tam ve velkém pokroucené borovice, fakt nevím proč. V roce 2009 tomu kapku pomohl orkán Kyril, když lehla část lesa. Ještě dva tři Kyrilové a bude zase krásné Kokořínsko.

A já blbec jsem nesundal vrtule, když jsem to zkoušel opravovat. Posekalo mi to ruce, naštěstí ne šlachy.

* Teď se asi hodně čtenářů vyděsí, co to ten biolog vykládá. V očích laika je les „dobro“. 

Lesy jsou samozřejmě dobré, ale když je jich moc a jsou to monokultury, tak to je k ničemu. Jednodruhové a stejnověké lesy, to je masakr, který brání jakékoli diverzitě. S kolegou Ondrou Sedláčkem jsme jednou byli podpalovat Brdy a…

* Asi jsem vám špatně rozuměla! 

S hasiči, oficiálně. Bylo to hasičské cvičení spojené s ochranou přírody. Podpálili jsme kus brdské krajiny. Takový zásah udělá totiž úžasnou službu přírodě, díky prosvětlení se nahoru protlačí druhy, které předtím neměly šanci. Příroda dostane nový impuls, ožije. Chtělo by to tam každé dva roky zapálit pár set hektarů… Před několika lety dva kluci přespali v lese v Českém Švýcarsku a nechtěně způsobili požár, který vypálil velkou část první zóny národního parku. Krajině to vlastně svým způsobem i pomohlo. Ochranáři ten vyhořelý kus nechali být a teď díky tomu vznikají diplomové práce. Rostou tam neuvěřitelné druhy mechů, žijí vzácné druhy brouků. Z laického pohledu a ani z pohledu ochrany přírody to není nic moc, když hořela první zóna, možná to odnesla i hnízda nějakých dravců, což je mi líto, ale jinak je to bomba. Stejně tak jsou na prd všechny drahé revitalizace vytěžených kusů krajiny. Kdyby se to raději nechalo být. Příroda má přece jen sama se sebou více zkušeností, než s ní mají lidé.

* Vraťme se k fotografování pomocí dronů. Prý vás dron málem zabil na svatební cestě. Co se stalo? 

Hele (ukazuje jizvy na rukách), tady všude jsem měl stehy. Žádná sranda. Měl vrtule z tvrzeného plastu. Nějak jsme si neporozuměli, řídicí jednotka nebyla správně spárovaná s dronem. A já blbec jsem nesundal vrtule, když jsem to zkoušel opravovat. Posekalo mi to ruce, naštěstí ne šlachy.

* Co na to novomanželka? 

Jsme spolu od šestnácti let, už byla na ledacos zvyklá, ale když jsem ji zkrvavený přišel vzbudit, aby mě odvezla do nemocnice, kapku se vyděsila. Docela jsem ji za ta léta vyškolil. Ale říká, že se se mnou nenudí. Mít stejnou holku od šestnácti, to bylo výhodné i z pohledu vědy i focení.

* Jak to? 

Lidé promarní spoustu času balením holek, já měl už na gymnáziu čas věnovat se své středoškolské práci o chování želv.

* O tom, jak s otcem chováte želvy, vznikl dokonce dokument v rámci cyklu o talentovaných dětech Nehasit, hořím. Jsou to dlouhověké potvory, ještě žijí? 

Jo. Museli jsme je nedávno prodat, už jsem opravdu neměl čas se o ně starat. A táta už to taky nezvládal. Tehdy jsme jim museli postavit speciální dům, jak pořád rostly.

* Jako maxipes Fík? 

Přesně. Pořád rostly a rostly a potřebovaly více místa. Chtěl jsem je studovat na přírodovědecké fakultě v Praze, ale pak se ukázalo, že bych musel zkoumat staré a vypreparované jedince, to nebylo nic pro mě. Tak jsem se rozhodl pro hydrobiologii, Adam Petrusek – můj budoucí vedoucí – měl u nás na soustředění přednášku a chytlo mě to. Začal jsem se věnovat výzkumu tůní a života v nich, všechny ty buchanky, vznášivky, lasturnatky… a hlavně perloočky. Když jsme objevili nový druh, pak mě to nadchlo. Jmenuje se Daphnia hrbaceki.

* Perloočka Hrbáčkova. A propos, má jméno podle pana Hrbáčka, po němž jsou pojmenovány tůně mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem? 

Jé, vy znáte Hrbáčkovy tůně? No jasně. Jaroslav Hrbáček, úžasný chlap a skvělý vědec. V roce 2009 jsme mu na kongresu v Třeboni ten druh věnovali, pojmenovali jsme perloočku jemu na počest. Bohužel nedlouho potom umřel.

* Kde jste je objevil? 

Na Kokořínsku, kde jinde. Tam je zajímavá krajina. Členitá. Hluboká údolí, vysoké svahy, které tvoří migrační bariéry. Srnka nebo prase, které chtějí přejít z jednoho místa do druhého, nemůžou jít nejkratší cestou přes skálu, musejí to obejít. A právě velká zvířata jsou takové autobusy pro ty nejmenší, včetně mých potvůrek z tůní. To jsou profesionální stopaři. Čekají, až se někdo přijde napít a sveze je.

* Naskočí si? 

Aktivně ne, nemají ručičky, ale mají výstupky, kterými se zachytí na srsti. Někdy ale cestují přímo ve střevech. Většina pasažérů zemře při převozu a hlavně po něm, ale občas se pár jedinců dostane někam úplně jinam, kde vznikne nové společenstvo. Přesně to nás zajímá, jak ta společenstva vznikají, jak moc souvisí struktura krajiny s tím, kde kdo žije. A souvisí to strašně moc. Na Kokořínsku jsou uměle vykopané nové tůně, stovky tůní, právě pro ochranu těch živočichů.

* Ty potvůrky mají krásná jména. Perloočka, žábronožka, chvostoskok, kokolitka, blešivec. Co celé dny dělají? 

Kromě těch nejnutnějších věcí, jako že se musejí najíst a pářit, někdy dělají i náročnější úkony. Třeba v alpských jezerech, klidně i čtyřicet metrů hlubokých, si ani ne milimetr velká zvířátka přes noc skotačí u hladiny, kde mají spoustu žrádla – řasy. Ale jakmile začne svítat, klesají ke dnu. Urazí na své poměry obrovskou vzdálenost, aby se vyhnula rybám, svým predátorům, ty totiž u hladiny šmejdí naopak přes den, protože v noci příliš dobře nevidí. A tak se buchanky a vznášivky ukrývají přes den v temnotách u dna. Mnohé z nich samozřejmě nedojedou, ty pak padnou rybám za oběť. Ale jejich obrana vůči predátorům je vůbec pozoruhodná. Ony se třeba brání až v příští generaci.

* Tomu nerozumím. 

Když taková perloočka ucítí ve své tůni pachové stopy svých predátorů, spustí mechanismy, které zařídí, že se její potomci narodí mnohem menší, než je stávající generace. Nebo naopak větší. Podle typu predátora. Před některým je lepší se ukrývat, takže je výhoda být co nejmenší, před jinými je naopak lepší být větší, protože holdují spíš menším potvůrkám.

* Není to genetická zvláštnost, ovlivnit vzhled další generace? 

Je to celkem unikátní. A vezměte si, že pro ně je další generace otázkou třeba deseti dnů. Během nich obydlí tůni generace perlooček o kus menších, než byly ty předchozí. A když pak pachy predátorů zmizí, za dalších deset dní se narodí generace, která je zase normálního vzrůstu. Podobně to dělá ta naše „hrotnatka Hrbáčkova“. Ta když ucítí v tůni predátora, vytvoří u další generace specifický hrb. Takže to její jméno po profesoru Hrbáčkovi je i přiléhavé.

* Neurazte se, ale i vy jste docela slušná měňavka. Dobrodruh, vědec, cestovatel, táta dvou malých holčiček, fotograf mikroskopických objektů i krajiny z ptačí perspektivy… 

Jsem nevyhraněný už od raného dětství, nikdy jsem se pořádně nedokázal rozhodnout pro jednu věc. Dělám toho hodně, což je výhoda i nevýhoda. Nikdy nebudu ty věci dělat tak perfektně jako ten, kdo se věnuje pouze a jenom jedinému – nemůžu nafotit všechny existující dafnie, nemůžu strávit rok v Africe, ale jsem univerzální, umím věci propojovat a kombinovat.

* Právě v Africe jste nedávno strávil týden, abyste zdolal Kilimandžáro. To byla proti K2 brnkačka, ne? 

Taky jsem si to myslel. Odfrknu si, je to jen turistika. Lezou tam denně i stovky lidí. Ale Kilimandžáro – málokdo ví, že to není jedna hora, ale docela členité pohoří – je zrádné možná právě tím, jak se tváří jednoduše. Vůbec se s námi nemazlilo. Viděli jsme lidi, které snášeli dolů v bezvědomí, lidi bledé, zničené, co sotva dýchali. Mnozí z těch, co tam jdou, na tu horu prostě nepatří, nemají na to. Kilimandžáro je vyhlášený cíl. Zážitek, ale tělo projde ohromným stresem, který v mnohých případech nestojí za to. Byl jsem docela vytrénovaný, ale nebyla to žádná legrace.

Plíce makaly jako nikdy předtím. Ale stihl jsem nastavit časosběr, fotit jako pominutý a vypustit dron.

* Zastihlo vás prý hrozné počasí. 

I náš průvodce Garrett Madison, který tam byl už sedmkrát, říkal, že něco takového nezažil. Jako bychom šli v ledové sprše. Navlhly nám i voděodolné bágly, byli jsme promočení, zmrzlí, bylo až minus dvacet. Místní říkali, že něco takového v období sucha nezažili. Možná to souvisí s klimatickými změnami, z vrcholků Kilimandžára strašně rychle mizí ledová pokrývka.

* V takovém počasí jste šli až úplně nahoru? 

Nahoře už jsme byli nad mraky, ale šli jsme v té slotě poměrně dlouhý úsek. V předvečer výstupu jsem byl hotový, bolela mě hlava, měl jsem slabší výškovou nemoc. Všichni šli spát v sedm, v jedenáct v noci se vyráží nahoru, ale já chtěl ještě fotit ten úžasný západ slunce… Vyjasnilo se, nebe bylo za chvíli plné hvězd, povedlo se mi vyfotit Mléčnou dráhu, což z Evropy není kvůli světelnému znečištění v takovém rozsahu vůbec možné.

* A natočil jste nakonec východ slunce na Kilimandžáru? 

Jo. Rozhodl jsem se poslední půlkilometr běžet, abych to stihl. V ruce foťák se stativem, na zádech bágl s dronem. Plíce makaly jako nikdy předtím. Ale stihl jsem nastavit časosběr, fotit jako pominutý a vypustit dron. Létal a létal, dokud nevylétal baterie. Řval jsem štěstím, fakt.

* S dronem jste tam létal legálně? 

Ehm… Snažím se být legální. V Čechách si nedovolím skoro nic. Žiju tady, chci tu fungovat a pracovat, tak dodržuju psaná i napsaná pravidla. Ve světě jsem ochotnější jít na hranu, ale vždycky vím, co dělám. V žádném případě dronem nikoho neohrožuju, nelétám nad lidmi. Tanzanie vydala ban, zákaz dronů. Logicky. Nechtějí, aby si pytláci během dvaceti minut našli stádo slonů a šli na jistotu, ale zákaz se vztahuje i na hory, kde to podle mě nedává smysl. Tak jsem ten ban porušil.

* Na K2 i na Kilimandžáru jste prý došel do momentu, kdy jste musel přestat fotografovat a točit. Proč? 

To poznání je pro fotografa masakr, ale musíte se podřídit horám, skupině a svému zdraví. Všichni mají vyčištěné zuby, jsou zabalení ve spacích pytlích a spí, ale je krásný západ slunce, takže vy tam ještě běháte a fotíte. Je krásná inverze, jakou jinde nezažijete, ale musíte to zabalit a jít taky spát, protože za tři hodiny vstáváte a budete lézt nahoru. Nemůžete riskovat, že neodpočatí nezvládnete výstup. A už vůbec nejde fotit během nočního výstupu. Skupina nemůže čekat, zmrzla by. V takových chvílích se snažím jít jako s klapkami na očích, dívat se jen před sebe, abych neviděl, o co jako fotograf přicházím.

***

Lenka Vrtišková Nejezchlebová