Biolog, filosof, esejista profesor STANISLAV KOMÁREK je nepřehlédnutelnou osobností české vědy. Nedávno oslavil šedesátku a v rozhovoru pro INTERVIEW se ohlíží za osudovými momenty svého života. Babička ho kdysi zachránila před kojeneckým ústavem, během emigrace do Rakouska přešel v jarních botách Alpy, po osmnácti letech si ho našel „ztracený“ syn. Vzpomíná i na první „lysenkovské“ experimenty malého biologa
Karel Šanda fotil Stanislava Komárka na jednom z žižkovských hřbitovů… „Sám bych rád do země, ať si broučkové udělají jednou veliký mejdan.“
Žádná kremace?
Ne, pěkně celej, žádná předochutnávka plamenů pekelných. Za mlada jsem nějaká zvířátka pobil k vědeckým účelům, cítím vůči nim resty. Pořídil jsem si v Kardašově Řečici krásné místo, s výhledem. Paní, která to administrovala, se ptala, zda to není brzy, ale já oponoval, že s tím bylo tolik administrativy a obtíží za zdrava a živa, nevím, jak bych to řídil ze smrtelné postele.
Nedávno jste oslavil šedesátiny. Takže jste si nadělil dárek?
Já si ho de facto nadělil už loni, ale ano, šedesátka je čas, kdy už je důvod na podobné věci myslet, byť je člověk ještě čiperný.
Jaké je pro vás pomyšlení na smrt? Jak se na ni díváte jako biolog a jak jako filosof?
Jsem zvědavý, zároveň se trochu bojím. Ale konec konců všichni tu smrt nějak vydrželi a život má cenu v zásadě jen díky tomu, že je časově omezený. Mnohokrát bylo literárně zpracováno, co by to bylo za hrůzu, kdybychom žili věčně, nebo třeba jen osm set let. Každý by chtěl žít dlouho, ale nikdo by nechtěl být starý.
Jste, stejně jako já „osmičkový“. V našich dějinách máme oblíbený koncept osudových osmiček, co kdybychom probrali ty vaše? Jaké byly osudové?
Pro mě byla osudovou hned ta první. Měl jsem totiž přijít do kojeneckého ústavu, neboť maminka dlouhodobě marodila. Babička mě však velmi pracně vyreklamovala. Primář prý tehdy říkal: „Osobo, nebuďte bláhová, přece si ve vašem věku čtyřiceti osmi let neuvážete na krk haranta, u nás bude mít nejlepší péči na úrovni doby, jen ho sem dejte.“ Naštěstí nedala. Jsem za to babičce celý život krajním způsobem vděčný, byla to moudrá žena. A starala se o mě intenzivně celý první rok, než se maminka uzdravila. A pak zčásti i dále.
To mezi vámi muselo vzniknout obzvlášť silné pouto, mohla to vůbec potom vaše biologická maminka dohnat?
Jak líčí Konrad Lorenz: housata se navážou na první osobu nebo zvíře, které po narození vidí, tak i já jsem se upoutal k babičce. Maminka to skutečně nikdy nedohnala a měla z toho celoživotní komplex, ale co se dalo dělat, duši si nepřeprogramujete.
Jsem-li o něčem přesvědčen, že to je správně, pak je mi celkem jedno, co si o tom, kdo myslí. Že je něco majoritní proud ještě neznamená, že v tom je patent na pravdu – majoritní proud věříval i na čarodějnice. Dokud nejsem volán před inkvizici, je to v pořádku.
Bylo vám deset a přišla osmička osudová pro celý národ na dalších dvacet let. Vzpomínáte?
Jsa malým biologem, uprosil jsem naše, abychom si udělali prázdninový výlet do Prahy do Národního muzea, „na velrybu“. Datum bylo stanoveno na 21. srpna. Nevyjeli jsme. Ráno maminka zapnula rádio, neboť celou noc slyšela lítat letadla… Jenže tehdy se mi taky v teráriu vylíhla první vlastnoručně odchovaná můra, takže jsem za všeobecného skřípění pásů bojových vozidel a jekotu sirén, hlaholu zvonů, a nářku občanstva jen seděl a koukal, jak nafukuje křidélka. Takové jsou děti.
Narozeniny v roce 1978?
K: Vysokoškolské prázdniny, a já v Bulharsku na expedici za netopýry. Rok 1988 asi nic převratného, ale v roce 1998 zemřela během pár dnů babička i maminka.
Takže jste přišel naráz o dvě maminky.
Rána to byla, ale abych řekl pravdu, všechny své blízké jsem obrečel, když jsem šel do emigrace, myslel jsem, že už je nikdy neuvidím. Tenkrát mě totiž skutečně nenapadlo, že se za pouhých sedm a půl roku se vrátím…
Celý rozhovor se Stanislavem Komárkem si můžete přečíst v čerstvém vydání časopisu INTERVIEW.
Léta jsem koketovala s myšlenkou udělat s panem profesorem rozhovor, zajímala mě jeho plavba trochu v protiproudu současné biologie. Slyšela jsem na něho pět ódy, stejně jako ironické poznámky, ale i za těmi byl cítit respekt. Ale bylo ho nějak všude plno… V poslední době jsem však získala pocit, že se trošku stáhl z veřejného prostoru, a tak mě začal zajímat ještě více. A šedesátka je příležitost ptát se charismatické osobnosti české (a tak trochu i rakouské) vědy nejen na její práci, ale hlavně na život. Stanislav Komárek ve své oblíbené hospodě v žižkovské Akropoli odpovídal s chutí, snad nepředstíranou. Překvapilo mě, že mluví, jako by psal esej. Je schopen místy až odzbrojujícího humoru, jindy se musí člověk hodně soustředit, aby se neztratil ve filozofických kličkách. Ten přesah v tom, co říká, ale nepůsobí strojeně. Stanislav Komárek mluví, jak píše. A mluví, jak myslí.
