Zadala jsem pár kombinací hesel „1968 – tanky – Rusové – okupace“ do vyhledávání v archivu svých rozhovorů z poledních deseti let. Tady je to nejzajímavější…
Ladislav Mrkvička
(Téma, 2017)
* V době relativního uvolnění atmosféry v roce 1968 jste přesídlil do Prahy do angažmá Divadla S. K. Neumanna, dnes Divadla Pod Palmovkou. Po začátku sovětské okupace, v prvních letech normalizace, ale ředitel uzavřel družbu se sovětskými vojáky v Milovicích, začali jste pro ně hrát. A to se vám nelíbilo…
Ne. Poslední kapkou byl příkaz, že jsme povinní zúčastnit se „přátelského setkání s důstojníky“ v divadelním klubu. A to už bylo na mě moc. Vstoupil jsem do klubu. Rozhlédl se. Seděli tam ti sovětští „spřátelení důstojníci“ a většina zaměstnanců divadla. Zjednal jsem si ticho, nadechl se a řekl: „Pane řediteli, dávám výpověď. Okamžitou.“ A on řekl, že to musí dostat písemně. Tak jsem na účtenku napsal: „Dávám okamžitou výpověď.” A druhý den jsem dostal odpověď: „Výpověď se přijímá.”
* Byla to úleva?
Byla. V té chvíli jsem neměl hrůzu z budoucnosti, ta se dostavila až pak. Díky tomu činu samotnému jsem se nadechl: Se mnou nikdo vorat nebude. A pak přišly krušné roky…
* Nemohl jste hrát v divadlech. Ale paradoxně jste natočil první sérii Majora Zemana. Tomu říkám ironie doby.
Z toho mě ale taky nakonec vyhnali, takže tu „posrpnovou“ sérii jsem už netočil. Byli jsme v Bílovicích na jižní Moravě ve sklípku, byli tam s námi i „naši“ estébáčtí poradci, kteří radili při natáčení… No a já jsem se tam opil a v tom sklípku pozurážel tyhle estébácký soudruhy, a dokonce se i popral. Na to ale hrdý nejsem, to je opilecké hrdinství, opilý vztek… Pamatuju si až rozhovor s Jiřím Sequensem zrána, měl jsem strašnou kocovinu, a on chtěl, abych se šel omluvit. Pak jsem se dozvěděl, že ještě v noci mě zachraňoval pan Vladimír Ráž, který jim navykládal, že mám takové divné záchvaty, že jsem vůbec na hlavu. Nestalo se nic horšího, než že jsem skončil v Zemanovi. Hrál jsem parťáka kriminalistu Honzy Zemana, ale v roce 1968 jsem ho „zradil“, neboť jsem přešel na „špatnou stranu“… A tím mě tam elegantně „ukončili“.
Jaroslav Weigel, grafik, herec Divadla Járy Cimrmana
(Interview, 2015)
V roce 1970 vás z redakce Mladého světa vyhodili. Příliš nahlas jste neschvaloval okupaci?
Nevyhodili. Kulantně řečeno: přiměli mě k odchodu. Přispěly k tomu moje politické karikatury a pak fakt, že jsme v srpnu 1968 vydávali ilegální osmistránkový časopis, kde byly fotografie, reportáže z okupované Prahy. Stihli jsme vydat asi osm čísel. Redakce pracovala v tiskárně Svoboda na Smíchově a protože mosty hlídali okupanti, tak nám časopis na druhý břeh vozily sanitky a esenbáci ve svých autech. Redakci Mladého světa v Panské ulici, stejně jako jiné redakce obsadili Rusové… to mi připomíná takovou komickou historku s Playboyem.
S Playboyem? Jak to souvisí s ruskými vojáky?
V uvolněné atmosféře jara 1968 jsme si mohli objednat nějaké zahraniční časopisy, abychom věděli, jak to dělají venku. Tak jsme si objednali i Playboy. A přišlo nám jedno číslo.
Samozřejmě z čistě pracovních důvodů.
Ovšem. Jak jinak?! Ale vážně. Když jsme se po čase mohli do redakce v Panské vrátit, nezůstal tam kámen na kameni. Kresby, fotografie, rukopisy, všechno na jedné hromadě. Ale skoro nic nezmizelo. Zcela nepovšimnuté zůstaly například Liďákovy kresby, za které by mohl být okamžitě zavřený, třeba karikatury Brežněva. Jediné, co zmizelo, byl ten jeden jediný Playboy! Hledali, kde jsou schovaný další čísla. Marně. Zůstala po nich rozmetaná redakce. Ale jinak to samozřejmě tak veselé nebylo. Dopadlo to hanebně. Někdy kolem výročí, tedy v srpnu 1969, mi bylo naznačeno, že bych měl za sebe najít nějakého náhradníka a z redakce odejít.
Kamila Moučková, hlasatelka
(Týden, 2013)
* O událostech ze srpna 1968 a dalších peripetiích vašeho života jezdíte diskutovat se seniory a studenty. Dokáže vás ještě nějaká otázka zaskočit?
To asi ne. Zvlášť ve školách bývá ten scénář stejný. Středoškoláci sedí někde v aule nebo tělocvičně se znuděným výrazem: „Hm, tak se, bábo, ukaž! Co nám tady budeš hodinu vykládat?“ Začnu mluvit a oni postupně přestanou zívat, zpozorní a pak se začnou ptát. Tuhle seděla v první řadě holčička jako velikonoční vejce, zmalovaná, oringle, cingrlátka, prstenů plný ruce, naštvaná a otrávená. Pak ale poslouchala, koukala a nakonec se začala ptát jako první: „Vy jste neměla strach?“ – „Neměla.“ „A jak to? Měla jste tři děti. A dloubali do vás samopalama.“ – „Děvečko, já jsem byla tak nasraná, že vůbec nebyl čas na strach. Klepala jsem se vzteky, nespravedlností a pokořením.“
* Většina lidí vnímá vaše vytrvalé televizní a pak rozhlasové informování lidí po začátku okupace v srpnu 1968 jako hrdinství, vy sama se takovým slovům bráníte. V knize Lásky v čase bezčasí o sobě a Martě Kubišové píšete, že jste byly „normální ženský, které jen čelily okolnostem“. Můžete to rozvést?
Hrdinou se člověk nenarodí, to až pak v životě nastane situace, ke které se musíte nějak postavit. A já jsem měla takový vztek, že jsem tu chvíli nemyslela ani na své děti. Seděla jsem ve studiu, vysílala a ty dva nablblé vojáčky se samopaly jsem ani neregistrovala.
* Pracovala chemie v těle?
Jistě. Adrenalin. A taky asi smysl pro povinnost. V těch letech jsem se hřála na výsluní popularity, lidi ke mně měli důvěru, cítila jsem, že mám povinnost je podržet a říct jim: „Lidi, tam nechoďte, tam se střílí, zachovejte klid, řeší se to na nejvyšší úrovni.“ Věděla jsem, že to musím udělat.
CELÝ ROZHOVOR S KAMILOU MOUČKOVOU ZDE
Carmen Mayerová, herečka, manželka Petra Kostky
(Instinkt, 2012)
* To už jsme ve druhé polovině 60. let. Díky mamince jste měla příbuzné ve Španělsku a ono osudné léto 1968 jste byla zrovna u nich na dovolené.
Byly jsme s tehdy čtyřletou dcerou Kateřinou u mého velmi bohatého strýce na Ibize. Já byla zaláskovaná s Petrem, stýskalo se mi, ale bylo to krásný léto. A onoho 21. srpna jsme se s Katkou dívaly po poledni, v čase siesty, na nějakou pohádku v televizi a najednou se tam objevila mapa Československa, šipky a obrázky tanků a nápisy Ocupado… Měla jsem pocit, že to je blbej film nebo fór nebo propaganda, vůbec jsem nechápala, co se děje. Pak přijel strýc a potvrdil, co se stalo, že to slyšel v rádiu ve své kanceláři. Hrůza. Zakázal mi vrátit se domů. Neměli jsme vůbec představu, co se bude dít, jestli nezačne válka. Zůstaneš tady! říkal. Ale já chtěla jet zpátky, byla jsem neoblomná.
* Bodejť, čerstvě zamilovaná.
To taky, ale pro mě byla představa emigrace nemyslitelná, nemohla bych hrát divadlo! Takže návrat. Jenže letiště v Praze nějakou dobu nepřijímalo, tak jsem ještě přečkala nějaký týden u druhého strýce na Mallorce. Petr mi volal, co bude. Já říkala: Neboj, vracíme se! Letěla jsem nakonec do Vídně, že pak pojedu do Prahy vlakem.
* Nepadala na vás tíseň, když jste se vracela do země, ze které mnozí jiní právě ujížděli?
Hrozný to bylo. Měla jsem sevřený žaludek, když jsme jely z letiště na nádraží. A úředníci ve Vídni koukali na můj československý pas a na malé dítě a nevěřícně kroutili hlavama. Když jsme přejížděli hranice vlakem, viděla jsem kolonu naložených aut, jak jedou opačným směrem.
* Litovala jste někdy?
Ne. Ne. Hledám v sobě upřímnou odpověď. Ne, nelitovala.
Jan Haubert, frontman kapely Visací zámek
(Téma, 2017)
Bylo to hra na kočku a myš. Bohužel kočka byli komunisti. A my kličkující myši. Jasně, štvalo nás to, ale měli jsme kapelu, hráli jsme jinak než ostatní kapely, nedělali jsme žádnou „politickou píseň“, hráli jsme, co se nám líbilo, což mě hrozně nabíjelo a dávalo mi to pocit, že aspoň něco dělám. Pocit zadostiučinění.
A připouštěli jste možnost, že se to zlomí?
Žili jsme s tím, že komunismus bude u nás na furt. A bylo to asi tím, že jako děti jsme zažili rok 1968. Bylo mi osm, to už si člověk leccos pamatuje. Napřed euforie! A pak přijely tanky a konec. A nikdo se tomu tragickému konci ani nedivil. Naši komunisti šli radši ještě dál, než bylo nutný, aby je ruský bratři pochválili. Když si vezmeme Polsko, Maďarsko, Bulharsko… Čeští komunisté byli nejsnaživější ze všech.
Oldřich Vlach, herec
(Magazín MFD, 2017)
Na Zábradlí jsem prožil zlatou éru. Pak přijely tanky a spadla klec. Divadlo bylo označeno jako jádro kontrarevoluce – mimo jiné proto, že u nás dělal Vašek Havel, to je známá věc. Náš osud visel na vlásku, ale zachránil nás mim Fialka, národní umělec a šéf druhého souboru ze Zábradlí, který to měl u soudruhů dobrý, neboť vozil prachy ze světa. Spolu s ředitelem doktorem Vodičkou nás zakryli. Pár let se to nějak patlalo, ale pak přišel Evald Schorm. A Barťák (Jiří Bartoška), Heřmánek, Čmaňa (Pavel Zedníček). A zase se to zvedlo nahoru. Až po revoluci jsem dostal lano na Vinohrady, v době, kdy na Zábradlí přišel Petr Lébl, tomu já už nerozuměl, neustál bych to. Na Vinohrady jsem spadl jako do peřiny.
* Nikdy jste nebyl ve straně. Jak jste vykličkoval?
Lhal jsem, kroutil se, vymýšlel si. Mnohokrát mě přemlouvali. Už na vojně, na škole, můj táta byl straník a dělník, hodil jsem se jim jako kádr. Nikdy jsem neřekl: Já k vám nevlezu, polibte si šos, já vás nemám rád. Takový hrdina jsem nebyl, ale kličkoval jsem, co to šlo, že nejsem zralý a tyhle kecy. Na druhou stranu jsem účinkoval ve všelijakých kravinách i nekravinách, všechno to bylo poplatné režimu, někdy horší, někdy lepší, hrál jsem jim v tom včetně Majora Zemana. Ale do strany mě nedostali. Táta byl sice komunista, ale začal pochybovat už v padesátých letech, i když na vrácení legitimace si počkal až do 68. roku. Ale lovil Svobodnou Evropu, docházelo mu, že je to jedna velká lež a že v politických procesech nejsou zločinci na lavici obžalovaných. A já v tom vyrůstal. Nejdřív jsme se učili o Stalinovi básničky, měli jsme Stalina a Gottwalda v každé učebnici, pak se to obrátilo a Stalina jsme škrtali, vytrhávali. Všímal jsem si těch podivností, nepravostí, viděl jsem kariéristy, kteří prdlajs uměli, ale vlezli do partaje a daleko to dotáhli, věděl jsem, že to není správné, že já mezi ně nepatřím a nechci patřit.
Jan Hammer, hudebník
(Týden 2012)
Vy jste měl v roce 1968 shodou okolností stipendium v Bostonu na hudební škole, tak jste v USA zůstal. Jak ale utekla vaše žena?
Přes Anglii, kde měla příbuzné. Pak se jí povedlo dostat do Ameriky za mnou. V tom roce 1968 byl hrozný zmatek, tehdy nebylo tak těžké utéct. To léto jsme byli spolu v Mnichově, kde jsem měl džob, hrál jsem v kapele v jednom jazz clubu… Když nás přijeli „naši přátelé z Východu zachránit“, nechtěli jsme zpátky.
Michal Horáček, textař
(Magazín MFD, 2016)
Měl jste za krkem memento svého táty, kterého okupace v roce 1968 úplně zlomila…
Ano. Táta se zbláznil, propukla mu maniodepresivní psychóza. Okupace byla spouštěč. Byl přesvědčený, že nemá východisko. Chtěl být komunista i vlastenec, to nešlo dohromady a nebyla cesta ven. Je to krutá nemoc. Člověka to sežere. Táta se pokusil i o sebevraždu. Trpěl strašnými stihomamy. V aktovce nosil čtyři barety a než z Platnéřské došel do práce do Divadelního ústavu, čtyřikrát se převlékl. Léčit to tehdy neuměli, jen ty příšerné elektrošoky. Ztratil jsem ho.
Luboš Perek, astronom
(Týden, 2012)
V roce 1968 jste se stal ředitelem Astronomického ústavu, ale s nástupem normalizace už jste byl pouze „pověřený vedením“. V čem byl rozdíl?
Stejná práce, ale bez ředitelského platu. Slízli jsme to všichni, co jsme tam byli. Ale odejít nemusel nikdo. Jiří Grygar byl v té době v Kanadě, Miroslav Plavec zůstal v Americe, další byli ve Švýcarsku, bylo to tu takové beznadějné. Chtěl jsem z funkce odejít, ale nechtěl jsem, aby to bylo přes kriminál. Pak se naskytla příležitost odejít do New Yorku dělat šéfa oddělení sekretariátu OSN pro mírové využití kosmického prostoru. Rozmýšlel jsem se asi pět minut. Nechtěl jsem do emigrace, protože bych nemohl zpátky, a já tu měl matku a rodinu mé ženy. Ale potřeboval jsem vydechnout. Nebo se spíš nadechnout.
* Žena byla s vámi?
Jistě. Takový post v OSN je se vším všudy. Můžete si s sebou přivézt rodinu i nábytek. Vyslalo mě oficiálně ministerstvo zahraničí, takže museli pustit i manželku.
* Nechtěli po vás, abyste nějaké „poznatky“ z USA hlásil StB, třeba informace o emigrantech?
Tehdy ne, ale v 60. letech jsem dostal pozvánku na policii. Myslel jsem, že jsem jel na červenou nebo tak něco, ale oni mě lákali do té jejich organizace. Všelijak jsem se vymlouval, že bych to neuměl… Chtěli, abych si zvolil pseudonym, já říkal, že bych ho zapomněl, tak mi sami dali „jméno“ Luba. Párkrát jsme se sešli, ale hrál jsem hru na mlčenou – otázka, stručná odpověď. Nabízeli mi nějaké léky ze Švýcarska, ale já na to, že jsem zdráv. Ptali se, jestli by se mi nehodil nějaký přístroj, tak povídám: „Jo, jeden by se nám v ústavu hodil, stojí půl milionu marek….“
* A za to jste jim už asi nestál, co?
Ne. Už se na to nikdy řeč nevrátila a pak mě nechali být. V roce 1964 dali můj svazek do archivu. A jak jste byli v archivu, už to bylo dobré.
Martina Formanová, spisovatelka, manželka Miloše Formana
(Týden, 2011)
Film Hoří, má panenko vznikl v roce 1968, to vám byly dva roky. Kdy a jak jste se dozvěděla o sovětské okupaci a co pro vaši rodinu ten rok znamenal?
Řekl mi to tatínek, až když mi bylo asi dvanáct. Furt jsme se sestrou nemohly pochopit, proč nám zakazuje dívat se na budovatelské seriály, až si nás tedy vzal a říká: „Nesmíte to nikde říct, ale jsme okupovaný Rusama.“ Nemohla jsem to vůbec pochopit, říkala jsem: „Tati, to víš jenom ty a nikdo jiný?“ On na to: „Ne, všichni to vědí.“ Já: „I učitelky?“ Nemohla jsem pochopit, že existuje takové spiknutí, že to všichni vědí, ale předstírají, že ne! První týdny jsem chodila po Brně a říkala si: „Tamhle ten tramvaják to asi taky ví.“ Až jsem to nevydržela a řekla to kamarádce: „Dano, jsme okupovaný Rusama!“ A ona, že co prej mám, že Rusové nás přece osvobodili. V tu ránu jsem se za tátu strašně styděla, že si myslí takovou blbost.
Ladislav Pecháček, spisovatel
(Interview, 2015)
Do roku 1968 jste byl posádkovým lékařem v Chomutově. Pak vás ovšem z armády vyloučili, nesouhlasil jste se vstupem spřátelených armád. Jak to proběhlo?
Opět žádné drama. Zavolali si mě před, kolektiv, který byl ještě včera proti zrovna tak jako já, ale mnozí, kteří měli rodiny, své „proti“ zvážili a nakonec připustili, že vstup spřátelených vojsk byl nutný. Když jsem na konci prověrky dostal záchrannou otázku, jestli na tom vstupu vojsk nevidím „aspoň něco pozitivního“, odpověděl jsem, že jedině tu skutečnost, že studená válka byla zachráněna. A tím jsem na vojně skončil.
Jan Vodňanský
(Téma, 2018)
„Moje paní Ivanka se už bojí, co zase napíšu, neboť třeba týden před okupací v roce 1968 jsem napsal text o tom, jak „přicházejí maršálové“. Ale naštěstí jsem tam napsal také, že i odcházejí, jinak by tu ještě byli! Moje paní už mě důrazně varovala, abych nadále nepsal o osudových tématech, neb z mých textů se pak stávají sebenaplňující se proroctví, jako by je mojí rukou psala kněžna Libuše. Dávám si tudíž pozor.“
