Project Description

Skosit hejtra jednou ranou

Před lety jako jedna z dvojice Čokovoko rapovala v hadrech ze sekáče sprosté, ale hodně vtipné texty. Dnes je naší nejvýraznější stand-up komičkou, které nevadí ztrapnit se a „dělat humor“ i z věcí, které se zpočátku vůbec nezdály být vtipné.

* Přijde v Paříži k holiči jeden strašně smutný pán. Lazebník ho holí a radí mu: „Pane, jestli jste smutnej, jděte večer do cirkusu, bude tam klaun Deburau a ten vás zaručeně rozveselí.“ Pán na něj smutně pohlédne: „Já jsem Deburau.“ To je můj oblíbený smutný vtip o komicích, kteří ostatní rozesmívají, ale sami prožívají těžké chvíle. Prožila jste někdy takový Deburau efekt?

Na rozdíl od něj jsem asi docela veselý člověk, životní optimistka. Ale je fakt, že jsem bavila lidi, i když jsem byla úplně v háji a bylo mi zle. V té době jsem chodila k terapeutovi. Odvedla jsem dítě do školky, pak jsem se vrátila domů, lehla si s depkou do postele, koukala do stropu a odpoledne jsem se zvedla a šla zase pro dítě do školky. Velmi produktivní časy, haha… No a večer jsem šla dělat humor pro lidi. Nešlo s tím tehdy nic dělat.

* A když jste pak na tom pódiu stála?

V tu chvíli to ze mě všechno spadlo, nikdo nepoznal, že se mi něco děje, lidi se bavili. Jenom kolegové, ti blízcí, tušili, že mi asi není úplně dobře, ale stejně znali jen část. Nerada totiž lidi obtěžuju. Víc mě baví na starosti mezi lidmi zapomenout.

* Co to bylo za období?

Kolem mého rozvodu. Sešlo se ale v jednu dobu víc věcí. Rozjížděla se mi kariéra, rozváděla jsem se, pro děti to taky nebylo nejlepší období života, že jo… Když už, tak už, klasika. Ale už se to převalilo a uklidnilo a srovnalo. Děti máme s jejich tátou v péči půl na půl, on je má půl týdne, já druhou půlku a nějak to funguje. Udělali jsme si je spolu, tak si je spolu budeme vychovávat, byť odděleně.

* Na terapii ještě chodíte?

Už ne. Ze své letošní cesty do Santiaga de Compostela jsem napsala svému skvělému terapeutovi esemesku, že už dobrý! Takže jsem uvolnila místo potřebnějším.

* Kolik jste šla kilometrů a jaká byla cesta?

Šla jsem takzvané Camino portugues – z Porta do Santiaga de Compostela, 260 kilometrů. Šla jsem to devět dní, takže denně zhruba třicet kilometrů. Byl to asi nejlepší zážitek v životě. Skoro víc než porod, protože tohle se týkalo jenom mě. Porodit dítě, to je radost pro celou rodinu, pro otce, matku, i pro to dítě, které se může narodit zrovna mně, haha… Ale pouť byla zážitek můj, až na ty tuny fotek a selfíček, které jsem postovala na sociální sítě.

Jinak jsem šla celou cestu sama. Procházela jsem přírodou, potkávala lidi, kostely, kde jsem se sem tam vybrečela, v lese jsem se občas smála jak blázen… Užívala jsem si svoje vlastní emoce a samu sebe. Je přirozený, že když jde člověk takhle dlouho sám, doléhají na něj vzpomínky, ta cesta má být očistná, má přinést nějaké sebeuvědomění, oproštění se od všedního života. Hele, a fakt to funguje.

ČTĚTE TAKÉ: Ovčáček je vtipnej a chytrej, říká „kolážista“ Tomáš Břínek alias TMBK (Deník N)

* Jste věřící? Mělo to pro vás i duchovní rozměr?

Teď už jo, jsem. Před časem jsem v sobě našla Boha a na cestě se mi ten pocit prohloubil. Češi se často stydí říkat „Bůh“, zaklínají se karmou a kdo ví čím, ale pro mě to je Bůh. A jsem s tím dost spokojená. Neorganizuju se v žádné z jeho fanouškovských part, ale nějakej ten jeho merch si občas koupím. On to má vcelku vychytaný – zlatý kříže na krku! Dost rapový a estetický.

* Na Facebooku jsem viděla, že chodíte pěšky i do sauny, deset kilometrů tam, deset zpátky…

To je důsledek mé pouti. Před Santiagem jsem toho moc nenachodila. Já nikdy neušla v kuse dvacet kilometrů, natož takovou cestu. Boty jsem si koupila týden a batoh den před odletem. Měla jsem velkou touhu být sama, protože jsem neustále obklopena lidmi a jejich potřebami. A tak jsem šla. Různí lidé mi psali, ať se odpojím i od internetu a od sítí, abych si cestu „duchovně prožila“, ale tohle spojení se světem mě bavilo, nemám problém hodit instastory, a ještě si cestu duchovně prožít. A do toho jsem poslouchala novou Madonnu.

* Co bylo na cestě nejtěžší?

Nejtěžší asi byla příprava, najít a uhájit si ten čas, že budu pryč dvanáct dní v kuse. Jsem šťastná, že se mi to podařilo. Děti byly se svým otcem. Jinak tahle trasa je dobrá pro začátečníky, není zas tak fyzicky náročná. Chodila jsem v průměru devět hodin denně, popíjela kafíčka ve vesnických kavárnách (často ale i v drogeriích s automatem na kafe nebo potravinách, kde byl i kávovar), sem tam pivo, jedla jsem v levných bistrech a restauracích… Má jediná starost byla jídlo, pití a kde se vyspím. A pak samozřejmě otázky typu: Kdo jsem a jaký jsem člověk, že jo. Zjistila jsem, že je mi samotné se sebou fakt dobře a že jsem pro sebe přítel do nepohody. Takže co zjistit víc?

* Takže problémy, které vás přivedly na terapii, už odezněly?

Pořád si něco řeším, ale kdo ne, u mě už to ale není na terapeuta. Myslím, že terapie dokáže urychlit proces hojení lidské duše. Takže by ji měl absolvovat každý, kdo si prochází něčím náročnějším. Ušetří si tak spoustu času a bolesti.

* Vám umřel jako dítěti táta, což musela být taky rána na duši.

Tak jasně, no… Rána pro celou rodinu, na srdci, duši – všude. No a v roce 1990, kdy se to stalo, nebylo ve společnosti úplně prostředí na to, chodit k psychologovi… Dneska je vnímání psychiatrie a psychologie lepší, ale pořád myslím, že by lidé měli této „služby“ využívat víc. Proto o terapii mluvím ve stand-upech, abych ukázala, že je normální mít terapeuta, a že se z toho nezblázním… Naopak bez toho by to mohlo klidně hrozit, haha.

ČTĚTE TAKÉ: Na trapno je potřeba mít koule a cit. Pavel Liška a Marek Daniel ve společném rozhovoru

* Ještě si užíváte singl život, nebo už je vám smutno?

Lidé jsou od přírody stvoření žít v páru nebo skupině. Já jsem taky párový člověk a samotné mi zvlášť dobře není, ale zatím si to umím udělat hezký. Mám skvělou časově volnou práci, uživím se, ale samozřejmě se těším, až zase budu s někým věci sdílet.

* Před mnoha lety jsem patřila k těm, koho uchvátila vaše dvojice Čokovoko. Dvě baby z Brna nahastrošené ve všem, co dům a sekáč dal, rapující neuvěřitelně vtipné a sprosté texty. Koukám na vás a hledám tu holku… A možná i sama sebe před patnácti lety.

A já tady sedím celá v černém jak architektka, co… No, dáma ještě moc nejsem, mám ráda sprostá slova, hospodskou kulturu, z diplomacie by mě vyhodili za dva dny.

* Svůj talent a originální smysl pro humor jste přetavila do vlastní show. Čokovoko už nebude mít comeback?

Vůbec to neplánujeme. Já jsem teď s náplní své práce spokojená. Uf… Konečně ze mě padá nervozita i z tohohle rozhovoru.

* Cítila jsem ji z vás. A tím pádem jsem byla nervózní i já. Tak už nebudem, že ne? Na pódiu nervózní nejste?

Ne. Stydím se jen v životě. Můj terapeut mi vysvětlil, že jsem extrovertní introvert. Stydlivá v životě, extrovertní na pódiu. Když je tam masa diváků, vůbec nervózní nejsem. Je ale legrační, když mě třeba někdo balí na základě mého vystupování na jevišti, kde jsem suverénní, jakoby namyšlená, sebevědomá, trochu (nebo víc) arogantní. Je to pohodlná maska, ale ve skutečnosti taková vůbec nejsem.

* Vidíte do diváků, nebo máte radši tmu v sále?

Koukám do nich. Miluju improvizace s publikem. Stand-up mám samozřejmě pečlivě napsaný, ale tvoří jen část večera, a pak je tu interakce s publikem. Rozvinu téma, publikum reaguje, já reaguju na něj… Tohle miluju!

* V prosinci budete mít vlastní velkou stand-up show. Jaké má téma?

Titul je Stand-up Your Life: První poločas rozpadu. Za dva roky mi bude čtyřicet, takže jsem těsně před tím poločasem… Bude to osmdesátiminutová show… Teda, cca deset patnáct minut bude mít host, na mně bude zbytek.

* Vlastní předskokan!

Tak on Nikola Džokič není předskokan, je to kolega, kterého mám moc ráda, a tak jsem ho požádala, jestli by mi tu show neosvěžil svým srbským testosteronem. Ale jinak si svou drzost uvědomuju. Jiní si na vlastní show troufnou po letech práce, já mám za sebou teprve tři roky. Takže jsem spíš magor. Jo, a budu mít i billboard. Chtěla jsem mít svůj billboard, budu ho mít. Trapný, že? Já vím, ale já prostě v životě potřebuju malé radosti…

* Kdepak, to není trapný. Paráda. Řidiči budou mít nač koukat. Řekněte mi ještě, kolik toho na jevišti opravdu pouštíte sama o sobě?

Hodně. Jsem sama se sebou srovnaná, nedělám nic, co by mi nepřipadalo v pořádku, takže se za sebe nestydím a nemám potřebu se ani přikrášlovat. Nevadí mi sdělit svoje prohry, zpětně je vtipný většinou i to, co dřív vtipný nebylo. Pro mě je cílem naprostý (až zenový) klid, netrápit se tím, co nezměním, mít radost a pohodu.

* Zmínila jste na začátku rozhovoru, že nerada obtěžujete ostatní svými starostmi. Mám to podobně, myslím, že působím, že jsem pořád vysmátá, protože taky nechci obtěžovat tím, co mě trápí. Jenže on člověk může být paradoxně pěkně otravný právě tím, jak pozitivně a vysmátě působí.

Určitě. A taky se mi to děje. Ale mám na to dobrou metodu – přirozenou selekci lidí. Lidí je hodně, máme sociální sítě, které nás sbližují, takže si člověk může snáz vybrat, s kým je mu dobře a naopak. Proč si vzájemně otravovat život, ne? Nemáš na to? Utíkej. Čau.

Jsou lidé, pro které jsem až moc pozitivní, ale přece nebudu v depce jen kvůli tomu, že mou veselost nesnese nějakej protiva, co pořád na něco nadává. Sama nejsem taková, moc nenadávám. Když mi něco vadí, ozvu se, zkusím to spravit nebo jdu od toho. Ani moc nepomlouvám, od negativních emocí se držím pryč. Nedělají mi dobře.

* A co když vás někdo komentuje a hejtuje?

Hejty mi vůbec nevadí, ty jsou sice negativní, ale příliš plytký, abych se jimi hlouběji zabývala. Čtu je, mám je jaksi ráda, přiznávám, že je to moje guilty pleasure. Někdo lidem odpovídá a chce rozvíjet debaty. Já ne.

Mám takovou hru, že se je snažím „skosit jednou ranou“, aby už nebyli na můj komentář schopni odepsat. Psal mi třeba pán, že jsem neuvěřitelná piča. Tak jsem mu napsala: Tati?

A on už neodepsal. Tak to je pro mě taková rozcvička, odepisovat hejtrům.

* Závidím.

Je to dobrej dar, ale vždyť to jsou jen lidi na internetu. Tím, co píšou, mluví sami o sobě, to není o mně, ale o nich. Proč bych se měla zabývat frustrovaným knedlou, co si v mekáči před půlnocí zapne wifi nu, aby zhejtil ostatní a s namaštěným egem a třemi burgry za dvacku v bříšku se odpotácel domů k matce?

* Na to byste měla mít kurzy!

Nééé. Žádný kurzy, nechci nikoho nic učit. Pěkně vám řeknu, jak to dělám, vy si s tím naložte, jak chcete, ale zkoušet vás z toho nebudu. To jsou moje stand-upy. Vůbec nechápu, že někdo „učí humor“. Já nemám na nic systém, ani jazyky jsem se neučila jako systém, jedu si nějak organicky po svým, jak to cítím a jak mi to jde. Takže nemám návod.

* Herci tomu říkají typ – puďák.

Jo, to jsem já – i když teda puďák je fakt dost otřesný slovo… Spíš jsem intuitivní typ. A mám štěstí, že nezávidím, když něco chci, tak jdu za tím! Jediné, co možná trochu závidím, je šťastné dětství. Na lidech, kteří měli idylické dětství, je vidět, jak jsou krásně vyladění. Na druhou stranu mám pocit, že postrádají dravost, kterou vnímám u lidí, kteří se museli snažit už od mala. Já jsem ve své podstatě dost „salámista“.

Ten současný drive jsem v sobě dřív neměla – nebo hodně potlačený – a získala jsem ho až v dospělosti, v období, kdy jsem opravdu musela makat a prosadit se. Jsem sice přirozeně pracovitý člověk, ale zároveň umím být líná, když nic nemusím… Trochu bipolární, že?

Naučila jsem se být ambiciózní a vůbec už to nevnímám jako sprosté slovo, na rozdíl od spousty Čechů. „Ty jo, ambiciózní ženská, tak to je kariéristka, co kašle na děcka, nemá uklizeno.“ Jo, nemám uklizeno, chodí k nám paní na úklid, kterou obdivuju, že ještě neutekla. Kdysi mi učitelka holandštiny řekla, že jsem ambiciózní, což mě tehdy trochu urazilo, než mi došlo, že od ní to vůbec není nic negativního, protože v Holandsku je fajn, když jsou lidi ambiciózní. Byla to od ní pochvala.

* Holandština, kterou jste vystudovala a z níž jste překládala donedávna knížky, vám nechybí? Nezakrníte?

Nemůžu stihnout všechno. Asi zakrním, ale co už. Dělám, co mě baví a těší, takže jsem si musela vybrat. Našla jsem obor, ve kterém jsem dobrá (wow, tohle bych o sobě před lety říct nedokázala), a není špatný moct tohle říct, ne? Překládání je jiná disciplína, hodně jsem se díky ní naučila, ale překladatel se musí držet mantinelů, nesmí být tolik svůj a kreativní, naopak musí být co nejvěrnější předloze. Po letech, kdy jsem překládala cizí knihy, jsem zjistila, že mě těší, že existuje někdo, kdo je zvědavý na to, co říkám já. To je fakt dost cool.

***

Adéla Elbel v životě nestihla nic, co si předsevzala, kromě magisterského titulu, a i ten jí trval sedm let. Vše, co dělá, k ní přišlo samo a ona nedokázala říct ne. Přeložila deset knih, vydala dva hudební nosiče s formací Čokovoko, živí se stand-upovým vystupováním se skupinou Na Stojáka a „humorným“ moderováním nejrůznějších akcí a večírků. Má dvě děti a žádné zvíře. Žije v Brně a nevadí jí to.