Project Description

Ježíšek v kolíbce pohanské magie

Symboly zrození Krista vedle připomínek slunovratu. Adventní křesťanské výzvy ke střídmosti vedle rituálů, které zahánějí magické temné síly z pohanských mytologií. České Vánoce jsou prolnutím křesťanských ideálů s pohanskými zvyky. „Je na nich velmi silně znát, jak neochotně jsme se vzdávali toho svého,“ říká etnografka ZLATA POTYKOVÁ, kurátorka sbírek lidového zvykosloví Národního muzea. „Když nemůžu bojovat, tak si to přizpůsobím. A tak sice naši předkové postupně přijali nové náboženství, ale dokázali si v daném rámci uchovat to, co jim bylo bytostně vlastní.“ Mimochodem – víte, co je „smíchová kultura“? Jaká je role Lucie a proč „upíjí noci“ už týden před slunovratem? A proč Češi slaví u stromečku již v předvečer hlavního vánočního svátku?

Vyšlo v časopise Téma 22. prosince 2017

* Etnografie, váš obor, zkoumá a popisuje modely chování, sociální organizaci, zvyky a umění v jednotlivých lidských kulturách a společnostech. Jaké jsou tedy z etnografického pohledu české Vánoce? Čím jsou specifické a jak moc jsou vlastně „české“?

V našich vánočních svátcích a zvycích se prolíná neskutečná spousta historických, kulturních a teritoriálních souvislostí. V těch českých, jak je známe dnes, se kříží dvě spirituální roviny. Předkřesťanská a křesťanská. Jenže čím hlouběji jdeme do historie, tím méně máme dokladů, o které bychom se mohli opřít. Tam lze vyslovovat spíš hypotézy. Nejsme schopní doložit, jak v předkřesťanské době naši předkové oslavovali a prožívali období, které dnes označujeme jako vánoční, ani jak ho pojmenovávali.

* A odkud to slovo „Vánoce“ přišlo?

Etymologie nás vede ke starohornoněmeckém výrazu „ze den wihen nahten“, ze kterého vzniklo slovo Weihnachten. Znamenalo to „v posvátných nocích“, nebo „ve svatých nocích“. Ale pozor, nejde o svaté noci ve smyslu „křesťanské“, ale obecně posvátné. Patříme k zemím, kde Vánoce nejsou označovány slovem, které nějak odkazuje ke Kristu, jako například anglické Christmas. Soudí se, že slovo „Vánoce“ bylo přijato v nejranější době křesťanství v českých zemích, kdy křest přijímali hlavně příslušníci mocenskopolitických vrstev, ale lid setrvával v původní, pohanské víře. Takže slovo „Vánoce“ mohlo být lidovými vrstvami přejato ve významu předkřesťanských svátků.

* A odkazuje tedy ke slavení slunovratu?

Patrně ano. K vítězství světla nad temnotou. Období, kterému říkáme adventní, bylo dříve považováno právě za období temnoty, v předkřesťanském pojetí se spojovalo se zvýšenou aktivitou negativních sil a kultem předků. Světla bylo pomálu. Většinu dne byla tma. Věřilo se, že v tom období kulminuje souboj temných a světlých sil, navíc že v tomto období vstupují ve zvýšené míře duše zemřelých do kontaktu se světem živých. Byly tendence si ty předky uctít, komunikovat s nimi, příznivě si je naklonit, ulehčit jim v jejich utrpení, které bylo spojováno s představou utrpení duší v očistci. Na tom je krásně vidět, jak se dokonale propojily předkřesťanské věrské představy spojené s kultem předků s křesťanskou představou o posmrtném životě.

„Čím víc smíchu a hluku, tím bude větší úroda.“

* Štědrovečerní večeře byla jistě také spojena s celou řadou rituálů, že?

Prostřednictvím štědrovečerní úpravy stolu se magicky zajišťovala veškerá budoucí hojnost a zdar v lidském počínání, protože cokoli, co bylo přítomné štědrovečerní večeři, bylo tím slavnostním okamžikem vlastně rituálně posvěceno. Proto se na štědrovečerní stůl kladly také mince, aby byla hojnost peněz. Na stole muselo být zastoupeno co nejvíce hospodářských plodin, aby se v příštím roce urodilo.

Už sama hojnost pokrmů měla zajistit dostatek. Musely být zastoupeny obilniny, luštěniny a vše, co vytváří dojem mnohosti, jako mák, luštěniny nebo obilniny, kterým se přisuzovala i symbolika hojnosti a plodivé síly. Česnek a med pro zdraví. To, co bylo na štědrovečerním stole, se potom přimíchávalo do jarní setby a mělo to zaručit dobrou úrodu. Ubrus, kterým byl přikrytý stůl, používal hospodář jako rozsívku, tedy plachtu, ze které rozhazoval osivo na poli. A ze štědrovečerního stolu se sklízelo až na druhý den ráno, aby duše mohly přes noc hodovat. Taky se třeba nesměl pokládat nůž ostřím nahoru, aby se duše nepořezaly. A do petrolejky se místo oleje dávalo máslo.

* Proč?

Aby si mohly duše pomazat rány, které utrpěly v očistci. Mělo jim to poskytnout úlevu. Tyto rituály a mýty se nepodařilo vymýtit ani za několik set let kázání kněží. A paradoxně velké množství dokladů o všech magických praktikách, které vyplývaly z pohanských zvyklostí, máme doloženy v zápisech z kázání. I důraz na dobročinnost během adventu, na mezilidskou vlídnost, toleranci, soudržnost, na to, že se lidé nemají pomlouvat, i to odkazuje mnohem dál, k předkřesťanské době…

* Bylo nutné, aby v těch časech tmy lidi drželi pospolu, aby se ubránili těm temným silám?

Ano. A krásně se to pak prolnulo s křesťanskými rituály.

* Takže místo aby církev českým pohanům jejich zvyky vytloukla z hlavy, nějak ty svoje na to naroubovala?

Dá se to tak říct. V okamžiku, kdy k nám začalo pronikat křesťanství, byl to pro původní obyvatelstvo cizorodý živel, zaváděný v prvé řadě z mocensko-politických pohnutek. A tak sice naši předkové postupně nové náboženství přijali, ale dokázali si v daném rámci uchovat to, co jim bylo bytostně vlastní, a vytvořit si jakousi lidovou variantu křesťanství. Prostě když nemůžu bojovat, tak si to přizpůsobím. Z obou věrských systémů si vzali to, co jim vyhovovalo, co pokládali za dobré, a vytvořili z toho organickou sloučeninu starého s novým.

* To mi připomíná dnešní velkou českou zálibu v ezoterice, v new age náboženství, ve vyzobávání toho, co se komu hodí.

Na té paralele asi něco bude. V tomto jsme možná „sví“. České Vánoce jsou i ve srovnání s jinými národy velmi speciální, je na nich – ale ještě i na slovenských a východoslovanských – velmi silně znát, jak neochotně jsme se vzdávali toho svého. Prolínání najdeme v mnoha rituálech a zvycích, které známe dodnes.

Vánoce jako rituál, obřad, slavnostní chvíle jsou velmi spojené s vírou, ale ne s vírou nutně křesťanskou, ale s vírou v to, že okamžik, kdy jeden životní, přírodní či jiný cyklus končí a jiný začíná, kdy se ze starého má zrodit nové, v sobě nese magický rozměr. Ať už je to symbolické vítězství světla nad tmou, nebo narození spasitele – jednoduše zlomový moment, kdy jednoznačně pozitivní působení sil převáží nad těmi negativními. Můžeme to vztáhnout až k primárnímu aktu tvoření a stvoření, hluboko do prvotních mytologií.

* V jakém smyslu?

Odrážejí to, že člověk na úrovni mytického myšlení prožívá čas a prostor neohraničeně. Aktuálně, vždy autenticky znovu a znovu. Křesťanský mýtus Ježíše Krista je prožíván tak, jako by se každý rok Kristus znovu narodil a znovu zemřel. Stejně jako světlo se rodí a světlo zaniká… Důležité je říct, jak naši předkové bez „hodinových strojků“ vnímali čas. Od prvotní společnosti a ještě i v agrárním prostředí venkova 19. století byl čas daný jen přírodními, přirozenými cykly. Den začínal rozedněním a končil setměním, nezačínal o půlnoci. V létě byl den dlouhý v zimě krátký. Soudí se také, že člověku je daná univerzální potřeba odlišit všední chvíle od výjimečných či slavnostních. Soudí se, že existuje určitý univerzální koncept tzv. prvotního svátku.

* Nesouvisí s potřebou odpočinku?

Nejen. Jde především o potřebu si uvědomit přelomové momenty, o potřebu spirituality. Ta potřeba se vždy manifestovala prostřednictvím rituálů a slavnostních chvil. Ty, které jsou spojené s životním cyklem člověka: narození, smrt, svatba nebo vstup do dospělosti. A pak oslavy spojené s přírodními cykly, čímž se opět dostáváme k Vánocům, i když tyto dny nazývali nejspíš jinak.

* Jak dlouho se slaví Vánoce tak, jak to známe?

Relativně jen velmi krátce. Tím myslím především ten intimní, rodinný způsob oslavy, kdy je spolu nejbližší rodina, maximálně se navštěvují příbuzní. Dřív to byla zcela veřejná záležitost, často veselá a hlučná. Společné veselí a hluk se dlouho spojoval s blahonosným a ochranným účinkem. Vychází z toho celá středověká takzvaná „smíchová kultura“.

* „Smíchová kultura“?

Středověké oslavy svátků, i těch, kterým dnes máme tendenci přisuzovat důstojný a rozjímavý charakter, bývaly veselé a rozverné. „Smíchová kultura“ nás opět odkazuje hluboko do minulosti, až k podstatě obřadního smíchu spojeného s konceptem prvotního svátku. Smích, veselí, hluk. Čím více smíchu, tím bude větší úroda, tím se bude lépe dařit. A musí to být kolektivní záležitost, ve veřejném prostoru. Včetně oslav vánočního období. Oslavovalo se velkolepě a hlučně.

A kolektivní sdílení v minulosti bylo komunitě vlastní, třeba svatba byla záležitostí celé vesnice ještě počátkem 20. století. Komunita tehdy musela fungovat jako relativně soudržná jednotka. Současně panovala i poměrně silná autokontrola, kdyby se totiž rozmohlo příliš mnoho slabších článků, třeba alkoholiků a nezodpovědných jedinců, odnesli by to všichni. Fungovala vzájemná sousedská výpomoc. To začalo končit v zásadě s průmyslovou revolucí a s počátkem klasického zaměstnání, jak ho známe dnes. Ale tím to nechci idealizovat, a když mluvíme o mezilidských vztazích, ty byly vždycky komplikované.

„Křesťanství bylo pro původní obyvatelstvo cizorodý živel.“

* Zmínily jsme už několikrát slunovrat, protože vánoční svátky kopírují právě dobu slunovratu. Víte, co mi vždycky přišlo zvláštní? Že Lucie je považovaná za „nositelku světla“, říká se „Lucie noci upije, dne nepřidá“, ale slaví se už 13. prosince. Přitom slunovrat je skoro o deset dní později…

To jste trefila! Může za to změna juliánského na gregoriánský kalendář. Kalendářní reforma byla vyhlášena v roce 1582 papežem Řehořem XIII., ale nebyla všude přijata okamžitě, v některých oblastech byla zavedena až ve 20. století. Snadné nebylo její přijetí ani v českých zemích, nejdéle se podařilo podržet si juliánský kalendář městu Kadaň, až do roku 1588. A v juliánském kalendáři připadal svátek Lucie na den zimního slunovratu.

* Aha…

Lucie je v lidové mytologii vůbec velice zajímavá figura. V lidových maškarních průvodech byla Lucie maskovaná bílá postava, které není poznat obličej – buď ho má pomoučený, nebo nosí velký papírový zoban. Obchází stavení. V zásadě je mlčenlivá. Zaťuká na okno. Vejde. Kontroluje, jestli je uklizeno. Nosí husí peruť a vymetá rohy a kontroluje úklid.

* Proč zrovna úklid?

Protože nastává období přechodu ze starého do nového… Tam by člověk s sebou neměl brát nic zbytečného. Ani špínu – jak materiální, tak špínu na duchovní úrovni. Lucie symbolicky vymetala kouty stavení, zatlačovala rohy peřinám, vymetala z domu temnotu a všechno negativní, a tím ho pomohla ochránit. Ale zároveň kontrolovala zákaz předení a domácích prací. A na tom je možné krásně ilustrovat dokonalé prolnutí předkřesťanské a křesťanské vrstvy této tajemné a starobylé démonické bytosti: na jedné straně jako reprezentace toho, s čím byla tradičně spojována role ženy (udržování domácnosti v čistotě, domácí práce včetně například právě předení) a současně zákaz vykonávání těchto činností ve slavnostním čase.

A na druhé straně propojení s kultem křesťanské světice, který zapovídá předení a další úkony v domácnosti v souvislosti s legendou o jejím životě. Prostě když křesťanská církev při prosazování svých představ a zvyklostí narážela na to, že ty staré zvyklosti jen tak nevymýtí, převrstvila pohanskou mytologii tou svojí. A aby toho mohla docílit, nakládala s legendami spojenými s působností jednotlivých světců poměrně volně a účelově tak, aby se podařilo spojit jejich osobnosti s určitými daty. Dalo by se říct, že v lidovém prostředí je Lucie daleko více spojena s představou mytické bytosti, jakési „světlonošky“, než s představou křesťanské mučednice a světice. A i v křesťanských dobách se v den na Lucii začínalo věštit, jak se vydaří příští rok…

* Jak se věštilo?

Na Lucii začínalo dvanáctidenní věštění – hospodář po 12 dní pozoroval povětrnostní situaci a usuzoval z toho na charakter počasí v jednotlivých měsících příštího roku. Podobné věštby se prováděly také o Štědrém večeru, který je určitým způsobem s lucijským svátkem spojený. Štědrý večer a následující dny až do svátku Zjevení Páně (svátek Tří králů, pozn. red.) byly pokládány za dny obzvláště vhodné k předpovídání budoucnosti a k provádění blahonosných magických praktik.

Na Lucii například bylo možné odhalit čarodějnice, což hospodář mohl udělat tak, že v den jejího svátku vyřezal stoličku, v níž byla dírečka, a když se skrz ni podíval, viděl, která z žen ve vesnici je čarodějnice… Na Barboru si děvče uřeže větvičky třešně, a pokud do Štědrého dne rozkvetou, pak vdavky, jinak zůstane na ocet. Ale veškeré věštění samozřejmě vrcholilo na Štědrý den a o Štědrém večeru. Všichni známe lití olova, pouštění lodiček se svíčkou, házení střevícem, krájení jablka, třesení bezem…

* Proč se třáslo bezem?

Svobodná děvčata vybíhala z chalupy ven k nejbližšímu bezu. „Třesu třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“ A podle toho, odkud zaštěkal pes, tam byl její milý. Ťukalo se na kurník. Když se jako první ozval kohout, měla se dívka v příštím roce vdát, když slepice, tak měla smůlu. Věštilo se i podle toho, kdo přišel jako první na koledu. Příchod muže byl dobrým znamením, příchod ženy nevěstil nic dobrého. Mnohá věštění souvisela s úrodou, pro kterou byl podstatný vývoj počasí. Hospodář třeba připravil dvanáct slupek z cibulí, nasypal do nich sůl, a podle toho, jestli sůl zůstala suchá nebo zvlhla, usuzoval, které měsíce budou suché a kdy bude naopak dostatek vláhy.

Mnohé úkony souvisely se zajištěním soudržnosti rodiny, například nohy štědrovečerního stolu se omotaly řetězem. Během štědrovečerní večeře nesměla hospodyně vstávat od stolu – slepice by jí neseděly na vejcích. Celá večeře začínala obřadním pojezením vánočního oplatku, který hospodář pomazal medem a někdy i česnekem, ale až poté, co ho zanesl dobytku. Mělo to zajišťovat hlavně zdraví a ochranu před vším zlým. Drobky ze štědrovečerního stolu se na druhý den obětovaly živlům – ohni, vodě, větru, aby pomáhaly a neškodily, a sypaly se ke stromům, aby dobře rodily. Když hospodyně zadělávala na vánočku, tak si pak otírala ruce o stromy, aby rodily.

„Slunovrat. Vítězství světla nad temnotou.“

* Proč vlastně slavíme Vánoce už 24. prosince, zatímco v mnoha jiných zemích se slaví až o den později?

Je pravda, že v katolickém prostředí jsme se slavením Štědrého večera jako vigilie, tedy předvečera svátku, specifičtí. Jedna ze zajímavých teorií, proč tomu tak je, odkazuje k jakési toleranci. Jak jsem řekla, Vánoce bývaly hlučná záležitost, protože hluk a lomoz působil jako ochrana proti duchům, ale zároveň by hluk a lomoz narušoval svatou křesťanskou chvíli narození Páně. Tak si to veselí a hluk odbývali už v předvečer. I obdarovávání u nás probíhá v předvečer. Vůbec, vánoční obdarovávání je kapitola sama pro sebe.

* Jak to?

Dříve se o Vánocích obdarovávalo jen velmi drobně, maximálně se dal dárek dětem. Velkolepější obdarovávání známe až od konce 19. století, respektive především v bohatších měšťanských vrstvách, protože venkovské zemědělské obyvatelstvo mělo přirozeně zcela jiné možnosti. Rozmáhající se velkolepost obdarovávání byla už od konce 19. století silně podporována obchodníky. Takže v tomto se toho vlastně mnoho nezměnilo.

* Jak tedy vypadalo obdarovávání dřív?

Vzájemné obdarovávání nebylo pouze záležitostí Štědrého dne. Spíše souviselo se slavnostním charakterem celého přelomového období, v němž se k sobě lidé snažili obecně chovat solidárněji a vlídněji v představě, že si tím zakládají na lepší kvalitu nově se rodícího cyklu. Magie podobnosti. Dárky si mezi sebou vyměňovali příbuzní i přátelé, oblíbené byly dárky k „novému létu“ (k novému roku). Se vzájemným obdarováváním úzce souvisí i koledování, slovo koleda se odvozuje od římských lednových obchůzek obřadního charakteru Calendae Januariae. Jejich smyslem bylo přinést štěstí v rodinném životě a vůbec zdar ve veškerém lidském konání.

Akt koledy přináší mnoho dobrého obdarovanému i obdarovávajícímu. Je to výměna energie, vyjádření sounáležitosti, potřeba být ve slavnostních okamžicích k sobě vstřícní. A nedarovaly se jen materiální pozornosti, darovalo se také přání, vinšování, tedy koleda. Vinšování mělo skutečně přinést do rodiny a hospodářství zdraví a štěstí. Všechna ta přání, co známe z říkanek a koled, jsou velmi autentická. Koledníci za takové přání byli odměňováni. Penízem, nebo v naturáliích. Největší síla se přikládala koledování žebráků, postižených nebo cikánů. Věřilo se, že tito lidé jsou blíže Bohu či božské tvořivé síle, jakkoli ten pojem mohl každý vnímat podle vlastního pojetí víry.

* Na jednu stranu prožívá velká část lidí předvánoční stres s nakupováním dárků a přípravami, ale na stranu druhou pak samotné svátky přinášejí mnohým lidem skutečně dobré pocity, včetně sounáležitosti, pocitu něčeho výjimečného a příjemného, a to asi bez ohledu na to, jestli jsou křesťané. Čím to je?

Lidem je daná potřeba svátečnosti. A když tu svátečnost dokážou prožít, když dokážou prožívat obřady a rituály a vzájemnou blízkost a sounáležitost, pak nemusí ani současné vánoční svátky znamenat jen výměnu nákladných dárků nebo nezřízené přejídání. Pořád to může být velmi slavnostní chvíle pro ty, kteří „věří“. A zdaleka nejen ve smyslu křesťanském. Ale řekněme věřit v to, že končí jedna etapa, začíná jiná a my se můžeme těšit, že bude třeba lepší. Nebo jen nová. Že zase přichází víc světla. A to vědomí slavnostního okamžiku je klíčové a univerzální napříč náboženstvími a řekla bych, že totéž platí i pro ateisty.

***