Project Description

Strachy se nesmí zazdít

Láska. Hledání. Rozvod. Handicap. Puberta. Strach. Zoufalství. Zranění. Agrese. Klíčová slova, za kterými najdete sociální pedagožku ANDREU HUTKOVOU (37). Pomáhá řešit drobné i zásadní konflikty v rodinách, radí v rozvodové atmosféře i tam, kde se narodilo handicapované dítě. Umí rodiče navést, jak přežít těžkou pubertu svých dětí, jak zvládnout dětskou agresivitu a hlavně – jak pracovat sami se sebou. „Rodiče volají kvůli dětem, ale stejně je to vždycky práce s rodiči,“ říká.

Vyšlo v časopise TÉMA 1. září 2017

* U psychologických oborů, kam sociální pedagogika spadá, je prý časté, že je začnou studovat lidé, kteří si sami prošli nějakým traumaty, trápeními nebo třeba šikanou. Je to pravda, nebo jen mýtus?

Myslím, že je na tom hodně pravdy. Nejlepší terapeuti, ať už jsou to sociální pedagogové nebo psychologové, si něčím takovým prošli. Nejlépe nějakou silnou deprivací čili nějakým těžkým citovým strádáním. Mít tenhle obor načtený jenom z knih je trochu divné. Souvisí to s povahou, s talentem, ale i s překážkami v životě. Když se ty tři věci sloučí, vyleze dobrý terapeut, „vůdce“, který dokáže pomoct napravit chyby u jiných, protože se do nich umí vcítit. Obrovskou roli hraje fantazie, touha po lepším světě. Člověk musí mít rád lidi, nesmí ho vyčerpávat. Musí být prostě nabitý energií.

* Jaké traumátko to bylo či je u vás?

Nečekáte asi, že bych zašla do podrobností, že ne? (směje se) U mě hrála hlavní roli hyperaktivita a přebujelá fantazie, spojená se soucitem. A někdy jsem s tím dost narážela. Taky jsem v životě zažila nějaké ztráty, daleko citlivěji jsem je pak vnímala u ostatních, dřív, než byly vyřčeny nahlas, intuitivně. Mám rentgenové vnímání lidí. Vlezu do metra, nedá mi to, zanalyzuju si celý vagón. Ale hlavně mě ta práce strašně baví, čím těžší úkol, tím větší výzva.

* Co to sociální pedagogika vlastně je? Předpokládám, že z vás lidi dělají často „speciální pedagožku“. V čem je rozdíl?

Speciální pedagogika je druh pedagogické práce s dětmi, v níž se orientujeme na výchovu a výuku dětí, které jsou v něčem specifické či handicapované. Sociální pedagog se zabývá chováním lidí a reakcemi okolí, životním prostředím člověka. Do jisté míry sociální pedagog funguje jako preventista, pomáhá řešit konflikty v rodině, vypořádat se s následky tragédií, osobních a partnerských krizí, nebo poradí, jak na výchovu dětí. Studovala jsem na teologické fakultě, takže jsme měli silnou průpravu i v duchovních věcech, včetně tzv. sledování transcendentální dimenze u člověka, jeho úniky. Nejsem věřící, ale tohle mi hodně dalo, vnímám tuhle rovinu jako jednu z nejpodstatnějších.

Ženy, které v sobě mají „rošťáka“, zvládají líp život. Umí si líp vymezit hranice, projevit pocity.

* To mi vysvětlete.

Kam člověk uniká? Kde chce opravdu být? A kým být rozhodně nechce? Někdo má představy o sobě spojené s vírou, většina lidí spíš s vnitřním dialogem s vlastní duší v momentech, kdy je k sobě člověk upřímný. Sociální pedagogika sleduje vnitřní pohnutky člověka, ze kterých vyplývá jeho chování, a doprovází ho v tomhle přerodu. Nebo ho účinnou metodou naučí věci změnit. Práce s člověkem je komplexní, je to široký vesmír.

* Pojďme spolu – alespoň pomyslně – do toho vagónu v metru. Co tam tak vidíte?

Vidím muže v upnutém nátělníku, jak si prohlíží během dlouhé jízdy v různých úhlech své svaly. Nebo extrémně nalíčenou ženu s výraznou manikúrou, a ptám se: „Proč si nenechá tu ženskou přirozenost, proč na sebe musí lepit tyhle věci tak moc, tímhle způsobem?“

* A odpovídáte si?

Protože lidé, kteří si přespříliš pěstují své tělo, hledají lásku. Chtějí být přijati. A dosud nebyli přijati takoví, jací jsou. To ale neznamená, že o sebe nemáme dbát.

* Jizvy z dětství pod dokonalým tělem, make-upem a svaly?

Aby je svět vnímal jako skvělé, jako úžasné a dokonalé, ale vevnitř je tam prostě nějaká ztráta, která vznikla už v dětství.

* Nacházíte ve vzorcích lidského chování rovnice jasné jako facka?

Hodně situací se opakuje. A lidé pořád opakují situace a vzorce, jsme někdy nepoučitelní. Přenášíme dál a dál do dalších generací vzorce chování svých rodičů. Ono se to totiž projeví až v dospělosti, co v sobě máme zaseté. Třeba když holčička slýchala od táty, že až přijdou domů, tak si budou hrát, ale většinou k tomu pak nedošlo. Nebyl čas, nebo „do toho něco přišlo“. Až vyroste, pravděpodobně si vybere chlapa, který bude stejně nespolehlivý. A ona se jednoho dne vzmůže a řekne mu to. Vyčte mu, že je nespolehlivý. Možná to skončí rozvodem. Ale ona tím asi potřebuje projít, jako kompenzací, vykřičet naplno na něj, za co viní svého otce. Je to nevědomé, ale ona vlastně řve na toho tátu.

* První manželství jako kompenzace, ve druhém kole naděje na změnu?

Možná ano. Něco na tom je. Já tedy věřím, že je to trochu i záležitost generační, třeba té naší, generace Husákových dětí. Je nám mezi čtyřicítkou a padesátkou a mnozí procházejí rozvodem. Mladší generaci se to možná podaří lépe zvládnout, protože už vyrůstala ve větší informovanosti, můžou si leccos uvědomit dřív. Generace našich rodičů si se svými dětmi příliš nepovídala o pocitech. My jsme snad dál, víme, že není ostuda třeba i ukázat „slabost“ před dětmi, omluvit se jim za něco, co jsme udělali špatně.

* Mám asi kliku. Se mnou si rodiče povídali a vůbec jsem asi vyrostla ve velmi harmonickém a „demokratickém“ prostředí. Když jsem dospěla a začala poznávat lidi a jejich rodinné anamnézy, nevěřila jsem svým očím, kolik tam je pošramocení.

Hodně z nás jsme taková parta deprivantů a mnozí se vrhají do náruče jiných deprivantů. Až v té další vlně už si vybereme dobré životní partnery… Obzvláště ženy jsou dost nepoučitelné.

* Muži ne?

Muži se dokážou většinou docela dlouho poflakovat sami světem a pak najít tu svoji ženu. A může to být fatální, chlap pak může ze dne na den vyjít i ze závislosti. Ale žena? Je v tomhle komplikovanější, protože nedokáže být sama. Ta potřeba s někým být, být milovaná, ji často vede i k tomu, že udělá hloupost.

* Ale co ta druhá šance?

Člověk musí nejdřív projít procesem toho poznání sebe sama a musí vystavět most mezi svojí minulostí a současností. Zní to triviálně, ale když to zvládne – sám nebo třeba s pomocí terapeuta –, pak je šance.

* Máte nějaký trik pro ty, kteří by se z toho zakletí chtěli vyprostit?

Doporučuji lidem, kteří nerozumí svým vztahům, ať vedou o samotě virtuální rozhovory s těmi, se kterými potřebují mluvit, vysloví nahlas myšlenky, které nakonec řeknou i v realitě, moc to pomáhá. Druhou metodou je sepsat dopis bez cenzury, dopis svým ým rodičům nebo partnerům, který ale nikdy neodešlou. Ať ale napíšou všechno, co prožívají, z čeho je bolí žaludek, proč třeba nemají chuť na sex, kdy je jim smutno, co je bolí. Pocity převedené do slov, to pomáhá.

* Mnohdy člověk racionálně ví, že dělá hloupost, vidí, že partner stojí za starou belu, ale nemůže si pomoct, do toho vztahu jde a zůstává v něm.

Problém je zoufalství. A zoufalství je otázka sebevědomí, souvisí s pocity, ne s rozumem. „Ale já už hledám dlouho… On je trošku problematický. Ale to já už si ho nějak srovnám, napravím ho.“ Šup. A je „v tom“. V takových chvílích neposlouchám sama sebe, jen nechci být sama! Je to pochopitelné, lidské, ženské, ale je lepší to zoufalství vědomě přetavit do opaku. Jestli to ta žena nedokáže vnitřně, tak ať si zahraje na paní situace, která si vybírá! Ať je chvíli divoženkou, múzou, když do toho půjde, věci se mohou změnit, ať si dělá, co chce.

* Ať se s někým třeba nezávazně vyspí, když má chuť?

S vědomím všech rizik, proč ne. Hlavně nepůsobit jako oběť situace.

* Jenže… biologie?

Je to tak. Mateřství. Máme to hluboko zakódované. Mateřsky se chováme i k mužům, my je ochráníme, předěláme, právě nás zlobit nebudou. Jenže se to děje spíš těm „hodným“ ženám, a těm se to pak vymkne z rukou. Ženy, které v sobě mají „rošťáka“, zvládají líp život. Umí si líp vymezit hranice, projevit pocity.

* Mluvíme nějak moc v ženském rodě. Mužů se to netýká?

Ale to víte, že ano. U mužů se velmi často stává, že s nimi ženy naprosto záměrně manipulují. To bývá jejich bolest. Vůbec to nezáleží na inteligenci či postavení. Na tuhle hru nejsou připraveni. Těžko se z toho vymotávají. Když v nich žena vyvolá potřebu absolutního ochránce, strůjce jejich štěstí, anebo v nejhorším viníka. Čím nedostupnější taková partnerka bývá, tím silnější je potřeba muže dokázat, že on ji udělá šťastnou, a tak se do toho může pěkně zamotat, než ji prokoukne. Tyhle herečky jsou schopni muži prokouknout jen zkušenostmi. To abychom neřešily jen tu ženskou stránku. Je to pěkně vyvážené, nemyslete. Každý umí něco.

Ženy bývají aktivátorem rozvodů, nedokážou počkat, co z nastalé krize nebo z případného mužova románku vyplyne, už to pro ně není čistá hra.

* Bavily jsme se o tom, jak opakujeme stejné vzorce a vybíráme si partnery podobné našim rodičům, otcům. Ale zmínila jste okamžik, když žena „prozře“ a najednou v tom partnerovi toho otce vidí…

A nakonec od něj třeba odejde. To „prozření“ se děje v rámci běžných vztahových krizí. Žena většinou chce, aby chlap něco změnil, aby se změnil, najednou nechce toho, koho si vybrala, má potřebu ho přetvořit. Jenže to je většinou nemožné. Ale je to především pro ni proces poznání a osamostatňování. Někdy to skončí rozvodem, jindy se víc postaví na vlastní nohy, když třeba odrostou děti. A tím svou dospělost uzavře. Přichází větší důstojnost. Může to být velmi pozitivní přerod pro oba dva, pokud se měli a mají rádi, pak to může být jen vývojový stupeň vztahu – krize z dětství se projeví a zas usne.

* Nebo přijde rozvod. V mém okolí jsem sledovala v přímém přenosu hned několik rozvodů, ten stres byl pro oba vždycky obrovský, i když to šlo třeba relativně v klidu.

S rozvodem přichází obrovská ztráta, obzvlášť když s tím člověkem máte rodinu. Je to kráter na duši, když se roztrhají sekundární pouta. Většinou podávají žádost o rozvod ženy, muži se spíš od toho rozhodnutí distancují, mají ochranitelský komplex, rádi by rodinu zachovali…

* Třeba s milenkou po boku. Jak to, že dokážou častěji fungovat na dvou kolejích?

Nechtějí „selhat“. Žena chce jasnou odpověď, jasné rozhodnutí, chce stoprocentně ochránit rodinné hnízdo. Ženy bývají aktivátorem rozvodů, protože nedokážou počkat, co z nastalé krize nebo z případného mužova románku vyplyne, už to pro ně není čistá hra. Proto mají tendenci udělat tečku. Tady ale moc záleží na tom, jak se k sobě chovají, s jakými city.

* Čistě z pohledu dětí – je podle vaší zkušenosti ve vážné vztahové krizi lepší zkusit se překonat a zůstat spolu jako „rodina“ v nějaké tiché dohodě, nebo jít od sebe?

Strašně záleží na okolnostech a povaze obou rodičů a na tom, jak si byli schopní i dřív vyjít vstříc, při dřívějších krizích. Je to i otázka trpělivosti, sebezapření, ukáže se tím kvalita vztahu. Proto je ve vztazích strašně důležitý přerod v budoucí přátelství. Pokud ten vztah vznikl jen ze sexuálního partnerství a na ničem jiném nestavěl, pak krizi častěji neustojí. Pokud se partneři mají opravdu rádi, jen holt jeden nějak „selhal“ – nebo oba, pak je lepší to zkusit překonat, i děti dokážou přežít snáz konfliktní situaci než rozchod navždy. Dítě nemá vlastně nic jiného na práci, než být součástí své rodiny, než sledovat, jak se rodiče chovají. Děti na nás kriticky nenahlížejí, jen pozorují a cítí. Když to neklape, tak je dobré dát si rok dva v „jiném módu“ a pak se uvidí. Často problémy, které přijdou, zase po čase odejdou. Kde je ale zásadní rozkol, ponížení, strach…

* … nebo nějaká patologie.

Tak jít od sebe. Ale patologie, to je jiný příběh, tam je to jasné, tam není žádné dilema. Násilí, neléčené závislosti, psychický teror, fyzické ponižování. Pryč! U svých klientů jsem zažila i teror páchaný na mužích, o tom se moc nemluví… ale to by bylo asi na jiný rozhovor.

* V jaké situaci tedy přicházíte do rodiny a pomáháte ji řešit?

Většinou se něco děje s dětmi. Mají problém zvládat agresivitu, zapojit se do kolektivu, často jsou to děti s handicapem a rodina zápolí se svým pocitem „jinakosti“. To výrazně ovlivní vztah partnerů. Někdy jsou to i naprosto běžné situace, jen se motají v kruhu. Já přijedu k nim domů, nebo na místa, kde se cítí dobře, a tam situaci pozoruji. Mluvíme o tom, jak vzniká. Většinou dojdu k určitému vzorci chování u dospělých, který spolu přenastavíme, a ono to po čase zabere. Třeba agresivita dětí. Agresivita je naprosto přirozená věc, kterou se zejména městské rodiny snaží chybně potlačit. Je to velice individuální, ale svůj vztek se dítě naučí ovládat až ve chvíli, kdy mu ho nikdo nebude zakazovat. Lepší říct: „Jdi si zabubnovat nebo boxovat do polštáře, ale nekopej do své sestry! Pak se vrať, počkám tu na tebe.“ A až se vrátí z pokojíčku, kde boxoval do polštáře, říct: „To je úleva, co? A proč ses tak naštval?“ Nesuďme dítě. Je to nefér, sami nevíme, kdy jsme se naučili zvládat vztek. Rodiče volají kvůli dětem, ale stejně je to vždycky práce s rodiči.

Jsou mi podezřelí rodiče, kteří se snaží být perfektní, kteří tvrdí, že se „vůbec nehádají“ a „jsou v pohodě“. Bývá to lež jak vyšitá

* Jak dlouho v rodině jste?

U některých rodin jsem třeba dvě hodiny a situace se dá rozklíčovat rychle. Může to být jednorázová pomoc, pak jen kontroluju, jak to frčí samo. Jindy jezdím pravidelně třeba několik měsíců s dlouhodobějšími tématy, jako je odblokování strachů, agrese, navrhuji režim pro děti s těžkými handicapy a učím rodiče používat arteterapii (vyjádření vnitřních pocitů skrz výtvarný projev, jako je např. kresba, malba, pozn. red.), a různé metody, jak přimět děti k plnohodnotnému životu. Nabalují se k tomu další věci – konflikty v práci, mezigenerační názorové neshody. Někdy to přehrajeme jako divadlo, to funguje, posiluje se tím psychika a sebevědomí. U plašších dětí funguje pantomima, pak se přejde do hlasu a nakonec se dítě těší, až příště řekne trafikantce, že mu špatně vrátila peníze! Každý dokáže překonat své strachy, ale nesmíme je zazdít. Setkávám se ale pouze s rodiči, kteří situaci změnit chtějí – ti, kteří možná potřebují skutečně pomoci, si mě ale nikdy nezavolají. A to je na mé práci vlastně to nejsmutnější. A přiznávám, že jsou mi naopak trochu podezřelí takzvaně „dokonalí“ rodiče.

* Protože takoví neexistují?

Přesně. Ti, kteří se snaží být perfektní, kteří tvrdí, že se „vůbec nehádají“ a „jsou v pohodě“, přitom to bývá lež jak vyšitá. A zbytečná. Je normální prodělat hádku nebo krizi. „Hele, ty se tady také s Pepíkem na pískovišti hádáš o traktůrek, ale pořád jste kámoši. My jsme se s tátou teď taky pohádali, jsme na sebe nabručení, ale ono to přejde, protože se máme rádi.“ Nelhat. Volit srozumitelná slova a vysvětlovat s citem, ale lži učí děti lhát. Předstírání předstírat. Hodně to vidím u holčiček, že se „naučí“ překonávat krizi mlčením nebo ústupem, když to dělá jejich máma. Nevadí, když děti vidí náš strach, naše emoce, prohry i výhry, když zároveň vidí, že to nakonec zvládneme. Dítě nepotřebuje, abychom byli dokonalí. Docela dobře dokáže pochopit i naši špatnou náladu, nebo proč jsme se na něj utrhli, když mu vysvětlíme, z čeho jsme unavení, rozladění nebo smutní.

* Co se týče toho nastavení hranic, jsou rodiče, kteří jsou velmi přísní a neoblomní, pak ti, kteří mají hranice velmi rozvolněné. Proč jsou hranice důležité a jaká je nějaká vhodná míra?

Nastavení hranic, tedy základních pravidel, která nedovolíme překročit, je zásadní, dítě tím chráníme a vytváříme mu pocit bezpečí. Je to ale velmi těžké, skoro nikdo nechce být přísný a přiznejme si, že povolování je pohodlnější, taky si potřebujeme odpočinout, a tak za chodu změníme rozhodnutí… Třeba zavelíme odchod z pískoviště, ale pak tam přijde kamarádka se svými dětmi a my se zakecáme a najednou je to v pohodě. Tak ještě zůstaneme. Jenže pak se divíme, že dítě při odchodu neposlouchá… My ty hranice pořád měníme. Zdánlivá banalita – jestli odejdu nebo neodejdu z pískoviště poté, co řeknu, že odcházíme, ale i tohle to tříleté dítě vnímá. S rodičem, který drží slovo, se cítí bezpečněji, i když je třeba někdy moc přísný a dítěti se to jeví jako nespravedlivé a jako křivda. Ale v těch ústupcích a povolování hranic je schované sdělení, že se to vždycky dá nějak obejít, posunout, vyvlíknout se a hlavně, že se na nás nedá spolehnout.

* Zmínila jste pubertu. Prochází tím každý, ale kdy je to opravdu „problém“?

Když rodič nepostřehne včas, že přichází prepubertální tenze, hrozně si pořád přeje, aby dítě bylo „dítě“, tím vzniká klima, ve kterém nikdo nechápe, co se děje. Ono to někdy přijde přes prázdniny, rychle, jinde se pomaličku, půl roku, rojí hormony, aby pak udeřily. Puberta je vzkaz mozku tělu dítěte k dospívání, a taky vzkaz dítěte rodičům: „Čau, jsem zdravý člověk, a proto se teď od vás oddělím. Dali jste mi, co jste mohli, teď je na mně ukázat vám, že jsem samostatný.“

* Biologicky je člověk po pubertě dospělý, dospělost v osmnácti je holt jen náš sociální konstrukt, přírodu neoblafneme, že?

Nepřelstíme ji. Mládě je připraveno na sexuální život. A nutí ho to se osamostatnit, i když samozřejmě v naší společnosti spíš „symbolicky“. Během té prepubertální fáze se ale rodiče můžou pomalu připravovat, ale v podstatě jen obrnit, protože tam se nedá plánovat. Jen doufat, že jsme dosud stihli vybudovat tak pevné základy, že se další fungování postaví na předchozím vztahu, jen vezmeme mladého dospělého víc do hry. „Očekávám tvoji samostatnost, ale to má svoje pravidla. Pojďme se dohodnout, jako dospělí. Můžeš to a to, ale musíš tohle. Porušíš pravidla, bude následovat tohle a tohle. Pojď si na to podat ruku.“ Velkorysost je samozřejmě spojená s obrovským strachem, vždyť jsme se jako rodiče deset jedenáct let předtím starali jen o potřeby dítěte, a ono nás teď nechce, nepotřebuje? Žádný rodič se na to nestihne připravit, zaskočí to asi každého. Nikdo nejsme vystudovaný rodič, jasně, že přichází trápení i zákazy. V člověku se to pere.

* Máte nějaké rady?

Dítě se má pouštět postupně k samostatnosti úměrně svému věku, ale je lepší mu zároveň trochu naložit. Nějakou zodpovědnost. Podporovat ho v samostatnosti, popouštět uzdu a odpouštět. Puberta je taky určitá forma agrese těla, hormony bují agresivně, tak i děti se tak chovají. Jsou sprostější, razantnější, práskají dveřmi.

* A sami jsou zmatení.

Právě. Aby se mohly trhnout, musí v tom být určitá míra agrese, i ony se se sebou musí naučit žít, srovnat se s tím. A taky myslím, že na kom se to neprojeví a kdo z dětí se aspoň zčásti proti svým rodičům nepostaví, kde se pořád všichni tváří jako největší kámoši, že tam je nějaké trochu patologické pouto, které se ukáže až v mnohem starším věku.

* To jedno z vašich „oblíbených“ témat je, když má táta a máma rozdílný názor na výchovu. Kdy se to projevuje? Kdy je to problém a jak to řešit?

Často je jeden příliš kritický a náročný, druhý příliš benevolentní, což je problematický model. Ve finále to funguje tak, že si děti vezmou od každého něco, ale zároveň si odnášejí hluboce zakořeněnou informaci, že se nedokázali dohodnout, že je tedy možné šikovně pro různé situaci využívat rozhodnutí jednoho, či druhého. A tyhle manévry a manipulace si odnášejí i do dospělosti.

* Asi je ale těžké hledat „střední cestu“, když to vnímá každý z rodičů tak diametrálně jinak, ne?

Všude jsou možné nějaké dohody, když je k nim vůle. Když jde třeba o situace, které jednomu z rodičů přijdou úplně v pohodě a druhého mrazí, jak je to nebezpečné, tak se dá domluvit, že při nějakých pravidlech, která budou dodržená, je dítě na výletě s tátou a tam třeba podnikají něco, nač by máma nesnesla ani pohlédnout. Ale samozřejmě, že táta zajistí, aby bylo dítě v bezpečí. V čase s mámou se holt budou dodržovat přísnější bezpečnostní předpisy. Ale bude to dohoda. Nebude to za zády druhého. A žena si řekne: „Věřím svému muži. Vždycky je přivedl domů zdravé, i když trochu špinavé a vyhladovělé. Jen u toho fakt nemusím být.“ A nemusí se podvádět a říkat: „Pssst, tohle mamince neřekneme.“ Spíš: „Nesouhlasím, ale věřím ti.“ Navíc oddělení světů funguje velmi dobře, lidi si od sebe odpočinou, není třeba se permanentně snažit o aktivity celá rodina spolu, jako v reklamě na pojišťovnu.

Byla jsem samostatná divoška, prohlašovala jsem, že dětí budu mít kupu, ale vdávat se? To ne! Pak jsem potkala budoucího muže.

* Když tohle všechno víte, umíte to aplikovat i ve vašem životě, při výchově vašeho šestiletého syna?

Každá profese s sebou nese určitou úchylku. Takže mezi známými se mi někdy říká Profesionální matka s. r. o. Jsem na spoustu situací připravená, v tom mám výhodu a opravdu mi to pomáhá v rodičovství, stejně jako zdravotník umí líp ošetřit svému dítěti koleno. Ale pak přijde třeba chvíle, kdy mám o své dítě strach, třeba když byl syn nemocný, to pak volám kamarádce: „Co mám dělat?“ A ona mi řekne všechny ty triviality, které sice dávno vím, ale potřebuju je slyšet, stejně jako kdokoliv jiný.

* A co se týče vztahu s partnerem?

Měla jsem štěstí, můj muž je nejlepší muž, jakého jsem v životě potkala, deset let vztahu to jen potvrzuje. Ale jak já se dřív nechtěla vdávat! Chtěla jsem být svobodná. Byla jsem taková samostatná divoška, toulala jsem se, neměla jsem chuť se vázat, prohlašovala jsem, že se nevdám, dětí že budu mít kupu, ale vdávat se? To ne! Pak jsem potkala budoucího muže. O ruku mě žádal třikrát. Až jsem k tomu konečně dospěla a jsem ráda, že jsem to udělala a vzala si ho.

* Vím, že jste původně chtěla být zdravotní laborantka. Jak jste se stala sociální pedagožkou?

Po střední škole jsem se dostala do Motola na oddělení dětské onkologie. Vydržela jsem tam půl roku, nezvládla jsem to psychicky. Bylo mi osmnáct a nedala jsem to.

* Byla jste i jako laborantka v kontaktu s malými nemocnými dětmi?

Ano. Tehdy ještě chodili laboranti k lůžku. Dělali jsme přímo tam různé testy. A nikdo nám, mladým holkám, nepomohl zvládnou ten kontakt se smrtí. Bylo to kolem roku 2000, od té doby udělala medicína zase šílený pokrok, ale tehdy ty děti ještě hodně umíraly, transplantace nebyly tak úspěšné jako dnes. Setkala jsem se tam s různými závislostmi zdravotních sester na alkoholu, na drogách, vlastně poprvé jsem se tam setkala s nějakým těžším osudem a nedokázala jsem si s tím poradit, ani to vstřebat. My jsme v laborkách moc dobře rozuměli tomu, co se s těmi dětmi děje, viděli jsme výsledky, byli jsme u přenosů kostní dřeně, u odběrů mozkomíšního moku, ale u lůžka jsem vůbec nevěděla, jak mám s dětmi komunikovat. Začala jsem mít špatné sny. Nakonec jsem dala výpověď.

* A šla jste pracovat do Jedličkova ústavu. Tam jste už ty nemoci a postižení zvládala bez zlých snů?

Když jsem odešla z Motola, seděla jsem doma a nevěděla, co dál se sebou. Viděla jsem dokument o klukovi bez rukou a nohou, který vyprávěl, jak ho baví život a jak dělá sporty… A po tom všem, co jsem viděla v Motole, mi tenhle kluk dal takovou naději! V pondělí jsem telefonovala do Jedličkárny a prosila, jestli nepřijmou nějakého zdravotníka. A oni někoho sháněli. Jenže jako vychovatele. Dohodli jsme se, že si při tom ale dodělám školu. A já si zvolila sociální pedagogiku. Čím jsem starší, tím více jsem si jistá, že jsem zvolila obor dobře. Život v této profesi mě přivedl k lidem, kterých si nesmírně vážím, a nakonec i ke kreativitě, ve které díky příběhům v mé hlavě hledám lepší svět a stále v něj věřím. Díky své práci znám soukromý život rodin, intimní život lidí, jejich tajná přání i bolesti na základě toho, co jsem s nimi prožila, potřebuji i já uniknout, a tak píšu na ta témata příběhy, ve kterých všechno dobře dopadne. Mám ráda šťastné konce, nejen v příbězích, ale i v životě.

***