Project Description

Spiklenec humoru

Duchovní otec Járy Cimrmana – Největšího Čecha nespravedlivě diskvalifikovaného pro údajnou neexistenci, autor skvělých písní a scénářů ZDENĚK SVĚRÁK slaví osmdesáté narozeniny. „Číslo je to hrozné, ale já si řekl, že si musím naordinovat radost z toho, že jsem se té osmdesátky dožil, protože spousta mých vrstevníků už je v ‚podzemním hnutí‘.“

Vyšlo v časopise Interview 28. března 2016

Míváte ještě trému, když jdete něco hrát po tisící páté?

Mírnou jo. Pořád. Při tom vkročení na jeviště cítím mírné rozechvění. Ono vás to pak uklidní, když se začnou lidi smát. Ale jsou role, kde jsem měl ztroskotání, kde jsem zapomněl text, tam je pak rozechvění o kousek větší. A vždycky si oddechnu, když mám obávanou pasáž za sebou. I diváci to oddechnutí možná vnímají.

V divadle sedí spousta lidí, kteří umí celý text zpaměti. Nadhazují?

Bohužel. Někdy je to choulostivá věc. Musíme je předběhnout, než to řeknou, aby pointa vyzněla.

Nestárne vaše publikum trochu s vámi? Chodí na vás mladí? 

No jo, chodí samí mladí, skoro pořád. Mám v jednom semináři místo, kde říkám: „Možná budou mezi vámi pamětníci, kteří si vzpomenou, že jedné srpnové noci jsme byli napadeni ne ze čtyř, ale z pěti spřátelených stran.“ Kouknu do publika a tam není jediný člověk, který by to pamatoval. Jen já. Ale to je potěšující, že na nás chodí lidi ve věku našich vnoučat.

To mi připomnělo slova jednoho literární vědce, který v nějakém článku o humoru řekl, že náš „cimrmanovský“ humor je „muzeální“. A já si říkám, co je na něm muzeálního, když i naši vnuci se mu smějí? Muzeálním můžeme humor nazvat, až bude naložen v lihu a lidi se mu smát přestanou. Máme pořád možnost předávat legraci do vyprodaného sálu. Myslím, že bychom měli patřit pod zdravotnická zařízení, jelikož prodlužujeme život. Co do dobré nálady jsou lidi podvyživení. Podívejte se v autobusu nebo v metru na ty tváře. Samá starost.  Ale když se sál, i v těch nejsložitějších politických situacích, něčemu směje, lidi zažívají souznění.

Cimrman jako vaše duchovní dítě se zrodil 29. října 1966. U porodu bylo hned několik otců. Jak na ten porod vzpomínáte? Proběhl hladce?

Porod, tedy přesněji řečeno zakládající schůzi našeho divadla, svolal Jiří Šebánek, za což mu nepřestanu být vděčný. Povolal na tu schůzi mě a Miloně Čepelku, byli jsme kolegové z armádní redakce Českého rozhlasu. S Jirkou jsem dělal rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna u Pavouka (slavná rozhlasová mystifikace z 60. let, vysílání „jako“ z vinárny, pozn. red).

A ohlas téhle mystifikace ve službách humoru vedl Jirku Šebánka k tomu, že pojal myšlenku pokusit se o to na jevišti. My s Miloněm jsme pozvali Láďu Smoljaka, se kterým jsme chodili na Vysokou školu pedagogickou. Byl režisérem tamního ochotnického kroužku, a měl tak jako jediný divadelní zkušenost. Ale taky byl na té schůzi jediný, kdo myšlence divadla moc nevěřil.

Ladislav Smoljka nevěřil divadlu s Járou Cimrmanem, to se zdá skoro nemožné. Proč vaše prvotní nadšení nesdílel?

Láďa nezřízeně miloval Semafor, v Semaforu se dokonce uváděla jeho hra Ukradený měsíc, kterou napsal na motivy Aškenazyho textu a jako gymnaziální profesor ji nazkoušel se svými žáky a vyhráli v soutěži Šrámkův Písek. Jiří Šlitr k tomu pak napsal písničky. A Láďa tvrdil, že po dobu existence Semaforu nemá cenu zakládat jiné divadlo. Až tak! My, netušíce, že náš projekt by mohl mít takovou výdrž, jsme mu říkali, že zkusit by se to přece mohlo.

Nakonec jsme se rozešli s tím, že to tedy zkusíme a každý napíšeme jednoaktovou hru, dvě vybereme a budeme je hrát v jednom představení, aby to vydalo na dvě hodiny.  A ty hry že budeme vydávat za díla zapomenutého autora Járy Cimrmana. Na začátku do naší party patřila taky režisérka Helena Philippová, skoro profesionální zakladatelka divadel, která spoluzakládala i Semafor či Divadlo Na zábradlí. Ta trvala na tom, že od začátku musíme být součástí oficiální divadelní struktury. Tak nás čekala povinná předváděčka. Helena našla sál v Malostranské besedě a ze svých peněz nakoupila petrolejové lampy, aby to působilo secesně, a vymyslela, že se bude hrát při „stolovém zařízení“. Jenže když se předváděčka blížila, zjistili jsme, že máme jen jednu hru.

Tou jedinou hrou byl Akt?

Ano. Který jsem napsal já, pochopitelně, jako nejpilnější. Měla k tomu být ještě hra Domácí zabijačka od Jirky Šebánka, ale on s ní pořád nebyl hotov. Tak jsme museli vymyslet něco, co zaplní půlku večera. Co kdybychom tu první část vyplnili řečmi o autorovi, napadlo nás v jedné malostranské hospodě. Tak jsme narychlo napsali několik přednášek a vznikl seminář o jeho životě a díle.

Když jsem se připravovala na rozhovor, říkala jsem si, že se vás přece nebudu ptát na tyhle počátky divadla, že to je notoricky známé. Ale pak mi došlo, že obecně se ví jen, že nápad vznikl právě v Nealkoholické vinárně U pavouka. Povídejte, jak to s Cimrmanem bylo?

Ve Vinárně vystupoval fiktivní chlap, který byl řidičem parního válce podniku Stavby silnic a železnic Hradec Králové. Věci, které převálcoval, vystavoval jako artefakty. A vystavoval je v nafukovacím stanu, který ucházel, takže on ho pumpičkou stále přifukoval. A jmenoval se Jára Cimrman. To jsme ještě netušili, že založíme divadlo.

Když potom Šebánek vymyslel, že autorem „našich“ her bude nějaká fiktivní figura, dal mu tohle jméno v naději, že lidi na toho řidiče parního válce zapomenou. Nám se to jméno líbilo.  Křestní odpovídalo formě, jakou si dávali předváleční herci na plakáty – Jára Kohout, Jindra Plachta. Německé příjmení Zimmermann, které Jára píše česky, bylo důkazem vlastenectví.

Lidi tuhle netradiční formu divadla přijali hned při první představení?

Už na tom předváděcím představení se zjistilo, že nouzový seminář lidi okouzlil víc, než hra. My, ztrémovaní neškolení neherci jsme ty přednášky prostě líp přečetli, než pak zahráli hru. První novinová recenze končila slovy: „Je to divadlo, které zazáří a brzo zhasne.“ Ale koncept, že vystupujeme jako badatelé, kteří dílo nepochopeného mistra vědecky zkoumají a pak se pokusí ho s jistou neobratností předvést, se ukázal jako výhodný. Až dodatečně nám došlo, jak chytře jsme to vymysleli.

Už jste zmínil režisérku Philippovou, ta prý jediná věřila, že budete slavní.

Říkala: „Neblbněte, jednou se tím budete živit!“ A my jsme se tomu smáli.

Je vlastně pozoruhodné, že vaši první hru režírovala žena. Všichni mají zafixované, že jste v divadle nikdy nic s žádnými ženami „neměli“ a že i to je důvod, proč jste spolu vydrželi tak dlouho.

To je pravda. Helena se s námi pokusila hrát, ale ona byla moudrá a brzo zjistila, že to není dobré, a přenechala ženské role klukům. Ale záhy z divadla odešla. S Jirkou Šebánkem.

Rozchod se jedním z otců zakladatelů byl asi nejvážnější rozkol, ke kterému v historii Divadla Járy Cimrmana došlo. Nesnesl se s Ladislavem Smoljakem. Byl jste postaven před jasné ultimátum od pana Šebánka: Buď já, nebo on?

Byl. Když jsme s Láďou psali Hospodu na mýtince, Láďa už při práci na textu myslel na to, že bude hru režírovat, a vložil do něj plno režijních nápadů. Helena se však považovala za jedinou režisérku a Jirka Šebánek Láďu opravdu neměl rád, a tak se vzbouřili. Ale já nemohl s vypuzením Smoljaka souhlasit, věděl jsem, jak talentovaný je to člověk. Tak nás opustili oni. A mně to nervově dost zasáhlo, vypadalo to, že divadlo skončí hned po prvním roce existence.

Jste známý tím, že jste nesnášíte konflikty, musela to být velmi nepříjemná situace. Našli jste si pak s panem Šebánkem k sobě cestu?

Náš vztah to velice poškodilo. A přesně, jak říkáte, bylo to období, kdy jsem nespal, byl jsem nešťastný, dělal jsem pokusy o usmíření, marně. Po několika letech přišla doba, kdy nám Jirka napsal, že by se rád do divadla vrátil. Přijali jsme to s nadšením, ale tehdy to bojkotovalo vedení Reduty, jejíž jsme byli součástí. Že nemají posudky z uličního výboru, z kulturní komise a podobné nesmysly.

A Jirka se marně ptal, kdy může nastoupit. Když se nedočkal odpovědi, nabyl pocitu, že ho nechceme. A tak svou žádost stáhl a rozkol pokračoval. Dokonce založil soubor Salón Cimrman a nějakou dobu v něm hrálo i pár našich členů. Diváci byli trochu zmatení, co je ten pravý Cimrman.

Smířili jste se nakonec osobně?

Ano. Chodil jsem Jirku navštěvovat do LDN, kde dlouho ležel jako nepohyblivý pacient, s jeho paní Danou se stýkám dál.

Nechal jste se slyšet, že teprve poté, co jste založili Divadlo Járy Cimrmana, jste byl – s výjimkou výše popsaného konfliktu – konečně opravdu šťastný. To byl tak mimořádný předěl?

Byl. Na pedagogickou školu jsem šel jen proto, abych mohl psát. Vybral jsem si obor český jazyk a literatura, abych se v tom oboru vzdělal, abych věděl, co už bylo napsáno, a abych nedělal pravopisné chyby.

Od mala jste prý chtěl být Aloisem Jiráskem.

Chtěl. Vysnil jsem si to tak, že si odučím svoje hodiny a pak budu psát, jako to dělal Jirásek. Jenže realita byla jiná – byl jsem tak zavalený slohovými pracemi a diktáty, že jsem psát nemohl. Po kantorech se tehdy také chtěla mimoškolní činnost. Učil jsem ale rád, zejména později na gymnáziu, kde přestaly problémy s kázní, kde mě studenti měli rádi a poslouchali, co vykládám. Před tím, na základce, než jsem si to řemeslo osvojil, trpěly mé hlasivky, jak jsem se snažil třídu překřikovat.

Až později jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Že učitel je role. Někdy musíte hrát přísnějšího, než ve skutečnosti jste, a pak nemusíte zvyšovat hlas. Stačí, když na neklid zareagujete tím, že mluvit přestanete. A třída pochopí, v jakém režimu jste ochoten pracovat. Jenže tohle nás na škole bohužel neučili, to jsou triky, které učitele naučí až praxe.

Jaký žák jste vlastně býval vy?

Průměrný. A v jeden čas dokonce podprůměrný. To, když jsem se ocitl v primě na osmiletém gymnáziu. Najednou jsem byl čtyřkař, plaval jsem v několika předmětech, zejména v matice. Trpěl jsem. Každou hodinu jsem prožíval strach z další koule. A víte, kdo mě zachránil? Zdeněk Nejedlý (komunistický ministr školství, pozn. red.). On totiž po únoru 1948 zrušil gymnázia a já se tak dostal z primy zpátky ke svým starým dobrým spolužákům na měšťanku. Dědek Nejedlý napáchal velké škody, ale v mých soukromých dějinách sehrál kladnou roli.

Nejedlý vás vysvobodil z gymnázia, od katedry pak zase váš spolužák z pedagogické fakulty Miloň Čepelka. To on vás přivedl do rozhlasu?

Ano. Zavolal mi, že hledají redaktora do armádní redakce, ať se přihlásím. Získal jsem čas na psaní, ale musel jsem bohužel dělat armádní tematiku, která mě nebavila. Až když jsme založili divadlo a začali jsme dělat srandu, začalo to opravdu šťastné období mého života, na které jste se ptala. Našel jsem svou parketu.

Rozhlas jste po pár letech úplně opustil. Nelitoval jste?

Odešli jsme. Byl rok 1969. Šebánek, to jsme spolu ještě kamarádili, přišel do redakční kanceláře a říká: „Kluci, právě jsem vystoupil ze všeho.“ – „Jak ze všeho?“ – „Ze strany, z ROH a z rozhlasu.“ Tak jsme se na sebe s Miloněm podívali a druhý den jsme taky vystoupili ze všeho.

Věděli jsme, že jako členové armádní redakce budeme dříve nebo později stát před úkolem jet do sovětských kasáren a udělat pozitivní reportáž. A do toho bychom nešli. A oni by nás vyhodili. Tak jsme je předběhli. Ale měli jsme naivní představu, že když ten rozhlas umíme a máme tam tolik známých, že budeme externisti. To se ukázalo jako falešný sen.

Měl jste existenční strach? Přece jen už jste v té době měl děti.

To víte, že měl, i když manželka chodila do práce. Ze strachu, že děti neuživím, jsem si založil sešit a zapisoval každý honorářík.  Ale jinak se mi velmi ulevilo, že jsem vystoupil ze strany. Pocit, že tam nepatřím, jsem cítil už dlouho, ale ve chvíli, kdy Dubčeka nahradil Husák, to bylo jisté. Proč jsem na začátku šedesátých let požádal o členství?  Přesvědčili mě tehdy kolegové ze žatecké sborovny. „Když tam nevlezeš, budeš jenom nadávat. Ale když nás tam bude hodně poctivých, tak ta strana se změní.“ Nebylo to tak zcestné, ona se v šedesátých letech dost změnila. Ale stejně jsem do ní nepatřil.

Četla jsem, že váš tatínek byl národní socialista a Vítězný únor považoval za neštěstí, ale pak jste přišel na vysokou školu, kde byli vzdělaní a chytří lidé a byli komunisti a vy jste nabyl přesvědčení, že oni toho přece musí vědět víc, než váš tatínek.

Jo, ti měli dost velkou zásluhu na mém zblbnutí. A bral jsem to opravdově. Po škole, když se ptali, kam chci jít učit, nesnažil jsem se zůstat v Praze, ale řekl jsem ve shodě se svou budoucí ženou: kamkoliv, ale spolu.  Tak jsme se octli v Měcholupech u Žatce.  Zvykal jsem si na vesnici těžko, ale říkal jsem si: „Vždyť ty si to tady zamiluješ, a čím syrovější ti to připadá, tím líp se ti o tom bude psát.“ Byli jsme mladí.

Odbočím trochu. Svou ženu jste potkal na fakultě. Líbila se vám hned?

Jako gymnaziální student jsem si vysnil, že moje holka musí mít bílý límeček, jaký nosí zdravotní sestry, a musí mít krásné oči, nejlépe hnědé. Když jsem poprvé viděl nové spolužačky, prošla holka s bílým límečkem a krásnýma očima, a to hnědýma! „A je to tady,“ říkal jsem si. Ale na těch krásných hnědých očích byly brýle. „Tak to ne, to v žádném případě. A stejně asi ztloustne.“ Stranil jsem se jí, aby se to nestalo, a až ve třetím ročníku jsem to vzdal. A vyznal jsem jí lásku.

Asi jste se podvědomě bál, co bude, až se vám sen splní, že to nemusí klapnout.

Hm, asi jo.

Ale vsadil jste na dobrou kartu.

Dobře jsem si vybral. Jsme dodnes spolu.

Vraťme se ale do začátků divadla. Vzniklo ve volnějších 60. letech, ale pak přišla normalizace.

A to už nebyla jen radost. Absolvovali jsme několikero stěhování, hledání prostoru, kde nás nechají hrát, měli jsme potíže s úřady, žili jsme v obavách, že nás zakážou. O tom je ale film.

Zlatý prciny!

Ten mám na mysli, ale jmenuje se Nejistá sezóna (Později zlidovělou hlášku „zlatý prciny“ pronesla ve filmu gynekoložka poté, co vyslechla, jaké útrapy divadlo prožívá, pozn. red.). To bylo probdělých nocí, než jsme divadlo provedli tou tísnivou dobou. Hned zkraje na nás ušili past. Hráli jsme v Redutě, ale dozvěděli jsme se, že nově nebudeme součástí Státního divadelního studia, nýbrž hudební agentury Pragokoncert, ale že se pro nás nic nemění.

Jenže zanedlouho nám Pragokoncert napsal, že naše divadlo není hudební a neplní ideologické požadavky a že neustále opakujeme staré hry, které nemají nic společného se současností. Tak nás z Reduty vyhodili, ale Pragokoncert si nechal naše kulisy a kostýmy. Chtěli nás zastavit, ale netroufali si asi přímo nás zakázat, tak na nás šili tyhle pasti. My jsme věděli, že se o nás nesmí šeptandou roznést, že jsme skončili, že nás zakázali, a tak jsme hráli po studentských klubech.

Hráli jste po studentských klubech. Ale jak jste dělali divadlo bez kostýmů a kulis?

Hráli jsme ve všem možném, třeba vězeň Kulhánek byl v pyžamu. Na stěnu jsme napsali: Les. Chalupa. Studenti to brali. Nějaký čas jsme přežili. Pak nám náš příznivec, ale politicky dobře situovaný ředitel divadla Na zábradlí umožnil týdenní hostování ve svém divadle. Povedlo se mu odebrat kulisy z Pragokoncertu a „uskladnit“ je na Zábradlí. Díky tomu jsme se zase zlegalizovali. „Jo, žijou a hrajou na Zábradlí, nejsou zakázaný.“ To byly časy. A té blbosti, s jakou jsme se sráželi. Například šéf Pražského kulturního střediska si nás zavolal a říká: „Ty vaše figurky jsou pěkný, co máte, ale měli byste jim dát jiný povídačky.“ Tím chtěl říci dialogy.  A taky chtěl, abychom všechny hry scukli do jedné. Bylo to absurdní, ale pomaloučku jsme se z toho vybabrávali.

Nějaký čas jste hráli i v Braníku…

… ale odtud nás taky vyštvali. Pod záminkou, že potřebují kanceláře. Ředitel nám přinesl výkres s plánkem, jak se divadlo rozdělí na kanceláře. Bylo to tak průhledné! Samozřejmě, že se to nikdy nestalo. Pak jsme se dostali na Solidaritu (Strašnické divadlo, pozn. red.), tam nevěděli o našich průserech a přijali nás s otevřenou náručí. Když se to dozvěděli nahoře, posílali nám tam kontroly, zda dodržujeme schválený text.

Ale i ve vysokých funkcích se našli osvícení lidé. Šéf odboru kultury na Praze 10 nám fandil.  Před jednou důležitou soudružkou nám řekl: „Soudruzi, vy neplníte kulturní požadavky strany, ale jste jediné divadlo na Praze 10, která počtem obyvatel odpovídá krajskému městu. My si, soudruzi, nemůžeme dovolit vás zrušit, to by byla kulturní škoda. My vás tedy budeme nějakou dobu trpět. A ta doba myslím nebude krátká.“ Ten nám hodně pomohl. Ale jinak to bylo hlavně únavné. Nekonečná jednání s blbci. S Láďou jsme si říkali, že bychom taky jednou měli praštit do stolu a říct, ať jdou do prdele. Ale to jsme neudělali. Odcházeli jsme zpocení z dalších jednání a říkali si jen: „Zlatý prciny.“

StB se vás taky pokoušela získat ke spolupráci, ale nepodařilo se jí to. Jak to na vás zkoušeli?

Já nevím, jestli to byla náhoda, nebo to bylo narafičené, ale oslovil mě jeden student, že jeho bratr píše básně. A že napsal básničku o nějakém funkcionáři, který si dobře žije, má chatu a vilu… A jestli bych ji nenačetl. Přišli jsme do nějakého studia, které mi mohlo být podezřelé tím, visela tam americká vlajka. Řekli mi, že to patří někomu z holandského velvyslanectví. Básničku jsem odrecitoval na záznam. Za čas mě povolali na StB, pustili mi nahrávku, prý jestli jsem to opravdu já a kde se to nahrávalo.

„Jsem to já, ale nevím, kde to bylo, protože mě tam odvezli za tmy autem a nedával jsem pozor.“ A estébáci vyrukovali s mými dětmi, že určitě budou chtít jít na vysokou a že by stačilo, když se občas uvidíme a já jim povím o situaci v kultuře. „To je vlastně takový donašeč,“ říkal jsem. Oni: „Ne, takhle to neberte, jde nám jen o kulturní informace.“ Řekl jsem, že nechci. Pak mi ten zlejší začal tykat a ujistil mě, že mě zavřou. Potom mi ten hodnější řekl, že si to určitě rozmyslím, protože vím, co je v sázce, a že sám rád brzy přijdu. Pak mě pustili. A já jsem nějakou dobu žil s velkou úzkostí a nočními můrami, kdy přijde obsílka.

A obsílka přišla?

Ne. Dlouho nic. Až když jsem podepsal petici za propuštění Havla a taky Několik vět. Ale to už byli slabí. Ptali se, proč jsem to podepsal a kdo mi to dal podepsat. „Přišel jsem do divadla a na mým místě to leželo. Tak jsem to přečet, a jelikož jsem s tím souhlasil, tak jsem to podepsal. Šel jsem na záchod. A když jsem se vrátil, už to tam nebylo.“ Oni věděli, že kecám, ale normálně mě pustili domů. Už věděli, že jejich doba pomíjí.

Ve skutečnosti byl podpis petice za propuštění Václava Havla nezapomenutelný zážitek. Patřil jsem mezi tu „šedou zónu“ a jednoho dne u mě zazvonil můj kamarád, vynikající textař Ivo Fišer, budete asi znát: Jó, třešně zrály nebo Sbohem, lásko. Postavou drobný člověk. Plešatý, nevýbojný. Žádný hrdinský typ.

A povídá: „Zdeňku, ten Václav Havel je ve vězení, nepodepsal bys, aby ho propustili?“ Stál jsem tam a říkal jsem si: „To nemůžu nepodepsat, dyť já jsem větší než on!“ Tohle se člověku mele v hlavě, prostě se hanbíte se před někým vykrucovat, že máte rodinu a kdesi cosi. Řekl jsem: „Jistě, Ivo.“ Podepsal jsem to. A pak četli moje jméno na Hlasu Ameriky…  Potom přišel Ivo znovu a nesl Několik vět. A já mu mohl s uspokojením říct: „Jdeš pozdě, Ivo, už jsem to podepsal Jiřímu Menzlovi.“

Během revoluce divadla nehrála, místo představení se besedovalo. Platilo to i u Cimrmanů?

Jistě. Patetické schůze, na každou složil Miloň Čepelka báseň. A na konci každé jsme my, komici, zpívali hymnu!

Humor musel jít stranou?

Úplně. Pak jsem se zapojil do těch výjezdů herců a zpěváků po republice, kdy jsme informovali lidi o tom, co se děje v Praze. Dostal jsem Litoměřice. Přiznávám, že jsem měl trochu strach. Měl jsem totiž auto, které jsem koupil od Václava Havla.

Cože?

Jo. Někdy na sklonku 80. lete jsem sháněl auto a Honza Kašpar, který byl s Havlem kamarád, říkal, že Vašek prodává golfa, ne draho. Tak jsem ho koupil. A pak teda za mnou nějakou dobu někdo furt jezdil…

Sledovali vás, protože jste jezdil autem koupeným od Václava Havla?

Chvíli jim trvalo, než jim došlo, že to není Havel. Ale zpět k Litoměřicím. Bylo to nebezpečné auto. Nevěděl jsem, kde mám zaparkovat, poradili mi, že v okresním sekretariátu KSČ je zrovna stranický sjezd, tak ať ho nechám pěkně tam, pod svícnem. Pak jsme šli do továrny. Ale než jsem se dostal ke slovu, nějaký fízl vypnul mikrofon.  Tak jsem tam stál a v holých větách vykřikoval. „Právě jedu z Prahy!“ „Na Národní třídě – slyšíte mě dobře? Zmlátili studenty!“ „Nevinný lidi!“

A po mně měl jeden kluk z továrny přečíst prohlášení, že s tím, co říkám, dělníci souhlasí a protestují proti brutálnímu policejnímu zásahu. Když na něj přišla řada, řekl mi do ucha: „Já nepudu, jsou tady fízlové.“ Ale já ho strčil dopředu. „Teď musíš.“ Tak to přečetl. Večer, když se občani shromáždili na náměstí, ke mě přišel a říká: „Děkuju za to postrčení.“ Dojalo mě to. Došlo mi, jak se to řetězí. Tak jako Ivo Fišer postrčil mě, jsem já – až když jsem se pochlapil, postrčil toho kluka.

Dominový efekt?

Jo. On pak určitě postrčil další lidi. Revoluce, to byla radost veliká. Moje generace už si myslela, že v tom komunismu umře. Po zkušenostech z Maďarska a Polska jsme si mysleli, že už to máme nadosmrti. A pak to bylo pryč. Dožili jsme se toho!

Když umřel váš parťák a souputník Ladislav Smoljak, nebylo jasné, jak to vaše divadlo ustojí. Teď, skoro šest let poté, se zdá, že vaše divadlo snad chytilo i druhý nebo kolikátý dech. Měl jste tehdy sám pochyby, jestli to půjde dál?

Já jsem cítil, že to musí jít dál. Byli lidi, kteří nám doporučovali, abychom to zabalili, ale to mohli říkat jen ti, kteří nevědí, že ta naše divadelní družina funguje jako rodina a že si nemůžeme jen tak říct: zabalíme to a budeme jen vzpomínat. Nás divadlo strašně baví, máme velikou diváckou obec. Položil jsem si otázku: „Jsou ty hry pořád ještě živý? Umí je hrát někdo jiný líp než my? Bylo by možný dát si rozchod, když se máme tak rádi?“ Odpovědi byly jednoznačné. Řekli jsme si, že musíme udělat všechno proto, abychom se s tou ztrátou srovnali. A jedeme dál. Věřím, že kdybych já odešel dřív než Láďa, choval by se naprosto stejně.

Mluvili jste o tom někdy?

To ne. Měli jsme strach o tom takhle mluvit. Zvlášť, když pak byl Láďa nemocný, on do poslední chvíle věřil, že se uzdraví. Jak jsem za něj zaskakoval, říkal mi na nemocniční posteli: „Zdeňku, ještě deset představení hraj ty, pak už nastoupím.“

Stýská se vám?

Jo. To víte, že jo. A možná bychom ještě něco napsali, i když on říkal, že České nebe je poslední. Sám se o nic pokoušet nebudu. Práce ve dvojici byla tak vzácná! Sešli jsme se jako dva povahově i zaměřením úplně jiní lidé. Láďa říkal: „Zdeňku, naše spojení nepřináší součty, ale násobky.“ On byl, na rozdíl ode mě, matematik.

Jak jste daleko s dalším scénářem? Léta jste naznačoval, že máte něco v šuplíku, nedávno jsem ale četla, že už dokonce se synem hledáte postavu, kterou byste v tom filmu mohl hrát.

Honza mi dlouho říkal, ať napíšu vzpomínky na protektorát, jak jsem ho prožil, že by z toho mohl být film. Dva roky války jsem totiž prožil na venkově, v Kopidlně, kam jsme se museli odstěhovat, když můj otec ztratil práci v elektrárně. Náš byt potřebovali pro německého správce, tak jsme se odstěhovali do tátova rodiště. O tom jsem psal. O přesazení městského kluka na venkov. Jak se seznamuje se zvířaty, s vesnickými kluky a jak se učí chodit bos. Po strništi bos se to jmenuje. Když jsem to napsal, Honza mi řekl, že vzpomínky jsou sice hezké, ale na film to není. Tak jsem text nechal zrát.

Trvalo to zrání dlouho?

Deset let. A pak jsem to vytáhl a přepracoval.  Předal jsem Honzovi sled obrazů, nikoliv hotový scénář. Má to myslím atmosféru, zajímavé figury, vývoj i jistý konflikt, ale jak svého režiséra znám, počítal jsem s tím, že ve scénáři se ještě budou muset dělat radikální změny, které půjdou i proti mým vzpomínkám, a ty se budou líp dělat jemu. Takže Honza teď dělá ty nejkrvavější řezy. Vždycky když udělá další, zavolá, sedneme k tomu spolu, já to třeba proveselím, dialogy doladím. Takhle pracujeme a v létě by se mělo začít točit.

A jak je to s tím hledáním kůže, do které byste se herecky navlékl?

Je tam postava mého dědečka, kterému bych odpovídal věkem, ale on byl příliš tvrdý, bojím se, že diváci by mi to nevěřili, pořád by čekali, kdy se polepší. Ale on se nepolepší. Tak jsme nakonec původní postavu učitelky přetavili v postavu ředitele školy, kterého bych mohl hrát já, když si nechám jen tyršovskou bradku a nechám si ji obarvit do předdůchodové podoby. Rudou armádu budu vítat ve slušivém sokolském kroji, na to se těším nejvíc.

Pár dní předtím, než vyjde tento rozhovor, vám bude osmdesát let. Je to pro vás jen číslo nebo na vás doléhá i určitá tíha?

Číslo je to hrozné, ale já jsem si řekl, že to otočím, že si musím naordinovat radost z toho, že jsem se té osmdesátky dožil, protože spousta mých vrstevníků už je v „podzemním hnutí“. Proto je správné se na osmdesátých narozeninách radovat. Jistě, že se mi do toho vtírá myšlenka, že mi asi moc let nezbývá, ale když mi osud dopřeje ještě pár let navíc, pár let, kdy budu moct hrát divadlo, tak to bude ještě krásný.

Vadilo vám někdy, že vás všichni poznávají? Měl jste nějaké otravné fanoušky?

Ne. Těch chvil, kdy mi to je nepříjemné, je málo. Jsem smířený s tím, že se někdo chce se mnou vyfotit. A asi už jsem na to tak zvyklý až tak, že by mi vadilo, kdyby to po mě delší dobu nikdo nechtěl. Dovedu se vžít do toho pocitu, když mě někdo náhodou v životě potká, že chce mít památku.

Každý, kdo dělá něco takhle veřejně, je trochu ješitnej, jinak by to nedělal, každý má radost, že je trochu slavnej, co si budeme povídat. Když chci „být sám“, nasadím si čepici kšiltem hluboko do čela, v tramvaji si stoupnu nenápadně dozadu, snažím se na sebe neupozorňovat. A žije se mi tak docela dobře, lidi jsou na mě většinou vlídní. A často jim v očích vidím nějaké spiklenectví. Nebo se tam zableskne, že se tak trochu známe. A že jsme spolu zažili něco veselýho.