Project Description

Ze života hmyzu v totalitě pudů

Mravenčí a včelí státy působí dokonale, i ony však mají své bezdomovce, gastarbeitery, imigranty či otroky. Nikdy tam ovšem nedojde ke vzpouře. Obyvatelům totiž chybí svobodná vůle. „A jejich píle a altruismus jsou draze vykoupeny absencí osobní svobody,“ říká entomolog prof. RNDr. JAN ŽĎÁREK (78), DrSc.

Vyšlo v časopise Téma v srpnu 2016.

Autorka: Lenka Vrtišková Nejezchlebová

* Vy sám jste tvor společenský, nebo spíš individualistický? 

Jako příslušník druhu Homo sapiens jsem stejně jako vy tvor společenský, alespoň v tom smyslu, že občas potřebujeme jeden druhého. Ostatně drtivá většina živočichů praktikuje nějaký druh společenského chování, přinejmenším v době rozmnožování. To jen někteří přisedlí mořští živočichové (sasanky, koráli) vypouštějí své pohlavní buňky do vody v nepřítomnosti partnerů. Ale i ti se musí nějak domluvit na hodině H a vzájemně tyto činnosti synchronizovat. Některým k tomu slouží úplněk.

* Přál byste lidem nějaké hmyzí vlastnosti? Něco praktického? 

Jestli čekáte, že řeknu píli, pracovitost nebo nesobeckost, tak vás asi zklamu. Tyto – člověkem ceněné vlastnosti – jsou u hmyzu totiž draze vykoupeny absolutním nedostatkem osobní svobody jedince, který je pod diktátem vrozených instinktů a pudů. Dovolte mi parafrázovat úvod práce dvou britských sociologů manželů Alexandry a Larse Chittkových, který trefně ilustruje tu námi obdivovanou „idylu“ ve včelstvu: „Po kratičkém raném dětství, kdy se o vás postarají a nakrmí vás, čeká na vás už jen dětská práce; jste donucena čistit svou temnou, přecpanou domácnost a krmit a starat se o své mladší sourozence. Po krátkém období práce na staveništi vás vyženou chránit vchod do domu před neurvalými vetřelci. Přežijete-li to, zbytek života strávíte hektickou sháňkou potravy z nekonečného množství rozptýlených a pomíjivých zdrojů, většinou však ne pro sebe samotnou, ale pro komunální spižírnu. Víkendy? Prázdniny? Na to zapomeňte. Za pár neděl se udřete k smrti. Jo, a co víc, nikdy nepoznáte slasti milování.“

* Ale kdo by chtěl být dělnice, prosím vás! 

Chittkovi ještě pokračují: „Vaše sestra (tedy královna) zahájí kariéru mordem svých soupeřek a pak si začne užívat ve velkém stylu. Během řady orgií, jichž se účastní tisíce soukmenovců, bude smilnit až s dvaceti partnery, z nichž je každý odhodlán doslova položit život za privilegium mít s ní styk. Po návratu z posledního prostopášného výletu bude o ni královsky postaráno; po zbytek života bude obklopena loajálním personálem, který ji bude krmit, čistit a uspokojovat veškeré její potřeby. (…) Vaše sestra bude žít dvacetkrát déle než vy a jednoho dne se stane hrdou matkou stovek tisíců vlastních potomků, zatímco vy opustíte svět jako stará panna. Je to nefér? Samozřejmě!“

* Když jsem četla váš životopis, přišlo mi, že je plný výhybek. Od ptáků k pavoukům, od pavouků k mouchám, od much k hmyzím společenstvím… Pojďme chvíli na kolejiště vašeho života. 

Máte pravdu, moje odborná kariéra přímočará zrovna nebyla. Abych použil vaši ajzenboňáckou terminologii, mým prvním výhybkářem byl učitel v hudební škole, ke kterému jsem chodil do houslí. Když zjistil, že ze mne žádný virtuos nebude a že mám větší zájem o přírodu, odhalil mi svět „čihaření“, brával mne jako svého pomocníka na vycházky, při kterých jsme chytali a kroužkovali ptáky. Jako muzikant si Vladimír pro inspiraci a potěšení brával některé vyhlášené pěvce i domů – třeba pěnici slavíkovou, konopku nebo skřivana lesního. I já jsem tehdy po jeho vzoru taky nějakého zajímavého ptáka na čas doma do klece uvěznil. Čížka nebo sýkoru babku, ale taky křivku a hýla. Když jsem se dostal na biologii, bylo jasné, že se zaměřím na ornitologii.

* Jenže výhybka? 

Ano. Na ornitologii bylo několik ještě motivovanějších spolužáků, přešaltoval jsem proto na prázdnou kolej – na oddělení zoologie bezobratlých. Když jsem se bezradně rozhlížel, co bych měl dělat, tehdejší šéf katedry, profesor Emanuel Bartoš, mi doporučil, abych se věnoval pavoukům. V Praze se jim v té době nikdo nevěnoval.

* Pavouci na rozdíl od ptáků nepatří zrovna k milovaným tvorům… 

Ale málokomu jsou lhostejní. Většina lidí se jich štítí nebo bojí, u některých lidí jde dokonce o psychiatrickou diagnózu – arachnofobii. A znáte nějakou pohádku, ve které by pavouk hrál roli kladného hrdiny? Většinou bývá za padoucha.

* Já měla ráda večerníček Vodouch a jeho kamarádi, což bylo o vodním pavoukovi… Pavouci mi nevadí, a v rozích naší domácnosti jich dokonce pár necháváme žít. Nejsou k nim lidé vlastně nespravedliví? 

Taky si říkám… Nepřenášejí žádné choroby, neničí potraviny a jejich jedovaté kousnutí je, až na vzácné výjimky, člověku naprosto neškodné. Proti pavoukům nemůže mít rozhodně výhrady ani ten, kdo se snaží třídit živočichy na užitečné a škodlivé. Všichni jsou draví a živí se převážně hmyzem, a tak ani jejich podíl na likvidaci zemědělských škůdců není zanedbatelný. Navíc jsou to pod lupou nádherná zvířata, nepřekonatelně trpěliví i rafinovaní lovci, propadl entomologické „filatelii“, nebavilo mě přehlížet vyrovnané šiky hmyzu napíchaného do krabic. Pavouky jsem v přírodě sbírat musel, ale pak jsem je choval v insektáriu a pozoroval, jak se chovají, když uchvátí kořist, a jak ji zpracovávají. Zajímal mne i jejich kanibalismus.

* Oni se žerou navzájem? 

Myslím, že jsme byli s mou ženou první, kdo dokázal, že z jednoho kokonu tropické maloočky se líhnou jedinci dvojího životního poslání. Ti dominantní se v útlém mládí přednostně živí sub misivními sourozenci, i když mají k mání neomezenou nabídku jiné vhodné potravy. Jednoduše jsou života schopnější a předurčeni propagovat geny svých rodičů přednostně. Za tyto výsledky jsme v roce 1968 sklidili potlesk na Evropském arachnologickém kongresu v Paříži.

* Počkejte, říkáte „se ženou“? Ona je taky „pavoukoložka“? 

Ano, trochu jsem jí k tomu pomohl. Za studií jsem se seznámil s takovou sympatickou pihovatou holkou z hydrobiologie, což neušlo mému kolegovi, tehdy asistentovi na katedře, Honzovi Bucharovi, který mne měl na starosti. Ten navrhl, abych ji k nám přetáhl. Kdež by mne tenkrát napadlo, že spolu budeme 57 let poté slavit na jachtě na Orlické přehradě zlatou svatbu! Seznámili jsme se totiž na kánoi při splouvání Vltavy v místech, která později zaplavila přehrada.

* Pojďme ještě zpět k tomu kanibalismu… 

Takové „rodinné zabijačky“, jak tomu říká kolega profesor Zrzavý, nejsou v říši pavouků nic výjimečného. I neopatrný nápadník křižák může vedle svých pohlavních buněk přispět na vlastní potomstvo i svými tělními bílkovinami, pokud se mu nepodaří dost rychle opustit „svatební lože“ své vyvolené. Obdivuhodně obětavou mateřskou péči doslova až za hrob můžeme pozorovat v hnízdních norách zemních pavouků. Samička cedivky domovní v noře hlídá asi měsíc zámotek s vajíčky, a když se vylíhnou mláďata, další měsíc je krmí natrávenou potravou. Po čase se však pavoučí výrostci na vlastní matku vrhnou a sežerou ji. Ovšem vůbec nejkurióznější případ matrifágie…

* Tedy požírání matek… 

… Zaznamenali arachnologové u afrických společenských stepníků rodu Stegodyphus. V hnízdech těchto sociálních pavouků se o novorozená mláďata vedle matky starají i bezdětné samice – krmí je potravou vyvrhovanou ze žaludku, a nakonec se i tyhle „tety“ nechají odrostlými pavoučky sežrat. A protože dorostenci konzumovali šmahem všechny samice – matka nematka – vědci to nazvali gerontofágie. Dokonce se domnívají, že vetché stařeny v posledním tažení vydávají jakýsi signál, pobízející mládež k provedení jejich eutanazie.

* Nedávno vyšel dotisk vaší monografie Hmyzí rodiny a státy. O těch státech bych chtěla chvíli mluvit. Takové mraveniště nebo včelstvo mi trochu připomíná utopický socialismus, kdy „každý sám rád dobrovolně vykonává nějakou činnost pro dobro všech“. Jak to, že to mravencům a včelám – na rozdíl od nevydařených pokusů na lidské společnosti – funguje? 

Taková srovnávání jsou svůdná, ale daleká realitě. K získání té bezvýhradné „komunistické“ dokonalosti měl společenský hmyz ostatně o hodně milionů let víc času než rod náš. O skutečných příčinách vývojové úspěšnosti společenského hmyzu však panují stále jen vědecké dohady. Harvardští profesoři Bert Höldobler a Edward O. Wilson se na základě svých studií mravenců domnívají, že onou výhodou, která z mravenců učinila dominantní skupinu hmyzu na Zemi, kdy na každého člověka připadá přibližně milion mravenců a všichni dohromady váží přibližně stejně jako celé lidstvo, byl právě jejich vysoce vyvinutý společenský způsob existence, založený na sebeobětování jedince pro blaho společnosti. A ještě dodávají, že „za určitých podmínek snad socialismus i funguje, Karel Marx si jen vybral nesprávný druh“. Ale vážně, společenský hmyz skutečně nezná individualitu, společnost existuje jako jeden samo organizovaný super organismus, jako jedno veliké tělo, a jednotlivé kasty pak fungují podobně jako jednotlivé tělní orgány. Jedni mají na starosti výživu, jiní množení a další obranu. A stejně jako nejsou buňky mnohobuněčných organismů schopné samostatné existence, tak i jednotliví členové hmyzích společností hynou,

* Spořádaní mravenci mají své spořádané město, svůj stát, kde je útulno, infrastruktura funguje. Co na to kolemjdoucí zevláci, tuláci, bezdomovci? 

Všechny spořádané a prosperující společnosti jsou často cílem nejrůznějších ekonomických migrantů a svět hmyzu není výjimkou. V tomto případě však nebude politicky nekorektní, když je nazveme společenskými parazity neboli příživníky. Teplo, sucho a dostatek potravy v hnízdech „inteligentních“ mravenců láká nejroztodivnější „lůzu“ hmyzího světa, aby se na blahobytu státu přiživovala. Vědci odhadují, že u mravenců zištně hledá svůj domov alespoň pět tisíc druhů členovců. Příživníky jsou nejčastěji brouci, ale najdeme mezi nimi i roztoče, štírky a pavouky, mnohonožky, chvostoskoky a rybenky, cvrčky, šváby a podobnou havěť. A občas i housenky modrásků nebo muší larvy. Všechny tyto mravencomilné živočichy můžeme rozdělit na takové tři skupiny.

* A to? 

První jsou hosté mravenci vyhledávaní, hýčkaní a oblíbení. Někteří dokonce představují jakási domácí zvířata mravenců, jejich mazlíčky. S životem mravenců jsou spjati tak těsně, že by bez nich zcela určitě zahynuli. Druzí jsou hosté trpění. Živobytí si hledají na smetištích mraveniště, živí se tedy především komunálním odpadem, a tomuto způsobu života přivykli tak, že ani je už nikde jinde nenajdeme. Tito mravenčí „gastarbeiteři“ plní úlohu jakýchsi metařů, uklízečů a asanátorů, a odborně je nazýváme komensály, což se někdy překládá jako „soustolovníci“. I když je mravenci u sebe trpí, svým hostitelům se raději vyhýbají. A tou třetí skupinou jsou z našeho pohledu samí darebáci. Živí se jako lupiči na úkor mravenčího státu. Často napadají ze zálohy slabší mravence nebo vykrádají jejich zásoby a požírají plod. Mravenci je pronásledují, kde se dá. Záškodníci však většinou unikají, neboť mají účinné chemické obranné prostředky a ovládají kamufláž. Ani tyto příslušníky mravenčího podsvětí nenajdeme nikde mimo mraveniště.

* Může v mraveništi dojít k puči? Nebo k anarchii? 

Aby mohlo v naší společnosti dojít k puči, tedy k násilnému převzetí moci, musí ve státě existovat nejméně dvě strany soupeřící o moc. Marně přemýšlím, zda u mravenců existuje analogická situace. Ale to neznamená, že by nerozdmýchávali konflikty. Běžně podnikají výbojná teritoriální tažení s cílem podrobit si zdroje na území souseda, populární jsou i jejich otrokářské výpravy s cílem získat dělnice většinou příbuzného druhu, které pak vykonávají všechny domácí práce v hnízdě otrokářů, včetně péče o plod a královnu. Otročící dělnice také budují mraveniště svých porobitelů a dokonce ho pomáhají i hlídat. Dělnice mravence otrokářského (Polyergus rufescens) jsou mezi otrokářskými druhy nepřekonatelnými profesionálkami a k válečnickému řemeslu jsou dokonale vyzbrojeny. Kusadla mají přeměněna v ostré, srpovitě zahnuté dýky. Takovými nástroji se snadno vraždí, ale špatně se jimi budují podzemní tunely nebo opatrují jemná vajíčka. Proto je nikdy nezastihneme při údržbě mraveniště, sháňce potravy nebo při opatrování plodu. Na to všechno mají otroky, bez jejich pomoci jsou zcela bezmocné. Nechávají se jimi i krmit. Bez služebnictva by zahynuly hladem.

* Proč se otroci nevzbouří, když mají své pány, respektive paní svým způsobem v hrsti? 

Otázka legitimní, odpověď však není jednoduchá. Co když otrokářský systém přináší nějaké výhody i otrokům? Zbavme se na chvíli své lidské předpojatosti a nahlédněme na problém z hlediska oněch „politováníhodných“ otrokyň a vžijme se do jejich kůže – pardon, kutikuly. Jako mladé dělnice čerstvě vylíhlé z uloupených kukel považují samozřejmě uchvatitelky za své sestry, stejně jako mohly – s prominutím – některé do Reichu zavlečené lidické děti považovat své německé pěstouny za vlastní rodinu. Tyto otročící dělnice, poslušné vrozených instinktů, vykonávají práce, které by běžně dělaly i ve svém domácím hnízdě. Nyní to ovšem dělají ku prospěchu otrokářů, prací pro ně dělnice zvýhodňují jen jejich potomky a přispívají k šíření jejich genů, nikoli svých vlastních. Nicméně, přinesla by jejich případná vzpoura nějaký prospěch jim samotným, a tím i jejich vlastnímu druhu? Proti vší logice lidského uvažování – nikoli.

* Jak to? 

Kdyby otrokyně odmítly poslušnost a z hnízda svých pánů utekly, sotva by našly cestu domů. Ale i kdyby ano, jejich vlastní sestry by je podle cizí domovské vůně nepoznaly a nepřijaly zpět. Někteří otrokáři si to dokonce jistí tím, že otroky chemicky cejchují. Co je ale nejzávažnější, otrokáři by se snažili uprchlou pracovní sílu doplnit stupňováním nájezdů na další hnízda dosud svobodných soukmenovců vzbouřenců. Otročící dělnice tedy nemají na vybranou. Kmenový vývoj vtiskl do jejich genů informaci, že jakékoliv vypovězení poslušnosti by ani jim samotným, ani jejich vlastnímu druhu neprospělo. Revoluce v tomto případě prostě není výhodné vývojové řešení, Spartakové se v mraveništích nerodí.

* Jaké příměry z hmyzí říše by vás napadly v souvislosti s teroristickými útoky? 

Něco jsem už zmínil u mravenců, ale marně hledám v paměti nějaký příklad sebevražedných útoků po vzoru současných fanatických islámských teroristů, vždy je tam nějaké „ale“. Třeba altruistické sebeobětování u včel – ty to však dělají v zájmu záchrany své společnosti. Je známo, že dělnice za použití žihadla zaplatí životem. Jeho hrot je totiž opatřený zpětnými háčky, takže vbodnutá zbraň zůstane trčet v kůži oběti jako velrybářská harpuna. Při pokusu o uvolnění si dělnice jedový váček ze zadečku vytrhne a způsobí si tak smrtelné zranění, ale svaly jedového váčku se ještě nějakou dobu rytmicky stahují a pumpují do oběti jed. Včely si takovou jedovatou zbraň vyvinuly především na obranu před živočichy, pro které včelí med a plod představují vítané zpestření jídelníčku. Proto včelí jed obsahuje především takové látky, které gurmánovi uštědří nezapomenutelně bolestivou lekci…

* Která ho alespoň dočasně donutí na med zapomenout. 

Ale na rozdíl od smrtících hadích jedů neochromuje nervy a nezabíjí. Pro farmakologický průmysl je včelí jed vzácnou surovinou, a proto se i ve velkém získává.

* Proboha, kolik včel musí zemřít pro gram jedu? 

Asi 3 000 dělnic. Ještě mě napadly další doložené příklady sebevražedného chování u hmyzu, ovšem ani ty se nedají srovnat s chováním zvrhlých lidských teroristů. Třeba mezi termity rodu Ruptitermes. Tito sebevražední atentátníci mají obrannou čelní žlázu silně zmohutnělou, takže jim zasahuje až do zadečku, a je-li v bitvě s mravenci nejhůř, přivedou ji silnou kontrakcí svalů k explozi, přičemž vývod žlázy na hlavě mají zaslepený. Obránce sice položí za druhé život, ale jeho čin má devastující účinek – zasažení mravenci už nedokážou pokračovat v útoku, ale věnují se dlouhé minuty očistě od odporně lepkavé hmoty.

* To je spíš kamikadze než terorista, ne? 

Ano. Přesně tak to před 80 lety popsal jeden francouzský entomolog. Ale snad nejkurióznější případ popsali dva moji bývalí kolegové z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd Jan Šobotník a Robert Hanus. U starých a dalo by se říct vysloužilých dělníků jednoho sebevražedného jihoamerického termita je zaujaly nápadné modré skvrny prosvítající v zadečku. V boji s jinými termity tito „modří dělníci“ spolu s ostatními bílými dělníky i vojáky nejprve brání hnízdo kusadly, do nepřítele srdnatě koušou, začne-li mít ale vetřelec převahu, stisknou spoušť sebevražedného „batohu“ a jeho výbuch protivníka potřísní lepkavým jedem. Modrá látka v zadečku se ukázala být jedovatou sloučeninou, jejíž toxické účinky jsou založené na chemické reakci se sekretem slinných žláz, které zasahují až do zadečku. Po roztržení těla dělníka spolu obě vyhřezlé složky reagují za vzniku lepivé toxické kapaliny. Není to jediný případ, kdy hmyzí společnost – na rozdíl od lidské – obětuje v první linii své nejstarší členy, jejichž schopnost shánět potravu a budovat hnízdo je už za zenitem.

* A kdo ještě například? 

Něco podobného bylo pozorováno i u tropických stromových mravenců krejčíků. Těch někdy bývá v kolonii až půl milionu a pod kontrolou mohou mít území pralesa o celkové rozloze jednoho hektaru. Na takovém území si sešitím listů vybudují stovky stromových hnízd a právě v pavilonech na periferii hlídkují nejstarší a nejzkušenější dělnice, kasta, kterou společnost nasazuje do prvních řad při střetu s nepřítelem. Tyto pohraničnice proto při obraně mravenčího státu riskují nejvíc. A tady vidíme ten rozdíl mezi lidskou a mravenčí společností. Zatímco my posíláme do války a na ostrahu hranic mladé muže, mravenci staré zasloužilé ženy.

* Jaké mýty a předsudky kolem hmyzu vás dokážou rozčílit nebo rozesmát? 

Například když se chvástáme, že vyhubíme všechny škůdce. To si vzpomenu na časy, kdy jsme poroučeli větru a dešti. Štvou mne i lidé, co se rozčilují, že se někde chrání kus přírody jen kvůli „nějakým“ broukům nebo ještěrkám. To je jeden z důvodů, proč se snažím prostřednictvím popularizační činnosti představovat lidem hmyz hodně zblízka, seznamovat je s jeho chováním a „každodenními“ starostmi. Jen ten, koho dobře známe, nám nebude lhostejný.

***

Prof. RNDr. JAN ŽĎÁREK (78), DrSc. Vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě UK, pak působil jako vědecký pracovník v Entomologickém ústavu a od roku 1986 v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR.

Věnoval se výzkumu chování hmyzu, především fyziologii jeho vnímání a komunikace. Výsledky publikoval ve více než stovce prací v mezinárodních vědeckých časopisech a sbornících.

V letech 1968–70 absolvoval stáž na Illinoiské univerzitě v USA, v laboratoři prof. Gottfrieda Fraenkela, jednoho ze zakladatelů hmyzí endokrinologie. V Illinois a na několika dalších univerzitách v USA pak působil jako hostující profesor.

V zahraničí se zúčastnil několika projektů zaměřených na výzkum africké mouchy tse-tse. Byl v Keni, Etiopii, Tanzanii, Zanzibaru, JAR, Botswaně, Namibii a Zimbabwe. Tvrdí, že kdo jednou pozná vůni Afriky, musí se tam vracet, je to jako droga.

Na Přírodovědeckých fakultách UK v Praze a JčU v Českých Budějovicích přednášel smyslovou fyziologii a etologii hmyzu, stejný předmět učil na univerzitě v americkém Texasu. Je autorem populárně naučných knih o hmyzu (Neobvyklá setkání. Proč vosy, včely, čmeláci, mravenci a termiti…? aneb Hmyzí státy. How Animals Communicate. Hmyzí rodiny a státy).

Získal Čestnou medaili Vojtěcha Náprstka, cenu kniha roku Hlávkovy nadace ČLF a jeho kniha Hmyzí rodiny a státy získala Hlavní cenu Miroslava Ivanova za významné dílo literatury faktu.

Foto: Archiv Jana Žďárka