Project Description
Snažím se být vtipný
Čekám v kavárně na muže, který patří mezi absolutně nejžádanější reklamní režiséry. Má Zlatého a Stříbrného lva za nejlepší reklamu z festivalu v Cannes, což je něco jako Oscar ve světě filmu. Minulý měsíc navíc získal cenu za nejlepší britskou reklamu roku 2001. Sleduji dveře. Prochází dvojice mladých lidí, nějaký mladík a prošedivělý čtyřicátník. Přemýšlím, jak asi bude ten reklamní mág světového jména vypadat. Za deset minut mě z úvah vytrhne nenápadný mladý muž, který prošel, a aniž by vzbudil mou pozornost, posadil se do rohu kavárny. „Vy jste asi z Lidovek, že? Nějak jsme se nepoznali. Já jsem Ivan Zachariáš.“
Vyšlo v Pátku Lidových novin v dubnu 2002.
(Foto je z roku 2019 z premiéry seriálu Bez vědomí z produkce HBO Europe na KVIFF 2019)
Sympatický, hubený, nenápadně oblečený třicátník má na reklamním trhu podobné renomé jako Miloš Forman ve světě celovečerních filmů. Bez přehánění. Zachariáš natáčí pro ty nejprestižnější klienty (např. Coca-Cola, Levis) a sbírá prestižní ceny. Nikdo z české reklamní branže to nedotáhl tak daleko jako on.
Aby mě všichni měli rádi
Svou první reklamu (na Plzeňský Prazdroj) natočil v roce 1992 ještě jako student dokumentaristiky na FAMU. „Slyšel jsem, že to měl původně točit Menzel, neměl prý čas, tak to měl převzít Jan Špáta, kterej mě učil na FAMU. Tomu se do toho taky nechtělo, tak jim doporučil mě,“ vypráví Zachariáš. Reklama se sloganem Smetana mé vlasti se povedla a student dostával další nabídky. Zachariášovu práci sledoval Daniel Bergman z produkční společnosti Stillking Films a přemluvil mladého režiséra ke spolupráci. „Nabídli mi, abych dělal exkluzivně s nima. Moc se mi nechtělo, nechtěl jsem se vázat, ale nakonec jsem zjistil, že se s nima dostanu k nejkvalitnějším scénářům a nejlepší práci,“ vzpomíná Zachariáš. Daniela Bergmana zaujal Zachariášův film o filmu Rychlé šípy a také jeho reklama na pivo. “
Oba jsme od začátku sázeli na kvalitu, bereme jen zakázky, které mají dobrý scénář, myšlenku. Chceme, aby reklama byla jako malý film, peníze nás ani tak moc nezajímají. Chceme mít pozitivní vliv na vkus a inteligenci lidí, abychom jen neprodávali produkty. Hlavně nestát na jednom místě, zkoušet pořád nový postupy a techniky,“ říká producent. V polovině 90. let přišly první zahraniční reklamy, například spot pro OSN. Za-chariáš začal sbírat ceny. Mezi ty nejprestižnější patří Stříbrný lev za druhou nejlepší reklamu roku 1997 z Cannes (reklama na Whiskas) a Zlatý lev ze stejného festivalu za nejlepší reklamu (Land Rover) roku 2000.
Letos v březnu získal cenu za nejlepší britskou reklamu roku 2001 za spot na pivo Stella Artois. Marek Šebesťák, šéf reklamní agentury MARK/BBDO, režisérovy výsledky komentuje: „V oblasti kreativity není nic většího než Cannes. Ivan Zachariáš je prostě špička a bomba. Nikomu jinému z Česka se nic podobného nepovedlo.“ Mladý režisér dostává dnes desítky nabídek, ale naprostou většinu odmítá. Když není dostatečně nápaditý scénář, tak do natáčení nejde. Může si to dovolit. „Úspěch?“ zamyslí se Zachariáš. „Myslím, že můj úspěch žádný úspěch vlastně není. Úspěch je něco jiného, než když natočím reklamu, kterou vlastně vymyslel někdo jiný,“ mluví vážně o jakémsi komplexu neautorského režiséra.
„Úspěch je, když někdo vymyslí něco zásadního, viditelně kvalitního. Když někdo napíše dobrou knížku. Úspěch je udělat dobrý film. Kvalitní, inteligentní, na který chodí lidi. Já reklamy nepokládám za moje věci, i když se samozřejmě na jejich tvorbě podílím, ale nemám z toho takovou radost. Kdybych udělal dobrý film, tak bych měl ze sebe radost větší.“ Působí plaše, mluví potichu a kdykoliv ucítí ve svých slovech závan sebechvály, hned se shodí. Zachariášovi kolegové tvrdí, že se s ním skvěle spracuje. „Nikdy nekřičí a je fakt profík a milej a hodnej kluk,“ říká Zuzana de Pagter ze Stillking Films. „Řvát na lidi na place, to nesnáším. Snažím se jednat co nejvíc klidně, aby mě všichni měli rádi,“ usměje se režisér. „Mám pocit, že tak z lidí člověk může dostat nejvíc. Já bych nedokázal řvát. Spíš se seznámit, zajít na pivo a popovídat si o natáčení.“
My jsme měli Křemílka
Ivan Zachariáš se narodil v roce 1971 do filmařské rodiny. „Jako kluk jsem nechtěl být ani kosmonautem ani popelářem. Nuda – od malička jsem chtěl dělat film. Máma je střihačka a babička produkční, takže jsem chodíval na natáčení. Babička dělala dokumenty třeba o automobilovejch závodech, kde mě občas svezli v autě, a to se mi líbilo. Přišlo mi to vždycky lepší než sedět v úřadě. Tak jsem šel na střední filmovou školu do Panský a pak jsem se hned dostal na FAMU.“ Babička je na vnukův úspěch patřičně hrdá. „Vystřihuje si všechny články a rozhovory se mnou,“ směje se režisér a klopí přitom ostýchavě oči. Už pět let pendluje mezi Londýnem a Prahou. Většinu přátel, rodiče, přítelkyni a psa má v Praze. „V Londýně se už snažím nebýt, ze začátku se mi tam hrozně líbilo, byl jsem nadšený. Ale zjistil jsem, že není jednoduchý tam mít spoustu dobrých kamarádů. Je to asi dáno taky tím, že jsme se dívali na jiné pohádky, když jsme byli malí,“ rozvíjí svou svéráznou teorii, že odlišnost národů je dána mimo jiné tím, že my jsme se v dětství dívali na Křemílka a Vochomůrku a Angličani na Kačera Donalda.
„Angličani jsou fakt takoví studení. Snažím se i hodně v Čechách točit. Když se něco dělá v ateliéru nebo se dají přizpůsobit lokace, tak se snažím to rvát do Prahy.“ V Čechách rád točí i z jiného důvodu: „Američany jako by natáčení ani tak nezajímalo, jsou sice profesionálové, natáčel jsem s nima mockrát, ale nikdy jsem vlastně nebyl spokojený. Angličani taky nejsou tak zapálený. Tady je to rozhodně daleko lepší. Děláte většinou s kamarádama nebo se štábem, který znáte. Jsou hodný, snaží se, nejsou naštvaný, když trochu přetáhnete. V Anglii přetáhnete o pět minut a už platíte penále celému štábu. Nezajímá je, že zachází sluníčko a vy potřebujete rychle ještě něco dodělat.“ Ivan Zachariáš natočil kolem sedmdesáti reklam.
Není to v takovém množství monotónní záležitost? „No, mě vlastně reklama jako taková ani nebaví. Baví mě věci, který se tomu reklamnímu stylu jakoby snaží vyhnout a být třeba jako dokument. Nedělám typický produktový věci. No jo. Nepřímo vlastně vnucuju výrobky,“ přikývne na poznámku o cíli jakékoliv reklamy, ať už se jedná o tzv. produktovou reklamu (prezentace konkrétního výrobku) nebo imageovou (posílení značky). Svou práci brání. „Ale snažím se to dělat prostě jinak, aby tam byl vtip nebo nějaký kód. Fungujou ale i špatný reklamy. Lidi si je dobře pamatujou. Je totiž fakt, že u těch nejlepších reklam zase často lidi neví, na co přesně jsou.“
Nechci trýznit sebe ani diváka
Úspěšný byl Ivan Zachariáš už jako mladý sportovec golfista. „Hrál jsem od 14 do 20 a byl jsem juniorský mistr republiky,“ říká, ale jakmile si uvědomí, že se pochválil, rychle dodává: „Ale nebyla žádná konkurence, ale aspoň jsem se podíval do Japonska a do Irska. Byl jsem v reprezentaci, ale bylo to ubohý, všude jsme prohráli.“ Zachariáš je také autorem znělek s pohodářským promítačem filmů z loňského karlovarského festivalu. Ani tady ho výsledek moc neuspokojil, reakce diváků prý byly chladné. „Schválně jsem to dělal unylý a pomalý. Mně se to tak líbí, ale lidi jsou zvyklý na rychlý a povrchnější věci a efekty. A to mě právě děsí, že bych dělal film, dělal ho dva roky a pak bych ho promítnul v kině a byla taková chladná odezva. A nechci dělat kompromisy, že bych tam dal blbý fórek, aby na to chodili lidi,“ vysvětluje, proč zatím zůstává u reklamy.
Film by jednou rád natočil. „Už ale nemám entuziasmus, jaký jsem měl na škole. Musel bych mít v sobě jistotu, že chci věnovat dva roky života filmu, za který se pak nebudu stydět. Proč já mám sebe a diváka pak trýznit výsledkem a promrhat něčí peníze. To je peklo. Ale kdybych zrovna neměl tolik práce a nedělal reklamy, pokud bych měl peníze a dobrou látku, tak už bych film možná udělal. A možná bych z toho měl větší radost než mám teď, ale je to tak, jak to je,“ rozhodí rukama nejúspěšnější český reklamní režisér.