Před sto lety vznikl český tramping, na přelomu jara a léta roku 1918 byla založená legendární trampská osada Ztracená naděje. Český tramping je v Evropě ojedinělý fenomén. Dnes se sice vedou ideové spory, jestli je tramping ještě živý, ale podle etnografa (a taky trampa) JANA POHUNKA, vedoucího Etnografického oddělení Národopisného muzea se má stoletý stařeček tramping pořád docela k světu. K výročí připravil s kolegy výstavu a s trampskými relikviemi pracuje v rukavičkách.
Říkali si první trampové vůbec „trampové“?
Ne všichni, pojem tramp se široce uchytil až v průběhu 20. let. Mezi sebou se oslovovali „kamaráde“. A okolí je prve označovalo za „divoké skauty“.
Četla jsem někde, že velká část českých trampů byli skauti, kteří se nechtěli organizovat.
Řada z nich určitě. Skaut neměl úplně propracovaný program pro starší, když někdo odrostl skautu, moc možností, jak pokračovat, nebylo. Kluci odrostli skautu, ale parta zůstala, postavili si někde chatu a začali tam jezdit. Pořád se považovali za skauty, ale původnímu organizovanému skautingu se vzdálili a stali se trampy. Za první republiky existovala spousta odnoží a menších organizací skautů, stávalo se, že některé malé organizace se nakonec v trampingu rozpustily.
A nebyla mezi skauty a trampy i rivalita?
Taky. Pravověrní skauti mnohdy trampy moc nemuseli a vymezovali se vůči nim. Ze začátku totiž veřejnost mezi nevázanými trampy a organizovanými skauty moc nerozlišovala, pro nějakého vesničana, který si v poklidu žil a zničehonic do jeho sousedství přijeli nějací mládežníci, to byli prostě „skauti z Prahy, co dělají neplechu, divocí skauti“. Skautům se to pochopitelně nelíbilo, nechtěli být spojovaní s „výstřelky“ různých nepravých a nepořádných skautů. Dokonce vydávali letáky, jak poznat opravdového skauta a kam se ozvat, pokud (většinou domnělí) skauti ve vašem okolí zlobí. Morální pobouření „slušných lidí“ bývalo časté, v dokumentech jsme našli různé stížnosti, že mládež jezdí do lesa a provádí tam kdovíco s děvčaty, střílí po sobě z pistolí a provádí drobný lesní pych, což nelze trpět. Ale ono je to podobné, jak když se objeví jakýkoliv nový fenomén, společnost zareaguje nějakou morální panikou, vyděsí se, že mládež dělá něco nepřístojného, co ohrožuje třeba i samotné základy společnosti a je potřeba proti tomu zakročit. Je to vidět i u dalších subkultur 20. století – punk, rock, metal. Něco se objeví a společnost neví, co s tím.
A vytváří se přifouknuté i smyšlené legendy…
I o trampech šly strašné zkazky. Sám Svojsík, vůdce českého skautingu, vydal spisek: Bílé otrokyně v centru Evropy. Vzal si „ústavu“ osady Býčí oko, která byla napsána spíš v recesistickém duchu, tak jako se píší různé zábavné stanovy třeba pivních hospodských spolků. Psalo se tam, že squaw je majetkem členů osady, byl tam soupis strašných trestů za různá provinění… z legrace. Ale Svojsík podle toho napsal velice rozhořčený článek, co že se děje na těch trampských chatách za hrůznosti.
Jaká je prapůvodní historie první trampské osady Ztracená naděje? Čím se liší trampové od skautů? A kdo jsou kovbojíčci? Proč trampové vyvolávali u „slušných lidí“ morální pobouření? Rozhovor o stém výročí českého trampingu vychází v pátek 13. července v časopise Téma.
…a jak je to s tím třetím potlachem s Janem Pohunkem?
Jsou lidé, za kterými se s diktafonem vracím jako kometa! K některým mě táhne jejich osobní příběh, sleduju, jak se vyvíjí jejich život a kariéra, protože jim fandím nebo mi připadají inspirativní. A pak jsou to lidé, nejčastěji z řad vědců, kteří mají záběr neuvěřitelně široký, co se týče témat, o kterých se s nimi dá povídat, ale i hluboký ve smyslu znalosti určitých problémů či fenoménů, ale i schopnost je zasadit do společenského a historického kontextu, a každý rozhovor s nimi je velká radost. A když jsem se před čtyřmi lety poprvé sešla s etnografem (a tulákem, fotografem, trampem, archeologem, jeskyňářem a spisovatelem) HONZOU POHUNKEM, bylo mi hned jasné, že se jednou vrátím… (zatím jsem se vrátila dvakrát)
Tehdy mi pro letní speciál časopisu Týden dal několik tipů na originální výlet… a vznikl z toho
Turistův průvodce po galaxii Česko
„Když někde byli Němci nebo třeba Švédi, vždycky jsou tam podle pověstí zakopané poklady. Jen tedy hledači s detektory mají trochu problém, když jim něco zapípá, nejspíš to bude nějaká nábojnice. Každopádně jedna z pokladových pověstí se týká německého zlatníka, který krátce před odsunem zemřel. A prý někde zakopal všechno své zlato… K působení sovětských vojsk se zase vážou pověsti úplně jiné. Zatímco nacisté v pověstech vystupují jako tajemní zločinci, kteří ukrývají podklady a pášou různé okultistické rituály, se sovětskými vojsky bývají spojované hlavně pověsti o zamoření. Radioaktivita, nebo výzkumná stanice, kde se konaly strašlivé pokusy na zvířatech a kde hrozí riziko nákazy neznámou chorobou. Nebo že z Ralska ještě dlouho po revoluci vysílala tajemná vysílačka v ruštině. Nacisté měli i ve skutečnosti blíž k okultismu, což vede k pověstem o tajemných zbraních, o rituálech, které měly oživit severská božstva, přivolat mimozemšťany. Tam, kde byli nacisté, velmi často chodí duch mrtvého Němce. Ale duch ruského politruka? To by působilo směšně.“
Loni jsme se sešli znovu. Tehdy dokončovali v jeho domovském národopisném muzeu výstavu o českém venkovu. A udělali jsme spolu rozhovor pro ČiliChili, ve kterém demytizujeme idylkovskou představu venkova 19. století.
Nechtěl bych být chudý domkář s kozou. Bez manželky
Lidé jsou pořád stejní. Myslím, že dobová literatura a třeba i divadelní hry nejlépe zprostředkovávají, jak to tehdy skutečně bylo – venkovská realistická dramata a romány jsou plné konfliktů, nefunkčních až patologických vztahů, nenávisti v rodině, vyděďování – namátkou můžeme zmínit Maryšu, některé romány Karla Václava Raise nebo třeba už poněkud pozapomenuté knihy Josefa Karla Šlejhara. Pospolitost byla spíš nutnost, často nezbývalo, než aby celá široká rodina žila v jedné chalupě ve dvou světničkách, což je pak velmi výbušné prostředí pro konflikty. Existovaly samozřejmě i četné harmonické vztahy, ale ta doba nebyla v tomto ohledu nějak lepší než současnost.
A tehdy jsme si řekli, že další příležitost přijde, až český tramping (kterému se jako vědec dlouhodobě věnuje a sám trampem je) oslaví 100 let. A to je právě v těchto dnech…
Honzo, díky!
