Project Description

Vyšlo v časopise Téma, 1. prosince 2017

Řízek do ruky. A jedem

Novinářská cena Nejlepší rozhovor – psaná žurnalistika 2017

Jako řidič kamionu je JAROSLAV MIKO (41) pořád na cestách, v Evropě zná každý patník, ale jezdíval i na dvouměsíční štreky až do Kazachstánu. Jeho vyprávění o životě za volantem není tuctovým cestopisem, zvlášť když se pak rozpovídá o svém pokusu o emigraci. Je poloviční Rom a se svou romskou ženou chtěli svým dětem umožnit žít ve společnosti bez předsudků. Vrátili se, ale srdnatý kamioňák se rozhodl postavit se nepřízni čelem doma a zkusit měnit společnost kolem sebe. Jaké to je být uvězněn v ruské továrně na žigulíky? Proč snil nadprůměrně vydělávající řidič o azylu v Kanadě? Jsou i Romové xenofobní? K čemu ho vyprovokovalo video s umírajícím syrským chlapečkem?

 Řídit kamion byl váš klukovský sen?

Ani nevím, jestli přímo klukovský, v dětství za totáče jsem možná ani netušil, že nějaké kamiony existují, ale můj sen bylo dělat něco, u čeho budu pracovat a zároveň cestovat. Když padla železná opona, první, co jsem udělal, že jsem vzal kolo a jel na něm do Vídně. A ta vize o práci a cestování najednou nebyla úplně mimo. Stát se dopravním pilotem byla utopie, tak jsem začal jezdit s náklaďákem. Ale jen okolo komína.

Okolo komína?

Německo, Rakousko, Itálie, Francie… Malé auto má omezené destinace. A já chtěl dál. Po kamionu jsem netoužil proto, že bych byl nějaký technický typ a milovník motorů, který by se hrabal v autech, kamion byl pro mě prostředek, jak se dostat na delší štreky, s malým nákladem vás nikdo mimo Evropu nepošle. Já chtěl dál.

A když se vám povedlo přesedlat z náklaďáku na kamion, kam vedla první cesta?

V prvních letech jsem projel Pobaltí. Vozil jsem velká skla na stavby do Tallinnu, do Estonska. A na cestě, v Litvě, kousek před Marijampol došlo k mému prvnímu a poslednímu přepadení.

Co se stalo?

Byl jsem blbej a nezkušenej. Tehdy jsem si ještě neuměl dobře propočítat kilometry a pauzy a hrozně jsem se bál sankcí, takže místo toho, abych spal ještě na hranicích, jel jsem na doraz, jak mi předpisy dovolily, a zůstal spát u silnice. Jen tak. Říkal jsem si: „Hlavní silnice, provoz, tady si nikdo nic nedovolí.“ Bylo to obyčejné odpočívadlo, se starým záchodem, ale funkčním, nerozmláceným. Přišlo mi to ok. Jenže nebylo. Pobaltí patří k zemím, kde musíte spát pod kamerami, někde na bezpečném místě, jinak si koledujete o průšvih.

Přepadli vás?

Vylomili zámek v kabině. Chytili mě za nohu a táhli ven. Byl jsem v šoku, probuzenej z hlubokého spánku, začátek prosince, strašná zima, vytáhli mě ven v trenkách a v tričku, jak jsem spal. A ať jsem zticha a stojím venku, nebo…! A hrabali v kabině, vzali mi nějaké peníze, mobil. A naftu. Návěs neotevřeli, ale rozřezali plachtu. A uviděli velké stojany s velkými skly, které se nakládají jeřábem, ty nejdou ukrást. Byli nasraní, ale sebrali se a ujeli.

Co vy?

Já tam ještě chvíli stál jak opařený, paralyzovaný, bylo to jako zlý sen. Měl jsem fakt strach. Pak jsem se nějak sebral a vlezl do auta, kde jsem se rozklepal. Šokem a zimou. Nádrž sice odsáli, ale v potrubí naštěstí trocha nafty zůstala, dojel jsem těsně k nejbližší pumpě. Pak mi to chcíplo. Došel jsem tam pěšky, obsluha zavolala policajty, sepsali se mnou protokol, jeli jsme na místo činu. Pak jsem tam pár dní musel čekat, než mi kolega přivezl telefon a novou tankovací kartu. Ale bylo to poučné, od té doby si pokaždé najdu nějaké relativně bezpečné místo, nejlépe na parkovišti, kde jsou kamery a jiní řidiči.

Jezdil jste i do Ruska. Tam se vám opravdu nikdy nic nestalo?

Tam je spíš nebezpečí, že se přimotáte do cesty nějakým ožralům, co se servou. Viděl jsem i divoké bitky řidičů na parkovištích, nejlepší je si toho nevšímat, hlavně se nesnažit to řešit. Někdy postáváte s řidiči venku, dáte panáka, kecáte… a najednou nějaký spor. V takovém okamžiku se nesmíte zastat nikoho, nepřidat se na žádnou stranu, jinak je to o držku. Čau… a zalézt do kabiny, zmizet pryč.

Která země z těch, co jste projel, je nejdivočejší?

Jednoznačně Kazachstán. To už je opravdu dálka, jinej svět, i když ten zlom nastal už na Urale. Do Uralu jsem to vnímal jako Evropu, tam jsem byl ještě „doma“. Dál… to už je Dálný východ. Do Moskvy dobré silnice, skoro evropský standard, od Moskvy po Ural snesitelné. Od Uralu dál katastrofa! A horší a horší. Byly tam třeba „mobilní silnice“, jak jsem jim říkal. Jedete a najednou silnice končí, protože ji zavál písek. Tak tam píchli „objazd“ v azbuce, jenže nebylo, kudy to objet. Nebo někde uprostřed pouště stanice kontroly přepravy. Mýto. V překladu: stanice pro předání peněz zkorumpovaným policajtům.

Musel jste mít s sebou speciální peníze na úplatky?

S tím se předem počítalo. Na úplatky na Rusko jsem dostával od šéfa kolem 150 euro. A zažil jsem pár opravdu absurdních situací, třeba v Toljatti. V podniku, kde se vyrábí žigulíky, kam jsem vozil z České Kamenice panty ke dveřím, udělali nový elektronický systém pro vjezd od podniku. Jednou jsem takhle vjel do fabriky, vyložil náklad, ale když jsem chtěl vyjet, nechtěl mě ten jejich systém pustit. Přitom jsem složil všechna razítka a bumážky. Jenže jsem „nebyl v systému“! „Tady vůbec nejsi! Nemůžu tě pustit ven“ – „Já tady jsem! Mám tě štípnout, že jsem to já, a ne nějakej přelud? Pusť mě ven, nemám čas.“ Pořád jsem čekal, až někdo zavolá někomu, kdo zavolá někomu jinýmu. Pak přišli a prý: „Vás sem pustila jiná směna, musíte počkat do druhého dne, až zase přijdou.“ Dva dny jsem tam trčel. Už jsem byl nervní, že tam kamion nechám, přelezu plot a půjdu na stopa domů. Mezitím to začala řešit naše ruská dispečerka Natálka, volali i na ambasádu, že mě tam nezákonně drží. Už nevím přesně, jak to vyřešili, ale najednou přiběhl někdo s papírem a volal: „Mezinárodní konflikt! Okamžitě ho pusťte ven.“ Pozotvírali brány a hnali mě ven. V Rusku nikoho váš osud nezajímá… Dost zásadní konflikt jsem měl v Minsku. V Bělorusku. Měřili v noci, kde bylo povolených 70 km/h, jel jsem 80. Chtěli 50 eur úplatek, normální je tak deset patnáct. Ale padesát, to bylo víc než pokuta. Odmítl jsem ten úplatek dát, že chci radši pokutu. Sázel jsem mu to v eurech, ale chlapík trval na tom, že to musí být v běloruských rublech, což jsou úplně nesmyslné peníze, miliony rublů za euro. Vzal mi pas, řidičák, papíry, že buď 50 euro úplatek, nebo dva miliony v běloruských. Nedaleko stála nějaká rodinka v autě, šel jsem k nim. Za dobrý kurz jsem s nimi vyměnil těch dvacet eur na pokutu a šel mu ji zaplatit. Chlapík byl nasraný, že jsem si poradil, prudil dál, že musím ráno na stanici, kde se to oficiálně sepíše. Už jsem byl vzteklej, sáhl jsem mu do auta pro ty dokumenty a hodil mu tam ty ruble. On začal troubit. Druhej přiběhl, přimáčkl mě na kapotu, ruce dozadu, sebrali mi papíry, že půjdu do vazby… Uf, nakonec jsme se „domluvili“, že teda zaplatím druhý den na služebně. To jeho policajtský auto jsem si vyfotil a poslal jsem stížnost. Odepsali mi, že šlo o standardní postup. Tak tohle je bývalý Sovětský svaz. Ale stejně jsem ty cesty měl rád. Ty proměny krajiny. Jet tisíc kilometrů po poušti byl neskutečný zážitek. Střídání krásné asfaltky s rozbitou silnicí. A velbloudi. Velké výkyvy počasí, teplot, projíždíte několik časových pásem.

 Jak dlouho jste byl na cestě?

Měsíc tam a měsíc zpátky. To není cesta, že sednete za volant a prostě jedete. Samá celnice, samá hranice, kde čekáte dva tři dny na kontroly a proclení, jednou jsem čekal i týden. Kamioňák musí dodržovat pauzy, po týdnu minimálně 24 hodin přestávka, po 14 dnech 45 hodin. Pořád se někde stojí.

Co jste dělal při tom čekání?

Teď je to jednoduché, mám internet. Předtím jsem četl. Přečetl jsem hory knížek. Když jsem pak ale dostal první notebook, to byl svátek. Najednou jsem si mohl pustit i film. To byla bomba.

V posledních čtyřech letech už jezdíte jen po Evropě, nechybí vám ty dlouhé cesty?

Chybí. V Evropě to je monotónní, samé nudné dálnice. Chodím hodně mezi lidi, když někde zastavím, ale už to není žádná exotika. Dlouhých cest jsem se vzdal kvůli rodině, už ženě nemůžu udělat, že bych vypadnul na dva měsíce. Děti rostou, náš kluk mě potřebuje. Ale chybí mi to. Přes všechny starosti a problémy, které ten sovětský socialistický skanzen nabízel, přes všechny ty kontroly, úplatky, příšerné záchody, šedé podzimy a tuhé zimy a deprese, přes to všechno mi to chybí. Ta rozmanitost a jinakost. Taky jsem šel hodně dolů s platem, ale rodina je priorita.

Máte syna Ládíka, ale dětí máte víc, ne?

Víc dětí než peněz (úsměv). Čtyři biologické děti, plus vyženěná Nikola, kterou vychovávám od čtyř let. Je jí patnáct. Mojí nejstarší holce je 24, tu jsem měl v sedmnácti. Minulý měsíc se vdávala, budu děda! Mladý, krásný, perspektivní! Pak mám šestnáctiletého kluka, čtrnáctiletou holku a osmiletého Ládíka.

Když to tak počítám, začal jste s plozením dost brzo.

No jo. S první ženou jsme se seznámili, když nám bylo šestnáct. Byl jsem v té době na intru. Trochu jsem potřeboval utéct z domova, tak jsem si učňák vybral dost daleko. Chodili jsme spolu, otěhotněla. Všichni byli proti, ale my jsme se rozhodli si dítě nechat. Byla to složitá historie, smutná. Její rodina mě nepřijala, moje matka nepřijala ji. Neměli jsme kde bydlet, až jsem se pak dostal do problémů, které ale nejsou pro noviny… Zkrátka – rozpadlo se to. Bohužel jsem na čas ztratil kontakt s dcerou a nikdy se to nepovedlo dát dohromady, dodnes je to pro mě strašně traumatické… Nepozvala mě na svatbu, nechce se mnou komunikovat, nikdy jsem nedostal prostor, abych jí něco vysvětlil a řekl jí, že ji mám rád. Bylo to těžký. Mám ji rád.

A další děti?

Tam to funguje. Bydlí v našem městě, vídáme se hodně, jsou super. Ten vztah taky nedopadl, ale bylo to hezký, románek, ve kterým jsem si splnil všechno, o čem jsem si snil. Ale roli sehrál náš věkový rozdíl, byla strašně mladá, rozešli jsme se. Ale děti vídám a všichni spolu vycházíme.

Když mluvíme o vašich cestách, nemůžeme pominout ani cesty za jiným životem. Musíme prozradit, že jste poloviční Rom a vaše žena je Romka, dvakrát jste se pokusili žít s dětmi jinde. V Kanadě, pak v Anglii. Proč?

Snažili jsme se nějak rozumně žít tady. Pokud šlo o mě, bylo to úplně v pohodě, měl jsem krásně placenou práci, která mě bavila, ale Monika měla opakovaně špatnou zkušenost. Kolikrát volala někam na inzerát, po telefonu jí říkali: „Jistě, to místo je volné, přijďte na pohovor.“ Má čistou češtinu, po telefonu nikdo nic nepozná. Když tam přišla, najednou: „To jste vy? Nó, ahá, to místo už není.“ A to zažívala opakovaně. Brečela, že ji mají za špínu, že jí pohrdají… Bylo mi to strašně líto. Když otěhotněla, rozhodli jsme se, že zkusíme kvůli dětem žít jinde. Bylo to v roce 2009. Rozhodli jsme se zkusit Kanadu.

Ty děti z předchozích vztahů jste tu ale nechal…

Taky mě to dost brzdilo v rozhodování, ale s bývalou ženou jsme se domluvili, že k nám budou jezdit na prázdniny, já budu jezdit do Čech, že se budeme vídat, ale stejně jsme to pořád oddalovali… Monika porodila, Ládíkovi bylo šest neděl, když přišla informace, že od pondělka začnou platit v Kanadě pro Čechy víza. Teď, nebo nikdy. Přijel jsem z Ruska, vrátil kamion, vyřídil papíry, doma jsem se vysprchoval, žena mi dala do ruky řízek a kufr, a jeli jsme do Prahy na letiště.

Co jste si s sebou brali? Ani nevím. Všechno balila žena, těch tašek byly mraky, měli jsme malinký mimino a šestiletou dceru.

Asi bychom měli zdůraznit, že jste nebyli „ekonomičtí migranti“, v té době jste jezdil kamionem dálkové trasy a vydělával vysoce nadprůměrné peníze. Bral jsem tehdy šedesát tisíc, peníze jsme vůbec neřešili. Kolem těch romských emigrací do Kanady se napsala fůra nesmyslů, tam fakt většinou neodlítali lidi, kteří doufali v tučné dávky, utíkala spíš romská elita, hlavně kvůli budoucímu uplatnění svých dětí. Romové bez práce z ghetta by těžko měli peníze na letenky pro celou rodinu. V Kanadě jsem potkával české Romy z první vlny z 90. let, kteří pracovali na dobrých místech, u právníků, v nemocnicích, děti byly na školách i na univerzitách. Jen dostali šanci. Viděl jsem, jak to může vypadat, když máte rovné podmínky.

Jak to tam tedy vypadalo, když jste přiletěli?

Dostali jsme ubytování, tzv. shelter, pro imigranty, ale i pro kanadské občany v sociální nouzi. Byl tam k dispozici lékař, sociální pracovník, prádelna. Monika s její sestrou a dětmi byly v ženské ubytovně, mě šoupli k chlapům. Neuměl jsem žblebtnout anglicky, ale umím se rychle skamarádit, takže to šlo rychle. Ruce, nohy, slovník. Brzo jsem měl základy angličtiny. Po čase nám přidělili domeček.

Až tak?

Jo! Říkal jsem Monice, že bereme cokoliv, budeme vděční za chýši… a dostali jsme k dispozici krásnej řadovej baráček s vybavením. Mají skvěle propracovaný systém, snaží se, aby nevznikala etnická ghetta, aby alespoň první roky žili přistěhovalci mezi místními a učili se jazyk a poznávali tu kulturu. Nikolu vzali rovnou do první třídy, aniž by uměla anglicky, to bylo úžasný, učila se za pochodu, šlo jí to krásně, chytla se a za rok byla premiantka. Dodneška se učí perfektně, má skoro samé jedničky a je jí patnáct.

 Jak jste tam byli dlouho?

Necelé dva roky. Pak Kanada skutečně zavedla víza a zpřísnila podmínky pro azyl. Kdyby nám šlo jen o pohodlí, tak bychom tam ale mohli ještě tak osm let přežít, to azylové řízení bylo dlouhé a lidi, kteří už prošli tou počáteční fází, nevraceli hned. Jenže nám šlo o budoucnost, představa, že se za osm let budeme muset vrátit a zase přesídlovat děti, byla šílená. Tak jsme se rozhodli vrátit do Evropy. Udělali jsme si nejdřív takovou dovolenou v Itálii a pak vyrazili do Anglie. Zní to šíleně, že?

Spíš divoce.

Ničeho ale nelituju. V Anglii jsme samozřejmě neměli status uprchlíků, tam jsem byl rovnou „gastarbeiter“, byli jsme odkázaní sami na sebe, co si seženeme. Jenže mi neuznali český řidičák, nemohl jsem za volant, dostal jsem práci v masně, což mě ubíjelo. Pak jsem šel za volant, ve firmě nějakých Indů, ale bylo to pochybný a byl jsem nucený dělat nějaké nelegální věci z pohledu řidiče, nutili mě porušovat předpisy a tak. Z toho jsem byl ve stresu, vrátily se mi deprese, kterými jsem už jednu dobu trpěl. Těžké deprese. Tři měsíce jsem skoro nespal, špatně jedl, bylo mi zle. Pak se to konečně vyřešilo s řidičákem a začal jsem jezdit pro Tesco, skvělá, dobře placená poctivá práce, situace se spravila, měli jsme peníze i bydlení, deprese odezněly.

Ale…?

Anglie nám nepřirostla k srdci… Táhlo nás to domů. Po roce jsme se vrátili.

S tím, že děti budou vyrůstat v podle vás nevstřícném prostředí?

Museli jsme se s tím vyrovnat. Ale kdybychom žili v zemi, kde budeme jako rodiče nespokojení nebo dokonce nešťastní, tak to pro naše děti taky nebude zrovna výhra. Vrátili jsme se. Děti se s tím musely a musí a budou muset poprat. Nikola to zvládá skvěle, přitom ona je ještě extrémně namíchaná… její táta byl Vietnamec. Je napůl Romka, napůl Vietnamka. Je krásná a chytrá. Po devítce půjde asi na gympl.

A osmiletý Ládík?

Je fotbalista a jde mu to, padla už i nějaká nabídka do Sparty. Když tak stojím někde za čárou na hřišti, občas zaslechnu od jiných rodičů… „Tamten Cikán, hele!“ Nevědí, že to je můj syn. Kolikrát jsem na ně chtěl vlítnout, ale co budu dělat rozbroje, však on se s tím kluk popere. On sám to, myslím, ani nevnímá, má kámoše a fotbal a ve škole to taky jde. Hůř to nese ten šestnáctiletý syn, je dost tmavý a už naráží na překážky. Jenže co, taky se s tím musí vyrovnat, maximálně ho podpořím, ale ten boj je stejně na něm.

A žena?

Konečně našla práci, která ji baví, ve které je hodně dobrá a kde ji nikdo nediskriminuje. Je kuchařka. Vaří opravdu báječně.

Jak vy vnímáte svůj původ a jak jste se srovnával s odlišností?

Jsem po mámě bílý, takže jsem odlišnost necítil. S otcem jsem nežil, umřel při autonehodě, když mi bylo dvanáct. Až během puberty jsem najednou pocítil, že chci tu jeho stranu rodiny poznat, protože jsem to někde vevnitř cítil. Ne jako „romství“, ale takovou potřebu pohostinnosti, družnosti, tíhnutí k rodině, úctu ke starým lidem, což jsou vlastnosti, které hodně Romů spojují. Jel jsem do Děčína poznat svoji rodinu.

Jak vás přijali?

Žila už jen babička, děda ne, přijali mě neskutečně krásně. Našel jsem dva strýce, tetu a bratrance a sestřenice. Bylo to hezký, ale teď jsem s některými v rozepři. Například jeden můj příbuzný je hodně tmavý Rom, gay, který žije v registrovaném partnerství, jeho partner se živí v travesti show, přesto má sklon odsuzovat minority, vymezuje se strašlivě proti muslimům. Nechápu to. Jak může být někdo jako on takhle netolerantní? Už si nevoláme.

Tím se dostáváme k vaší občanské iniciativě. Stal se z vás aktivista v boji proti xenofobii, nesnášenlivosti, podporujete uprchlíky ze Sýrie.

Začalo to hned v roce 2015, s tou první uprchlickou vlnou. Nekontrolovaný příliv jsem vnímal jako velkou chybu, kdyby se od začátku uplatnily nějaké společné strategie, kdyby se Evropa připravila, emoce by se tak nejitřily. Na druhou stranu jsem s těmi lidmi soucítil a soucítím. Ten nepodložený nafouklý strach, co se tu šířil a šíří, nahání strach mně. Nárůst populismu, nebezpečného nacionalismu, nesnášenlivosti… Dlouho jsem zvažoval, jestli se mám angažovat, ale pak mi strašně vadily dezinformace, které se šíří, a to, jak se o uprchlících v globálu mluvilo. Na jednom srazu ze základky jedna spolužačka, máma od dětí, říká: „Já bych ty lodě prostě potápěla!“ Uf. Nemohl jsem být zticha. Začal jsem se vyjadřovat. Veřejně. Na Facebooku. Přibývalo fanoušků i těch, kteří mi nadávali. Vyhrožovali i celé rodině. Že pověsí děti! Kolikrát jsem se chtěl na to vykašlat. Jenže to tam mám dávat jen selfíčka?

A pak jste viděl video ze Sýrie po plynovém útoku, které vaše počínání posunulo ještě o kus dál…

Byl jsem tehdy na cestě do Holandska a během nějaké pauzy sjížděl Facebook. A narazil jsem na to video. Na zemi ležel jeden kluk, ve věku mého nejmladšího syna, třásl se a špatně dýchal, musel šíleně trpět. Z úst mu šla pěna… Byl jsem v šoku. A furt jsem pak na toho kluka myslel. A zároveň na svoje děti. Bylo mi zle. Když jsem dojel do Bredy v Holandsku, šel jsem do města jako obvykle. Chodívám po městě, dávám si kafe a povídám si s lidma. Tentokrát jsem chtěl být ale sám. Zapadl jsem na kafe do jednoho bistra. Pak jsem viděl malou černošskou holčičku, jak mě pozoruje, muselo na mně být vidět, že jsem hodně smutnej. Přišla ke mně a donesla mi obrázek se sluníčkem a postavičkami. Jak to děti malují všude. A mě to dojalo. A zároveň jsem cítil naději, já vím, že to zní pateticky, ale já jsem v podstatě dost cíťa, ucítil jsem potřebu něco dělat. Jenže co, když jsem jen kamioňák? Pak jsem založil na Facebooku skupinu Syrské děti do Česka a přibývalo lidí, kteří to cítili stejně jako já.

A přivedli jste na svět výzvu. Oč v ní jde?

Češi pomáhají je výzva vládě, aby začala něco dělat se svým dobrovolným závazkem z roku 2015, že přijme 1 500 uprchlíků. Smyslem petice na stránkách CesiPomahaji.cz je ale hlavně dát najevo občanský postoj, že soucítíme s lidmi, kteří jsou ve válce nebo v jiné krajní nouzi, že odmítáme nenávist vůči nim. Nemyslím si, že bychom byli jako společnost rozdělení na dva nesmiřitelný tábory – xenofobové na jedné straně a vítači-sluníčkáři na straně druhé, celé je to mnohem složitější a myslím, že to není tak vypólované, jak se zdá, v mnoha ohledech spolu většina lidí v tomto směru najde i společnou řeč, taková je moje zkušenost. Ale musí se o tu společnou řeč pokusit.

 Zaznamenal jste i nenávistné reakce?

„Musíme pomáhat hlavně našim potřebným! Islám je zlo! Brzy si pro tebe přijdeme, Miko!“ … „Nastěhuj si je domů, ty chytráku!“ … „Tuhle zemi vybudovali naši předci na rozdíl od těch tvých cikánských.“ Klasika. Naštěstí přišla a chodí i spousta dobrých ohlasů, lidi podepisujou, hlásí se k nám. K výzvě už se přidali lidi jako Jan Hrušínský, David Matásek, Jaroslav Hutka, Fedor Gál, Luděk Niedermayer a spousta dalších osobností… Mám z toho hrozně dobrý pocit, je to důkaz, že něco udělat může opravdu každý, že je jedno, jestli je politik, nebo neznámý řidič kamionu z malého města. Tohle je obrovská výhoda sociálních sítí, není problém se spojit s lidmi, na které bych před lety marně sháněl telefon.

Krom toho, že jste poloviční Rom a že vám nadávají do „sluníčkářů“, tak jste součástí ještě jedné skupiny, která nemá moc dobrou pověst. Jste řidič kamionu. Řidiči osobních aut na vás nenechají nit suchou, a pravda je, že jeden dva blbci v kamionech umí na silnici udělat docela pěkný chaos nebo dopraví zácpu na celý den.

To je pravda. Jenže je to jako s těmi Romy nebo muslimy, ta tendence posuzovat skupinu podle nějaké jednotlivé negativní zkušenosti. Řidiči osobáků míjí stovky, tisíce kamionů za měsíc, čistě statisticky je jasné, že nějaký kamion, který dělá hloupou myšku, nebo se dva začnou předjíždět, potkáte. Pak nadáváte na kamioňáky a zapomenete na tisíce jiných, kteří předpisy dodržují, jsou ohleduplní a snaží se jen dělat dobře svoji práci. Což taky není jen tak, svazuje nás spousta předpisů a pravidel, zároveň z druhé strany tlak zákazníků, aby zboží bylo rychle tam, kde má být. Tohle nemůže dělat každý exot, fakt nestačí kroutit volantem.

Co na té práci máte nejradši?

Že jeden den mluvím s někým v Oslu a za čtrnáct dní v Istanbulu. Že můžu zajet do každé vesničky ve Francii nebo ve Španělsku, do každého městečka, zastavím, jdu mezi lidi, do hospůdky, povídám si s místníma, snažím se na svět kolem pak koukat jejich očima. Kdyby to tak dělalo víc lidí, bylo by na světě líp.