Modří vědí, že mám pro bratry Hádky slabost, a to i přes svou fobii z hadů… S Kryštofem už jsme před časem rozhovor dělali, když teď z Glancu přišla pobídka, abych zkusila rozmluvit staršího, brala jsem to bez zaváhání. To jsem ale netušila, co se za tím „zkusit rozmluvit staršího“ skrývá 🙂
Než jsem zapnula diktafon, uvolněně jsme si povídali, když jsem zmáčkla „record“, Matěj celej ztuhl do podivné křeče, vypla jsem ho – uvolnil se… Freestyle nám šel, slyšeli jsme na sebe, ale u formální stránky interview jsme se teda opotili oba. Ale nakonec jsme to možná oba vzali jako hru. Sešli jsme se dvakrát a musím říct, že to vlastně bylo hrozně milý. V Matějově přístupu jsem necítila aroganci, spíš hodně pochyb… a nejvíc asi o sobě samém.
Rozhovor s Matějem Hádkem najdete v časopise Glanc.
(ukázka)
…Ach jo, ten rozhovor je pro mě asi větší problém, než jsem myslel. Žiju s pocitem, že je všechno tak jasný a nemůže to být jasnější, ale když po mně budete chtít, abych to popsal, tak to nedokážu. Snažím se žít přítomností, teď a tady. Jinak mám hlavu plnou idiotských myšlenek. Bohužel mozek není trávicí trakt, takže to tím jen neprojde…
Jsou to úzkosti?
Jsou. Ale není to nic, co bych sám nezpracoval. Na to je dobrá meditace. Nebo modlitba. (Koukne z okna, pasáží jdou dva kluci) Jé, hele, držej se za ruce, sympaťáci, paráda. Pardon, mě to vždycky dojme.
Čím?
Nestydí se. A protože můžou, protože jim za to nikdo neuřízne hlavu, nepošle do vězení. To je krásný, ne? Je v tom nějaká harmonie, to mě těší…
Zmínil jste hledání harmonie. To je pro vás odjakživa důležitý, nebo to hledáte v posledních letech?
Asi až teď si víc uvědomuju tu potřebu. Je příjemný vidět nějakej balanc, cítit ho, přijet třeba do nějakého místa, kde to funguje, kde člověk žije v souladu se svým okolím, s přírodou, sám se sebou, s lidma kolem. Dřív jsem si nedovedl představit, že bych měl mít rodinu. Už si to představit umím. Ve třiačtyřiceti by to už bylo asi na hlavu, kdybych o tom vůbec nepřemýšlel.
Jsou lidi, kteří děti mít nechtějí.
Ale těch není moc, ne?
Hledáte kotvy, vztah?
Tohle bych si nechal pro sebe, jo? Ale víte co je třeba zajímavý, byl jsem na jednodenním kurzu otužování!
Mistr ve zdrhání od tématu. No dobře. Tak povídejte.
Bylo to s bráchou Kryštofem a s Jirkou Langmajerem a ještě s jedním kaskadérem, u Jirky v bazénu. Jirka to nechal přes noc otevřený, takže se na něm udělala krustička ledu, přijel instruktor otužování a začal s náma pracovat. Nejdřív nás rozdýchal. Hodinu a čtvrt jsme dýchali a cvičili, ale měl jsem pocit, že to trvalo tak dvacet minut. Skvělý! Pak jsme se svlíkli do plavek a šli jsme ven. Voda měla 3,6 stupňů. Kluk nás u bazénu rozcvičil a pak jsme za ním jeden po druhým vstoupili do vody.
A jaký to bylo?
Ty jo, bylo to… no… zpětně je to slast. Člověk má absolutně čistou hlavu, prázdno, ta voda je tak studená! On říká: „Vstupte tam uvolněně a v klidu.“ A já… ježiš… v klidu… byl jsem zaťatej, nešlo mi to. On se ponořil s náma. „V klidu, prohlubuj dech, uvolni se, přijmi to, ruce, trup….“ A když se mi podařilo uvolnit nohy, tak už velel: „Pojďte ven.“ Ty jo, bolí to, až do lebky šla ta mrazivá bolest, masakr.
Před pár lety jsem tady, shodou okolností ve stejné kavárně, seděla se Zuzanou Krönerovou, která od natáčení Báby z ledu patří mezi otužilce a plave v zimě v Dunaji.
Je to úlet!! A věřím, že to možná je návykový, i když nemyslím, že bych to dělal. Ale začal jsem se aspoň otužovat ve sprše studenou. Na půl minuty. Nespekulovat, ale ve chvíli rozhodnutí to udělat. Ale to je něco jinýho, než se ponořit do ledové vody. To nakopne nadledvinky. Serotonin, dopamin, adrenalin, už to frčí. A má to i ten duchovní rozměr. Učí vás to reagovat na stres, protože to je stresová situace a instruktor vás učí reagovat klidně.
Stres obecně zvládáte?
Myslel jsem, že jo, ale předloni jsem málem zkolaboval, byl jsem asi přepracovanej. Šel jsem kompletní vyšetření, ze kterého vyplynulo, že je to psychosomatický…
Takže toho bylo na vás moc?
Asi jsem si toho moc i připustil. První série Dámy a krále byla náročnějších na výrobu, pustil jsem si tu zátěž asi moc k tělu.
Tak to bylo nějaké varování?
Jo, asi jo. Ale taky je hanba o tom mluvit. Po pětadvaceti letech – jsem v tom od patnácti – si chtě nechtě musím připustit určitou psychickou únavu z řemesla, který mám rád.
A proč by to měla být hanba?
Protože většina lidí si tohle nemůže dovolit, dát si třeba pauzu od práce, nejít tam každý den, nebo jít třikrát týdně do tělocvičny.
Ale zase máte nárazově větší zápřah v kuse a intenzivní. Já taky nepracuju od do… a jsou lidi, kteří mi řeknou: „Tak ty si dáš kávičku se známým hercem, ty se máš, povídáte si a pak to jen hodíš na papír.“ A já jim povídám: „Jo, to byste museli vidět, jaká to byla třeba se starším Hádkem šichta!“
Fakt se omlouvám (směje se).
Hledáte hraniční zážitky? Adrenalin?
Ani ne. Mluvím o tom asi víc, než co dotáhnu. Víte, problém je, že o některých věcech mluvit nechci, o jiných nemůžu, a když pak je něco, o čem mluvit můžu a chci, tak se do toho stejně promítají ty věci, co nechci a nemůžu.
(…)
