Trojboj s draky

Kapitola první:

Mámu miloval. Mámy se bál. O mámu se bál.

Zvykl si.

Na křik. Na pláč. Na hádky. Na to, že ho ob­čas máma seřeže. Na to, že občas seřeže jeho sestry. Na to, že občas někdo seřeže mámu. Zvykl si.

Tehdy ještě nechodil do školy, bylo mu tak pět let. Vzpomínky na dětství má mlhavé, ale tohle si pamatuje jasně. Má to vyryto hlu­boko v mozku. Spal. Byla hluboká noc, když ho vzbudil hluk z kuchyně. Rány a řev. Ostrá hádka. Vbě­hl do kuchyně. Máma ležela na zemi a z hla­vy jí tekla krev. Nad ní stál chlap s rozbitým půllitrem v ruce. Máma křičela, chlap křičel. Tomáš křičel, ať toho nechají, chtěl mámu bránit. Do kuchyně vběhly sestry. Křičely. Pak tam vlítla sousedka. A nakonec policie…

Mámu jsem dlouho po­važoval za oběť, nejhorší pocity byly, když jsem viděl, že ji někdo mlátí… Ale dávno jsem pochopil, že nikdo není pouhá oběť okolností, že každý má možnost svůj život změnit. I moje máma mohla, ale nedokázala to. Dneska vím, že od těch nocí v dětství toužím být vidět a slyšet. Tahle touha mě moti­vuje ke všemu, co dělám. Na­kládám si, posouvám vlastní hranice fyzické i psychické. Abych byl vidět a slyšet. Abych nebyl němý a nevidi­telný. To mi pomáhá zvládat napětí z okolí i sebe sama. Je to motor pro všechno, co dělám.

A druhý motor je, aby jiné děti nezažily tu bezmoc, kterou jsem zažil v dětství já sám. Vím, že to zní všech­no trochu děsivě, ty scénky s mámou, které jsem v dětství zažil, ale já to mámě prostě nemám za zlé. Byla zoufalá. Strašně zoufalá. A nešťastná. Myslím, že se nám snažila dát něco, co sama od své mámy nedostala. Nikdo na ni v ži­votě nebyl hodnej, tak možná ani nevěděla, jak se to dělá. Chtěla nás dobře vychovat. Vždycky jsem ji bránil. Když jsem dostal výprask, bral jsem to tak, že jsem si ho zasloužil, však jsem hodně zlobil. Doma i ve škole.

A tohle schéma se opakovalo v pravidel­ných intervalech, po fázích relativního klidu. Opilá máma, některý z jejích opilých partne­rů, hádky, násilí, křik. Od raného dětství mu tak do snů vlétávaly noční běsy. A dodnes mu můry ruší šustotem svých křídel spaní. Je to pocit, že se na něj něco valí, něco, co ho zadu­sí. Před čím nemůže utéct… Pocit paniky, úz­kosti, bušení srdce, nemůže se nadechnout.

Od dětství na to zabírala únava, když se znavil do polomrtva, usínal klidně. Dodnes to zabírá. Když byl maličký, běhal dokola po pavlači. Od osmi let vybíjí vysokoenergetic­kou baterii ve svém těle sportem. Až když je tělo úplně grogy, odpočne si mozek. Přestane šrotovat. Od raného dětství zná pocit bezmoci. Od té chvíle, kdy se jako malý kluk snaží odtrh­nout mámu od chlapa, který se s ní pere. Od chvíle, kdy křičí a prosí, ať toho nechají. A ni­kdo ho neposlouchá. Nikdo ho neslyší. A pak sedí v koutě. Nikdo ho nevidí. Nemůže udělat vůbec nic. Je neviditelný. A němý.

Když se máma napi­la, byla agresivní a ty svoje chlapy provokovala, urážela. Byla ze všech těch nevydařených manželství a vztahů nešťastná. S každou další prohrou víc a víc. Ale jsem přesvědčený, že nás měla vždycky ráda. Jen to nezvládala. Ubližovala nám svou vlastní láskou. Zoufalou láskou. Nechtěla, abychom dělali chy­by, které udělala ona, tak nás často i zbila, ve víře, že nás tak líp vychová.

Když zrovna nepila, byla úžasná a všechno vypadalo skvěle. Něco dobrý­ho uvařila, jeli jsme na výlet nebo do zoo. Někdy brečela, brala mě k sobě do postele, omlouvala se, vysvětlovala a slibovala. Jen prostě pořád něco slibovala. A málokdy něco splnila. Prostředí, kde dítě žije první roky života, ovlivní hodně, ale já věřím, že není určující. Záleží, jak se člověk pak postaví ke svému vlastnímu životu. Dětství nesmí být výmluva pro každý neúspěch. Věřím, že jakéko­liv dítě má šanci změnit svůj osud. Máma mi dala maxi­mum, čeho byla v té době a za těch okolností schopná, díky ní jsem, jaký jsem. Nemám jí co odpouštět, nemám důvod se na ni zlobit. Život byl v mých rukách. Rozhoduji o něm sám.

Tomáš byl dlouho benjamínek. Když se narodil, bylo Monice osm a Veronice pět let. Ony schytaly těch facek a výprasků za život mnohem víc. Někdy i řemenem. Tomášek byl mámin mazlík, výprasků dostal míň a procházelo mu i to, co jeho sestrám nepro­šlo nikdy. Byla několikrát vdaná, měla sérii partnerů. Jeden těžší případ než druhý. Když jí bylo šestnáct, její máma zemřela. Na rako­vinu. Tomáš mámu miloval. Mámy se bál. O mámu se bál.

Bydleli na Malé Straně. Matka Tomáše, Veroniky a Moniky chodila do práce. A pra­covala asi hodně, od nevidím do nevidím, ži­vila tři krky plus ten svůj. Zdaleka nepila ka­ždý den. Doma si dala občas pivo nebo víno s colou nebo campari, ale nárazově se chodila bavit ven. A tam to pak uměla rozjet. Někdy se vrátila ještě ten samý den v noci, občas však její tahy trvaly i několik dní. Tomáš se nejvíc bál jejích nočních příchodů. Vrátila se se svým stávajícím partnerem, taky namol opilým, často ale hned s několika kumpány a mejdan pokračoval. Někdy měla, jak říká Tomáš, cestovatelskou náladu. To pak vzbu­dila syna nad ránem a taxíkem jeli – nejčas­těji – k tetě. Tam zůstali dva tři dny, máma s ní řešila svoje nešťastné vztahy, brečela a popíjela dál. Byla nárazový piják, kvartál­ní alkoholička, nikdy se ale neléčila a své pití nepovažovala za problém. Vždyť přece chodi­la do práce a „starala se“ o děti. Její děti na to vzpomínají jinak, někdy prý do práce ani neo­dešla. Staraly se o sebe více méně samy.

A její partneři? Jedna katastrofa za druhou. Až na Josefa (jeho jméno je změněno), který se jedi­ný o Tomáše zajímal, podporoval ho ve sportu a v rámcových obrysech splňoval to, co se ro­zumí pod pojmem otcovství. Byl výjimka. Tomáš vnímal násilí a opilý křik jako běžnou součást života, ale s jeho psychikou to mezitím dělalo paseku. Dlouho se počurával. A zadrhával, koktal. Byl zlobivé dítě. Nejspíš hyperaktivní, ale tehdy si ještě s diagnosti­kou nikdo hlavu příliš nelámal. Odmalička utíkal. Byl pořád venku. Utíkal ven před tím, co bylo doma, i když si to dětský mozek nedokázal pojmenovat. Doma se mu nelíbilo, ale myslel si, že to je normální. Dlouho si odmítal připustit, že jsou „divná“ rodina, že žije v nemocném pro­středí. S mámou se o tom nikdy nebavil. Ani v dospělosti. Nikdy se jí na minulost neptal, nemluvil s ní o alkoholu, o jejích partnerech, o násilí. Myslí si, že máma to dodnes nevní­má jako problém.

A dokud člověk sám nechce se svými běsy něco dělat, nikdo mu nepomůže.

Bojoval jsem o máminu přízeň, jenže soupeřem byl alkohol, a nad tím se nedá vyhrát. Tak jsem bojoval o pozornost pro jistotu všude. Proto jsem byl problémový kluk už ve školce, moc jsem na sebe upozorňoval. Haló, tady jsem! Nejkrásnější bylo, když mě zapomněli ze školky vyzvednout. To byla paráda, když jsem tam zůstal posled­ní a měl učitelku jen pro sebe. Párkrát jsem dokonce spal u učitelky doma, když mámu nikde po telefonu nesehnali. Vůbec jsem neplakal. Byl jsem šťastnej. Byli na mě strašně hodní, dostal jsem dobrý jídlo. Později jsem rád býval i v nemocnici. To se pak všechno točilo kolem mě.