Project Description

Nemám pud sebezáchovy

V divadle sklízel deset let jeden úspěch za druhým, ale kamera ho „neměla ráda“, jak říká. Dneska je všechno jinak. Eda z Mostu! mu změnil život. Pořád je ale trochu nervózní a „roztomilej sběratel zranění“. Smolař i šťastlivec. „Už jsem měl být párkrát mrtvej, ale něco nade mnou bdí. A mám štěstí na lidi.“

* Jste uprostřed zkoušení Zimní pohádky na Letní shakespearovské slavnosti. Shakespeare v této hře použil Čechy (Bohemia) jako zemi, odkud pochází jeden z králů. Toho hrajete? 

Ne, hraju vládce sicilského. Českého hraje Saša Rašilov. V nějaké scéně se nám tam objeví česká vlajka a znak, ale jinak ty Čechy ani moc nereflektujeme. Myslím, že Shakespeare o tom neměl moc potuchy… Jen potřeboval tu zemi někam situovat, nejspíš předtím zaslechl v hospodě, že někde existují nějaké Čechy, tak to tam dal.

* A taky nám přidělil moře! Kvůli Shakespearovi pendlujete mezi Prahou a Brnem, každý den po zkoušce v Praze jedete do Brna odehrát představení, pak zase ráno do Prahy. Ještě nelitujete, že jste se do toho nechal naverbovat? 

Vůbec ne. Ježdění tam a zpátky je náročné, ale člověk na to nesmí moc myslet. Jezdím vlakem, aspoň můžu chvíli vydechnout, spát nebo si dát víno, mít čas jen pro sebe. Martin Hoffman jezdí všude autem, štreky přes republiku z Ostravy do Chebu a do Budějovic… Všechno odřídí, tomu nerozumím. Ale jinak pro mě zkoušení představuje hlavně řadu hezkých setkání. Už jen to, že znovu pracuju právě s Martinem! Na příští sezonu spolu taky něco plánujem…

* Během natáčení Mostu jste se skamarádili? 

Dokonce bych řekl, že se z nás stali blízcí přátelé. Obohacující jsou i další setkání, třeba s režisérem Pavlem Khekem a dalšími herci. Parta je dobrá. Provozně je to sice náročný, ale můj ředitel z Městského divadla Brno mě uvolnil z jiného Shakespeara, takže teď krom Pohádky nic nezkouším.

* Často se s herci v rozhovorech dostanu k tématu: kolaps organismu. Vy jste se tomu tedy zatím vyhnul? 

Ne. Už dvakrát jsem zkolaboval. Jednou mě odvezla rychlá z představení na koronárku a nedávno jsem padl na zkoušce psychickým vyčerpáním. Takové malé vyhoření. Pár dní jsem každou volnou minutu jen spal. Nemluvil. A spal. Nic jinýho dělat nešlo. Nebyla síla ani vůle. Pak jsem šel za ředitelem a poprosil ho o volno a on mi řekl: „Samozřejmě, ale mám pro tebe nachystaného Valmonta.“

* Ajaj. 

Herecká ješitnost zvítězila nad tělesnou schránkou. Valmont mě nakopl a jedu dál. Podruhé už bych Valmonta nedostal…

* Takže jste nazkoušel Valmonta, teď Shakespearovky. Znovu podstupujete takovou zátěž? 

Asi nemám pud sebezáchovy.

* Rytmus herecké práce obecně mi někdy připadá dost šílený. Ranní zkoušení, večerní hraní, noční zkoušení speciálních projektů, natáčení, dabingy… 

Ale je to pořád – i když v divadle nefunguje demokracie a ani by neměla – opravdu svobodný povolání. A těch okamžitých odměn je taky dost. Už jen když vás někdo pochválí, zasměje se, rozpláče, zatleská nebo když sama víte, že se to povedlo. Když to na jevišti funguje… Ano, blbě se v tom provozu plánuje osobní život, ale na druhou stranu se klidně může stát, že v úterý zjistíte, že máte ve středu neděli. A můžete být doma a nevystrčit nos.

Vypadáte jako knedlík…

* Proč by neměla být v divadle demokracie? 

Nepatří tam, divadlo potřebuje určitý druh až skoro diktatury. Dobrý principál se nemůže ohlížet na rady všech a volbu všech.

* Měl jste štěstí na dobré principály? 

Měl a mám. V Městském divadle v Brně je to pan Moša, v Buranteatru Michal Zetel, Miky Tyc, Juraj Augustin…

* Stanislav Moša už tam je pár desítek let… 

A je pořád mužem na svém místě a doufám, že dlouho bude. Jiný takový v republice není. Co jemu se povedlo vybudovat?! Divadlo o dvou scénách, šedesát představení měsíčně, každý večer tisíc lidí a téměř vždy vyprodáno… To je přece neuvěřitelný.

* Vy ale už od studentských časů hrajete taky ve spolku Buranteatr, což je studiová scéna. Z toho, co vím, mi nepřijde, že zrovna tohle by bylo divadlo pevné ruky… Možná spíš až anarchie, ne? 

Nezřízená anarchie to bejvávala. Ale taky si to časem muselo najít svého diktátora. Tehdy jsme byli mladí, měli jsme spoustu sil, energie, ideálů, byli jsme divocí a mohli jsme si dovolit být divocí. Byl to jeden nekonečný večírek.

* Co ho zastavilo? 

Rodiny. Hypotéky. Ambice. Museli jsme si najít práce, které nás budou živit. Tam se hrálo zadarmo nebo za symbolický honorář, který nestačil ani na ten večírek potom. Postupně docházely síly. Já tam ještě hraju. V pár inscenacích, je to pro mě profesně i srdečně důležité, ale už si hry zodpovědně vybírám a snažím se ten čas, který tomu dávám, plně využít. Kdysi jsme se sešli a někdy jsme si jen zahráli nohejbal, pak jsme mluvili o tom, že bysme měli zkoušet, chvíli na to vlítli, ale skončili po patnácti minutách s tím, že to nemá smysl. A takhle jsme žili osm let. Z původní party už nás moc nezbylo, ale já se toho držím, ze srdce, a abych se „osvěžoval“. Já potřebuju střídat velkou scénu se studiovou, je to pro mě forma hereckého tréninku, abych nezakrněl.

* Dřív jste říkával, že vás kamera nemá ráda. Už vás zjevně vzala na milost, jak jsme viděli v seriálu Most! nebo Živé terče. 

Dan Wlodarczyk mi před lety na nějakém castingu povídá: „Talent tam je, to je nesporný. Ale kamera vás nemá ráda, vypadáte jako knedlík. Musíte tomu dát čas, musíte trochu sejít.“

* Věkem? 

Trošku se strhat, pak to půjde. Rok se s rokem sešel, já taky a najednou to jde.

* Nepřipadalo to tak jen jemu? 

Stejnou zkušenost jsem měl víckrát, měl pravdu a myslel to dobře.

* Jak jste se s tím vyrovnával? 

V pohodě. Úplně. Jsem divadelní herec, kamera je jiná disciplína. Neuměl jsem to. Stejně jako dabing. Všechno je teď rychlé, málokdo si najde čas, aby vás zaučil, investoval do vás čas a energii a dal vám šanci. A já tu šanci a důvěru deset let nedostal. Ale nevadilo mi to, měl jsem práce v divadle dost.

Jsem prý takovej ťunťa roztomilej, no.

* Nebylo to přece jen zraňující pro herecké ego? 

Ne, opravdu ne. Bude to asi znít trochu nabubřele – kdybych neměl tolik dobré práce a úspěchů s divadlem, asi by mě to štvalo hodně, ale měl jsem opravdu velkou divadelní satisfakci.

* Máte ceny Thálie i Radoka. Takže do hereckého hattricku vám chybí právě „jen“ ten Lev. 

Mám ještě čas, to musím sejít ještě trochu víc… (směje se)

* Takže zpět. Tu první šanci vám dal Jan Prušinovský a zahrál jste si v seriálu Trpaslík. Šel jste na casting? 

Ne. Nevím, jak na mě přišel, ale šel jsem rovnou do natáčení. Castingy neumím, neumím to rozbalit na první dobrou. Dnes jsem na jednom opakovaně zapomněl text. Asi to nedopadne.

* To je až roztomilý, jak o tom mluvíte… 

Říká mi to hodně lidí. Jsem roztržitej, pořád někde něco zapomínám. Jsem prý takovej ťunťa roztomilej, no. A já na to: „Roztomilej ťuňťa, říkáš? Hm, tak s tím žij!“

* Po Trpaslíkovi přišel Most… 

Ještě jsem si mezitím odskočil do Zahradnictví. Setkání s Prušinovským a Hřebejkem pro mě byla zásadní. Trpaslík, Most, Redl, Živé terče. Tam jsem se opravdu hodně naučil.

* Co Most!? Změnil vám život? 

Radikálně. Líbil se mi už scénář, tušil jsem, že se dotýkám věci, která mě za život mockrát nepotká. Když jsme to dotočili a já jsem z toho část viděl, říkal jsem si, že jsme natočili fakt dobrou věc. Vnitřně jsem se začal – protože jsem trochu sociofob – nastavovat na to, že se dostanu do širšího povědomí, že by to mohlo mít ohlas, že mě možná sem tam někdo osloví… Ale to, co nastalo, jsem nečekal ani náhodou. Šílenství. Můj mobil se změnil na dva měsíce v ústřednu. Člověk by nevěřil, kolik má najednou kamarádů. S Martinem Hofmannem jsme si ty telefonáty pojmenovali: „Ahoj, pamatuješ si mě, měl bych malou prosbu…“

* Aha, já myslela, že vám psali, jak jste byl dobrej. 

Mnozí jo, ale těch, co se chtěli trochu přiživit, bylo možná i víc. „Nemohl bys mi nafotit to a to.“ „Já ti to samozřejmě rád nafotím, ale za kolik?“ „Ze staré známosti, ne?“ Jenže to nejde. To fakt nejde. Do toho zájem médií. Lidi mě poznávají, chtějí se se mnou fotit. Ale taky dostávám víc nabídek a vyjednávací pozice je o trošku snazší, nemusím se už tolik bát, že když něco odmítnu, nic jiného už nikdy nepřijde. Těch věcí se vyklubalo hodně. Pokud to klapne, jak je to nasmlouvané, tak mám rok 2020 plný.

* To máte jak operní pěvec! 

Ano. (směje se) A je tam všechno. Televize, film, divadla.

Vždycky se mi děly nejmíň pravděpodobný věci

* Takže brzo doplníte poličku slávy? 

Nemám poličku slávy. Th álii jsem daroval rodičům, Radoka mám v kuchyni vedle fotky babičky. A diplomy mám na toaletě. Moje kamarádka scenáristka je má taky ve výklenku na záchodě. Jack Nicholson tam má Oscary. Říká, že tam to uvidí opravdu všechny návštěvy. Není to znevážení, naopak – já si svých cen moc vážím.

* Když jsem si dělala rešerši, v bulváru jsem se dočetla, že vás při jednom představení zranil elektrický proud a odvezla vás dokonce rychlá. To je pravda? 

Jsem sběratel neuvěřitelných příhod. Sběratel zranění. To je to, jak jsem „roztomilej“. Tehdy to bylo o fous. Chytnul jsem se obouruč tyče, kolem které byla omotaná porouchaná prasklá prodlužka. Poprvé mi to dalo jen ránu, ale já – roztomilej – jsem se toho za chvíli chytil znovu… Kdybych se držel jednou rukou, nic se nestane, obouruč to mnou projelo, srdcem…

* Uf. Byl jste v bezvědomí? 

Ne, ale když mě to dohodilo, byl jsem úplně dezorientovaný… Začal jsem odříkávat scénu, která měla přijít až za 20 minut, pak jsem zavrávoral, upadl do portálu a ležel… Sanitka mě odvezla. Dopadlo to dobře. Jindy jsem si přesekl stehenní sval na zkoušce. Nebo mě při stavbě scény posral holub. Do ucha.

* Do ucha? 

Hráli jsme venku. Jeden šroubek jsem měl zašroubovat, a protože bylo těžké se k němu dostat, dal jsem hlavu takhle na stranu a on se trefil… Mám toho mraky. Taky se mi stalo to, co Jaromírovi ve Vesničce střediskové…

* To neděláš dobře, Jaromíre, s těma sirkama? 

V jedné inscenaci jsem měl zapálit pochodeň. Tak jsem vytáhl sirku, zapálil louč a sirku sfoukl… Ale na některých scénách se nesmějí sirky odhazovat. Tak jsem ji vrátil zpátky do krabičky. A bouchlo mi to… V dlani teda! Naštěstí. Tak tohle se mi děje.

* Byl jste takový vždycky? 

Jo. Vždycky se mi děly nejmíň pravděpodobný věci.

* Ale fotbalista jste prý byl šikovnej? 

Docela jo, ale to neznamená, že ve sprintu nenabouráte do zábradlí! Mohl bych sázet historky ještě tak hodinu… Když jsme točili Hasičárnu pro Stream, měl mě Kuba Žáček postříkat minimaxem. Ujišťoval jsem se v rekvizitárně: Je tam voda, že jo? Co by tam jinýho bylo! Říkali. Hm. Byla v tom voda. A fridex.

* Panebože. 

Ano, rychle do nemocnice, výplach očí a týden antibiotika, pálení, rozostřené vidění. Skvělé.

* Pojďte se chvíli bavit radši o vašich úspěších. 

To by byla nuda. Víte co, ono nade mnou na druhou stranu něco bdí. Už jsem mohl být párkrát mrtvej… Ale přes všechna zranění mám ve svým životě neobyčejný štěstí na lidi. Nemám žádný mety, nechci se za ničím hnát, ale lidi, které potkávám, mě v práci posouvají dál, všechno vzniká organicky. Mám třeba i svoje vysněný role, ale neřeknu je nahlas, chci, aby přišly samy od sebe, ne že si někdo přečte, co chci hrát…

* A máte nějaké osobní přání? 

Přežít. (směje se).

***

 

Michal Isteník
Narodil se roku 1983 v Rakovníku. Vystudoval brněnskou JAMU, poté hostoval např. v Divadle U Stolu nebo v HaDivadle. Od 1. května 2008 je členem činohry Městského divadla Brno. Na přelomu let 2005 a 2006 se stal novým členem divadelního souboru Buranteatr. Je držitelem Ceny Alfréda Radoka 2011 v kategorii talent roku a Ceny Thálie 2014 za roli Čičikova ve hře Mrtvé duše.