Kamila Moučková2018-08-19T19:24:47+00:00

Project Description

Hubou na beton i do oblak

Na kolenou ji houpal Klement Gottwald, který pak jejího otce dal zavřít do kriminálu, kde jej naverbovala KGB. Televizní a rozhlasová hlasatelka KAMILA MOUČKOVÁ prožila život jako z románu odehrávajícího se na pozadí moderních českých dějin. Rodinná traumata, kariérní a osobní zvraty…, nad tím vším ční její nezdolnost.

Vyšlo v časopise Týden 2. dubna 2013

Autorka: Lenka (Vrtišková) Nejezchlebová

* O událostech ze srpna 1968 a dalších peripetiích vašeho života jezdíte diskutovat se seniory a studenty. Dokáže vás ještě nějaká otázka zaskočit?

To asi ne. Zvlášť ve školách bývá ten scénář stejný. Středoškoláci sedí někde v aule nebo tělocvičně se znuděným výrazem: „Hm, tak se, bábo, ukaž! Co nám tady budeš hodinu vykládat?“ Začnu mluvit a oni postupně přestanou zívat, zpozorní a pak se začnou ptát. Tuhle seděla v první řadě holčička jako velikonoční vejce, zmalovaná, oringle, cingrlátka, prstenů plný ruce, naštvaná a otrávená. Pak ale poslouchala, koukala a nakonec se začala ptát jako první: „Vy jste neměla strach?“ – „Neměla.“ „A jak to? Měla jste tři děti. A dloubali do vás samopalama.“ – „Děvečko, já jsem byla tak nasraná, že vůbec nebyl čas na strach. Klepala jsem se vzteky, nespravedlností a pokořením.“

* Většina lidí vnímá vaše vytrvalé televizní a pak rozhlasové informování lidí po začátku okupace v srpnu 1968 jako hrdinství, vy sama se takovým slovům bráníte. V knize Lásky v čase bezčasí o sobě a Martě Kubišové píšete, že jste byly „normální ženský, které jen čelily okolnostem“. Můžete to rozvést?

Hrdinou se člověk nenarodí, to až pak v životě nastane situace, ke které se musíte nějak postavit. A já jsem měla takový vztek, že jsem tu chvíli nemyslela ani na své děti. Seděla jsem ve studiu, vysílala a ty dva nablblé vojáčky se samopaly jsem ani neregistrovala.

* Pracovala chemie v těle?

Jistě. Adrenalin. A taky asi smysl pro povinnost. V těch letech jsem se hřála na výsluní popularity, lidi ke mně měli důvěru, cítila jsem, že mám povinnost je podržet a říct jim: „Lidi, tam nechoďte, tam se střílí, zachovejte klid, řeší se to na nejvyšší úrovni.“ Věděla jsem, že to musím udělat.

* Kde tehdy byly vaše děti? Dcery už byly dospělé, Ondřejovi bylo dvanáct.

Bára byla v Bulharsku na dovolené. Káča přijela na pár dní do Prahy z Londýna, kde pracovala jako au-pair. A Ondra byl doma. Káču jsem vyhnala z bytu, ať jde někam jinam, kdyby mě tam náhodou hledali. Ondřeje jsem v půl čtvrté ráno odvezla do Střešovic k jeho otci (lékař Josef Moučka, v té době už byli rozvedeni, pozn. red.). A pak jsem jela do televize.

* Vaše děti to za vás slízly až později, když nemohly studovat. Co dělají?

Nikdy jsem od dcer a syna neslyšela ani slovo výčitky, moc jim za to děkuju. Káča promovala až ve čtyřiceti v Anglii (v osmdesátých letech emigrovala, pozn. red.), po revoluci pak v Praze založila pobočku jedné britské advokátní kanceláře. Bára dostudovala v devadesátých letech hotelovku a pracovala v oboru, Ondřej dělal technika v leteckých halách a málem přišel o uši, dnes pracuje pro ministerstvo zahraničí jako správce budov. Jsou to bezvadný děti. Jediné, co mi ty potvory vyčítají, že jsem jim nečetla pohádky. Jenže já byla po večerech v práci! A nikdy jsem nebyla taková ta máma slepice – na bábovičky a písečky nemám náturu.

Výrok mého otce o studeném ohni je historický fakt. Styděla jsem se za něj, sama jsem se s ním rozešla už na jaře 1968.

* Nikdy vám nepřišlo líto, že jste s nimi nebyla víc?

Teď jste mě zaskočila, takhle se mě nikdo nezeptal. (Přemýšlí.) Vždycky jsem jim zajistila dobrou péči a sama jsem s nimi byla, kdykoli to šlo. Výčitky svědomí nemám: vychovávala jsem je, starala se o ně. A byla jsem matka řemenice, mívaly na mě často vztek, že jsem moc přísná. Dokonce se mi mstily: když jsem vysílala, roztahovaly obrazovku do široka i do dlouha, dělaly ze mě v bedně obludu.

* Vás vychovávala babička. Myslíte, že byste byla jiná, kdybyste dětství prožila s rodiči?

Bude to trochu sprostý, co teď řeknu, ale já jsem vlastně ráda, že jsem byla se svým otcem málo. Aspoň neměl šanci tolik mě ovlivnit. Byl sebestředný a ješitný, byť noblesní a charismatický. Žila jsem s ním od šesti do devíti let, a to ještě vždy jen část roku, protože se mi vždycky v pololetí už tak šíleně stýskalo po babičce, že jsem školu dochodila v Jihlavě. Babičce jsem dokonce říkala „mami“, k mamince jsem měla vztah spíš vlažný. Ani nevím, jestli se se mnou někdy mazlila. Když se vrátila úplně zlomená z koncentráku, snažila jsem se jí být nablízku. Přežila tam, jak sama říkala, díky lásce k mému otci. Když si pak z Londýna přivezl jinou ženu, dorazilo ji to a zlomilo. Máma se vždycky víc upínala k mé mladší sestře, já jsem měla nejvíc lásky od babičky.

* Až ze scénáře televizního filmu Hořící keř vyplynulo, že váš otec, Vilém Nový, spolupracoval s KGB. Dali vám ten scénář přečíst?

Ano. Před rokem za mnou přišlo pár lidí ze štábu, historik Petr Blažek a hlavně scenárista Štěpán Hulík – to je můj miláček, tak mladej, a tak dobře to napsal! Byli velice slušní až přeslušní, ptali se, co já na to. Řekla jsem jim to klidně: „Výrok mého otce o studeném ohni je historický fakt. Styděla jsem se za něj, sama jsem se s ním rozešla už na jaře 1968.“ A pak mi řekli o tom KGB.

* V memoárech vyprávíte, jak jste mu v roce 1968 přišla s kytkou a lahví popřát k narozeninám, ale on vás vyhodil.

Ve čtyřiceti letech jsem dostala facku, poprvé v životě! Vyhodil mě, že jsem dubčekovec. Názorově jsme byli každý úplně jinde už dlouho předtím, ale tohle byl zásadní rozkol. Usmířili jsme se až krátce před jeho smrtí.

* Tušila jste dříve něco o jeho spolupráci s KGB?

Domnívala jsem se…, vlastně mi bylo jasné, že je někde někomu zavázaný. Kde a jak, to jsem ale nevěděla. Byl zavřený pět let, měl dostat provaz, ale propustili ho – právě na žádost KGB. Nejspíš se jim zavázal, že bude sekat latinu.

* Kdo ví, čím ho ve vězení zlomili…

Nechci to posuzovat, natož odsuzovat. Každý jsme od přírody nebo od pánaboha nějak silný. Já si o sobě myslím, že jsem jiný člověk: hlavou proti zdi, žádné podrazy, všechno na rovinu. Ale kriminálem jsem neprošla. S tím, co udělal otec, každopádně nemůžu souhlasit. Sice ho nemůžu odsoudit, ale ani omlouvat.

* Jaké to bylo, smiřovat se s ním před smrtí?

Vídávali jsme se tak jednou za půl roku, ale zakázali jsme si mluvit o politice. A jednou jsem tam přišla a on… poslouchal BBC. Co si o tom má člověk myslet? On byl všechno, jen ne blbec – a to mě štvalo asi nejvíc. Byl chytrý, vzdělaný, sečtělý… Umřel v roce 1987, což jsem mu zpětně i přála. Kdyby se totiž dožil převratu, musel by asi spáchat sebevraždu. V tom vězení se muselo stát něco zásadního, jinak si jeho chování nedokážu vysvětlit.

* Ptala jste se ho na to někdy?

Nikdy na to téma nepřipustil hovor. Když v pětapadesátém propustili Smrkovského, řekl mi: „(Kamilo), já o tobě vím věci, které o sobě ani ty sama nevíš. Koukala bys, co si řeknou dva chlapi, když spolu rok sedí v jedné cele.“ A zase až díky Hořícímu keři jsem se dozvěděla, že otec byl na Smrkovského nasazený. Ale nikdy se nedozvím, jak to bylo ve skutečnosti. Měla jsem dlouho potřebu napsat o svém otci knížku, ale Pavel Tigrid a Karel Hvížďala mě od toho zrazovali: „Skončíš u studenýho ohně, a co?“

* Jak jste ten otcův výrok vnímala?

Byla to fakt prasárna za hranou, i když mu to nejspíš nařídili. Ale já bych se radši nechala oběsit, než bych takovou sprostou lež řekla.

* Váš život je plný dramatických zvratů, tragédií, zrad…

Já tomu říkám „do oblak, pak hubou na beton“. Jsem za ten svůj neuvěřitelný život ráda. Klidná spořádanost musí být nuda.

Vyhazov z televize byl hrozný, ale v prvních letech jsem byla optimistická a říkala si, že západní velmoci okupaci a všechny ty věci přece nedopustí. Dopustily.

* K tomu všemu se přidaly i hluboké deprese. Někoho doženou až k sebevraždě…

I já jsem o ní uvažovala. Sebevražda je produkt depresí. Dokud jsem nedostala správné léky, přála jsem si umřít. Když přišly ty stavy, prosila jsem pánaboha, aby mi raději vrátil nejhorší bolesti zubů nebo strašné porodní bolesti. To všechno je snesitelnější než deprese.

* Objevovaly se nezávisle na vašich životních peripetiích?

Většinou je něco spustilo. Vyhazov z televize byl hrozný, ale v prvních letech jsem byla optimistická a říkala si, že západní velmoci okupaci a všechny ty věci přece nedopustí. Dopustily. Dokud jsem pracovala v divadelní kantýně, bylo to krásné. Pak v německém Sternu vyšla reportáž „První dáma Československé televize myje schody“ s mojí fotkou. Načež jsem už nemohla sehnat ani úklidové práce. Když jsem se na inzerát přihlásila na úřadu pro Prahu 1, řekli mi: „Soudružko, tady uklízet nemůžete, tady jsou faxy a telefony.“ Tak jsem lepila deset let pytlíky. A z tahání těch padesátikilových rolí jsem si zničila záda. Přišly deprese, po revoluci zmizely – to jsem začala pracovat ve Svobodné Evropě. Pak se stalo to nejstrašnější: odešel Jirka, po jedenatřiceti krásných letech. A deprese přišly zase.

* Jiří Zahajský měl léta potíže s alkoholem. Nekalí vám to vzpomínky na společné roky?

Dlouho jsem to netušila. Jirka byl fantastický. Už věděl, že je těžce závislý, ale doma to nebylo znát. Až zpětně jsem se dozvěděla, že když šel do divadla, stavoval se po cestě v hospodách na dvojitou vodku a pivo na stojáka. Doma si se mnou dal třeba jen sklenku vína. Když mi to docvaklo, byla jsem jurodivá, přečetla jsem i vysokoškolská skripta o alkoholu. Věřila jsem, že moje láska k němu ho vyléčí, což byla naivita a blbost: žádná láska alkoholika nevyléčí. Naplno se to rozjelo, až když se Jana rozešla s Hanzlíkem a začala k nám jezdit na chalupu. Pak jsem nacházela po stodole flašky od vodky, bylo to zlý… Jana pila s ním.

* A on s ní odešel.

Moje kamarádka psychoanalytička říká – a dělá mi to dobře, takže to teď řeknu znova: „Celá láska k Janě Brejchové byla přes alkohol. On věděl, že ti ubližuje, nechtěl tě trápit. A protože tě miloval, šel s Janou, která byla ochotná s ním pít.“

* Od odborníků jste asi věděla, že jediná možnost, jak mu pomoct a zároveň si nenechat zničit vztah, je ultimátum: „Budeš se léčit, nebo odejdeš pryč.“ Byla byste toho schopna?

Vidíte, ani nevím. Otvíráte otázku, na kterou jsem si asi taky nikdy nedala odpověď. Ale ne, myslím, že bych ho nedokázala vyhodit nebo opustit. Takže by to bývalo asi dopadlo špatně. Zůstala bych s ním až do tragického konce.

* Od té doby žijete bez vztahu. Těžko si představuji, že člověk tak živelný jako vy může být sám.

Ještě jednou jsem se potom zamilovala, ale to už bylo čistě platonické. Jinak jsem sama. Mám několik chlapů-kamarádů a to mi stačí. Mám ráda lidi, oni si mě najdou, já si najdu je. Když mě Zahajský opustil, bylo mi pětašedesát. Dalších pět let jsem trpěla jak zvíře, žádný chlap nepřipadal v úvahu. A pak už mi bylo sedmdesát, což je věk, kdy na milence až tak nemyslíte. Vážím si kamarádství a umím být kamarádka chlapů.

* V čem tkví to umění?

Nikdy jsem nebyla koketa, ani sexuálně. A na chlapy platí, když jim dáte hned od začátku jasný signál: „Budu tvoje kamarádka, jenom kamarádka.“ Nastavíte hranice. A pokud s tím souhlasí a vy nejste koketa, jde to.

* Máte prý kamarády i mezi gayi.

Ano. Oni mají oproti normálním chlapům něco navíc, jsou laskaví. A když jste v průšvihu, jednají bez velkých řečí, nabídnou konkrétní pomoc.

* Stýkáte se i se svými vrstevníky?

Moc ne. Pokud mám kamarády, jsou minimálně o dvacet let mladší. Jezdím na besedy do domovů důchodců, ale tam – i když se netajím, kolik mi je – jsem za mladší.

Kdyby přišel skřítek, jestli může v mém dosavadním životě něco změnit, poprosila bych ho o jediné: aby těch dvacet let, kdy jsem nemohla dělat svoji práci, netrvalo tak dlouho.

* Co těm starým lidem vyprávíte?

Ponoukám je, aby nesložili ruce v klín, že vždycky můžou být něčím užiteční, třeba jen tím, že si najdou ve špitále babičku, která na tom je špatně. Můžou ji držet za ruku, ne sedět jak pecka a čekat, až je klepne pepka.

* Vy vypadáte ve svých téměř pětaosmdesáti výborně a čile. Jak to děláte? Kosmetika? Genetika?

Kosmetika v tom není. Plastika žádná. Hlavně geny, to je ta lepší část dědictví z otcovy strany. Ale mám i svou zásluhu, na všechno se dívám z lepší stránky. To mi asi taky ubírá roky. Jsem spokojená ženská. Kdyby přišel skřítek, jestli může v mém dosavadním životě něco změnit, poprosila bych ho o jediné: aby těch dvacet let, kdy jsem nemohla dělat svoji práci, netrvalo tak dlouho.

* Máte nějaké zdravotní problémy?

Jsou dny, kdy nemůžu kvůli problémům s páteří skoro chodit, jednou nohou jsem furt na operačním sále. V jednom místě v bedrech mám zúžený míšní kanálek, kdykoli mi můžou přestat fungovat nohy. Už se mi to párkrát stalo a je to hrozný. Ale dokud to jde, nevšímám si toho. Bolívá mě tam, píchá, blbě se mi chodí, ale co. Když mě to na ulici přepadne, tak zpomalím, zastavím. Šmarjá, je mi pětaosmdesát! Nic mi nechybí. A hlavně se tím nezabývám.

* Opravdu vám nic nechybí?

Mám střechu nad hlavou, i když za poplatky na bydlení dávám skoro celou penzi. Na žádný velký ejchuchu v Alcronu to není, ale jsem obklopena krásnými věcmi, třeba obrazy, které miluju. Mám malé autíčko, hodné děti, se kterými se navštěvujeme. Nemůžu lyžovat, ale už jsem se v životě nalyžovala dost. Třeba se už asi nepodívám do Ameriky, ale člověk nemůže mít všechno.

* A máte nějaký splnitelný sen?

Jeden se mi zanedlouho splní: vyjde mi knížka fejetonů. A ráda bych ještě napsala knihu vzpomínek na herce, které jsem poznala.

* Jaký máte vztah k alkoholu?

Nikdy jsem nepila tvrdý alkohol, nepozřu to. Dám si víno. Ráda. Dvojku, když si čtu nebo na něco koukám. A v létě s kamarádkou vychlazenej růžák. Mám ráda i bublinky.

* A cigarety.

Ano. Spadla jsem do toho hned po té první. Ale přestávat v mých letech? Byla jsem s dcerou na premiéře v Lucerně, viděla jsem opodál profesora Pafka s manželkou a chtěla je pozdravit… Bára na mě ještě volá: „To je dobrý, mami, za profesorem Pafkem pěkně s cigaretou v ruce!“ On to slyšel a říká: „Nepřestávat! Všechno nechte, jak to je. Být v takovém věku v takové kondici je zázrak.“ Už nic nezachráním, mám se tím snad trápit?

***

Kamila Moučková

Profesní dráhu začínala v Čs. rozhlase, krátce po vzniku Československé televize se stala první hlasatelkou televizních zpráv v Evropě. V roce 1969 ji z televize vyhodili, pracovala v divadelní kantýně, uklízela, lepila pytlíky. Podepsala Chartu 77. Narodila se do rodiny Viléma Nového, zakladatele KSČ. V dětství ji prý houpal na kolenou Klement Gottwald, nicméně předválečné dětství i válku prožila u babičky na Vysočině: otec byl za války v exilu v Londýně, matka přežila koncentrák v Ravensbrücku. Po gymnáziu hrála v divadle, kde se seznámila se svým prvním mužem, hercem Milošem Willigem. Přestěhovali se do Prahy, narodila se jim dcera Kateřina, po dvou letech se rozvedli. Jejím druhým manželem byl lékař Josef Moučka (po několika letech ji opustil s mladičkou pomocnicí v domácnosti), s ním má dceru Barboru a syna Ondřeje. V úvodu své televizní kariéry se seznámila s hercem Jiřím Zahajským, s nímž strávila následujících jedenatřicet let (v roce 1993 od ní odešel k herečce Janě Brejchové). Po převratu v roce 1989 se stala zprávařkou v Rádiu Svobodná Evropa a dlouhé roky uváděla v televizi pořad pro seniory Barvy života. Je autorkou či spoluautorkou několik knih, například Říkali jí Lvice či Nejsem žádná lvice. V květnu jí vyjde kniha fejetonů.

Kontroverzní otec…

Vilém Nový (1904–1987) byl zakládající člen KSČ. Válku strávil v londýnském exilu a vysílal pod vlastním jménem z BBC. V letech 1945–1946 vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Ostravě, 1949-1950 šéfredaktor Rudého práva. V listopadu 1949 ho zatkala Státní bezpečnost, poté byl v rámci vykonstruovaných politických procesů odsouzen a vězněn (1950-1954). V šedesátých letech rehabilitován, v letech 1963–1968 rektor Vysoké školy politické ÚV KSČ. Nositel Řádu Vítězného února a Řádu Klementa Gottwalda, člen ústředního výboru KSČ, poslanec Federálního shromáždění. Obhajoval sovětskou invazi a pronášel lživé teorie týkající se smrti Jana Palacha (prý se měl na pokyn západní rozvědky zapálit jakýmsi „studeným ohněm“, ale někdo vyměnil kanystry).

…a statečná dcera

Četla jsem všechno, co mi kluci přinesli na stůl. Pak volal do studia ředitel televize Jirka Pelikán, kluci na mě křičeli z režie. Ohlédla jsem se a vykulila očí. Za mnou stáli dva ruští vojáčci s kvérem. Pochopila jsem, že jde do tuhého. Tak přibližuje Kamila Moučková ve svých memoárech legendární televizní vysílání z 21. srpna 1968. „Prosím vás, zůstaňte doma a nikam nechoďte. Nemá cenu se do něčeho plést, vojáci jsou ve stresu, nerozumějí nám… Venku se střílí, lidé přicházejí o život,“ oznamovala národu. Nepřestala ani s vojáky v zádech – dokud nepřerušili signál. V dalších dnech pak s kolegy pokračovala v ilegálním rozhlasovém vysílání z protiatomového krytu Tesly v pražském Hloubětíně.

Foto: archiv Týden