Project Description

Jsem super stár

Život legendárního rozhlasového režiséra KARLA WEINLICHA (86), podepsaného pod čtyřmi stovkami pohádek, v mnohém pohádku připomíná. Osiřelé dětství, hvězdná kariéra a jedenáct svateb. V těch patří k českým rekordmanům. Bilancuje. Vtipně i hořce. „Jsem už super stár a přicházejí kalná rána.“

Vyšlo v časopise Téma v září 2016

* Přes půl století jste režíroval rozhlasové hry a pohádky. Co myslíte, že byla vaše největší režisérská přednost?

Režisér má štěstí, že si může vybírat lidi, tak i já jsem si mohl skládat – jak jsme s hrdostí říkali – svoji stáj. Skupinu lidí, kteří na sebe slyšeli a měli se rádi. Myslím, že můj hlavní vklad byl, že jsem uměl vytvořit příznivou atmosféru. Mám rád, když je tam vřelost, když to není „cool“. To k práci nepotřebuju. Stejně jako v milování nepotřebuju ženu, která roztáhne nohy… Jaromír Hanzlík a Radek Brzobohatý o mně říkávali: „K Weinlichovi jsme nechodili do práce, tam jsme si chodili hrát.“

* Vy jste vůbec žil v takové své pohádce, ne? Ať už ve vysílání pro děti nebo v soukromí. Pokud svatba znamená v pohádce happyend, vy jste ho prožil hned jedenáctkrát.

Jo. L´art pour art. Pohádka. Já jsem si vytvořil svůj nereálný audiovizuální svět a v tom jsem si žil. Pracovně i osobně. Sexuálně. Ale já nebyl nikdy cool-sexák. Kdyby se tady baba svlékla a řekla, jdeme na věc, tak mi to nepůjde. Jak říkával v blahé paměti pan doktor Plzák: „První kategorie jsou zamindrákovaní blbci, lovci skalpů, na posteli mají zářezy.,Dostal jsem ji.‘ Pak sexáci biologičtí. Celý život nemusí mít ženskou, pak to přijde, nahromadí se to, šáhnou po první, kterou vidí, a uvolní si hormonální hladinu. To jsou ti, co si zasouloží a ani neřeknou,dobrou noc‘ a chrní. A třetí, to jsou šťastlivci, l´art pour art. Umění pro umění. Hra pro hru.“ A to jsem já. A vy taky nebudete asexuální člověk, jak na vás koukám, takže víte, že rozkoš nenosíme v klíně, ale tady, v mozku.

* Když jedete třeba tramvají a vidíte hezkou ženskou, pustíte si s ní v hlavě erotický film?

No jistě. Byl bych trouba, kdybych to nedělal. Ale opravdu erotický film. Žádné porno.

* Ještě se vraťme k práci. Uměl jste vždycky poznat herecký talent?

Měl jsem na to dobrej čuch. Člověk se může zmýlit, ale ten absolutní talent poznáte. Třeba Jaromír Hanzlík. V životě neměl žádné školy, nic, přišel na Vinohrady. A byl. A dodnes JE. Kdyby na vás vystrčil holej zadek, budete mu věřit. Nebo Jirka Hrzán. Pusťte si film s ním a zavřete oči.

„Rozkoš nenosíme v klíně, ale tady, v mozku.“

* To mu asi nebudu pořádně rozumět.

Asi ne. To je právě ten fór. Ale když se na něj budete dívat, budete mu žrát z ruky.

* Co to vlastně ten herecký talent přesně je?

Jó, to nikdo přesně neví, špatně se to herecké fluidum definuje, nějaká síla osobnosti možná. Slovutný pan profesor Nedbal říkával, dámy prominou: „Ježišikriste, ženská, co vy děláte na těch prknech!? Vy nemáte mrd. A ženská, která nemá mrd, nemá na jevišti co dělat.“ Je to zúžený a zvulgarizovaný. Promiňte ten výraz pana profesora, ale on to byl děda k sežrání a bylo to výstižný. A my ho za to milovali.

* U chlapů platí tahle definice taky?

Jo. Ale říkáme tomu třeba šarm. Pro chlapa je jednodušší „to“ vycítit u ženské. Když přijde na jeviště, tak to musí být ŽENSKÁ! Jakmile je to ryba studená jak psí čumák, nenese s sebou žádné napětí, může se třeba stavět na hlavu, ale nepůjde to. U obou pohlaví však platí, že „umělcovat“ se nedá naučit. Školy naučí řemeslo, ten základ, ale to podstatný tam buď je, nebo není.

* Pozná to i rozhlasový mikrofon?

Mikrofon? Děvče zlatý. Ten je na to nejcitlivější.

* Je fakt, že u mikrofonu se chybějící talent například nedá zastínit krásou, že?

Nic tak neodhalí faleš a nedokonalost jako mikrofon.

* Vyhledával jste talenty?

Pořád. Hlavně prince a princezny mezi mladičkými adepty herectví. Princezny jsou větší oříšek, neboť princezna v pohádce je subjekt neskonale čisťounký, průhledný, jemný a posluchač se o ni musí obávat. A musí to mít v hlase. Dělával jsem si pro sebe castingy na uměleckých školách. Jenže kolikrát mají ty sedmnáctileté dívenky vychlastaný a vykouřený hlasy!

Já jim říkával: „Holky, co blbnete?“ Takové Marušce nikdo neuvěří, že je tak naivní, že půjde v prosinci do lesa na jahody, když její hlas jako by říkal:,Jdi do prdele, macecho, seber si tu svoji nánu a vypadni, žádný jahody ti nosit nebudu.‘ Jó, to Hanička Maciuchová, to byla princeznička. Takový to chuďátko, že se o ni třesete, aby jí někdo neublížil.

„Pravda byla, že máma si vzala nacistu.“

* Na herecké škole jste i učil.

No, učil… Tak bych to snad ani nenazval. Co já mohl učit? Vždycky jsem přišel za studenty a řekl: „Vážení a milí, tak abyste věděli, co ode mě můžete čekat. Nic. Já nic nevymyslel, nic nenapsal, ani Prodanou nevěstu, natož Devátou symfonii. Ale rok vám tu budu vyprávět, co mi říkali velice moudří lidé a co jsem od nich pochytil. Učit se ale budete vy sami od sebe. Budeme pracovat formou sebereflexe. Vy budete hledat svoje hranice. Budeme nahrávat vaše projevy a poslouchat, budeme si říkat, kde přidat, kde brat.“

* Musím přiznat, že jsou mi protivní „recitátoři“, takoví ti krasomluvci, a dočetla jsem se, že ani vy jste je jako režisér neměl rád. Je to tak?

Jistě. Někdo může mít krááááásný hlas, ale já mu nevěřím ani to, jak se jmenuje. Občas jsem slýchal: „Proč s tím a tím neděláš? Vždyť on tak krásně čte! Má tak krásný hlas!“ Jenže to je přežitek z dob, kdy herci v rozhlasových dramatizacích nehráli, ale prostě seděli a četli.

To změnil Josef Bezdíček, můj velký učitel, ale vůbec učitel celého rozhlasu, který dal mikrofon do prostoru. Lidi už nečetli a neseděli, ale mluvili zpaměti a pohybovali se. Přicházeli a odcházeli. Jako v divadle. A jsou i výteční herci, kteří v rádiu nevyzní. Je hodně důležité, aby každý taky znal své limity… Vzpomínám, jak mi na rameni vzdychala paní Dana Medřická, když její syn začal studovat na konzervatoři.

* Václav Vydra?

Šlo to ztuha! Ze všeho trčel. A dneska? Hraje skvěle svoje role, ale je samozřejmě ohraničen typem. Zažil jsem premiéru na Vinohradech, kdy Jirka Menzel hledal záskok za Viktora Preisse, který měl hrát jeho Dona Juana. Jedinej, kdo byl volnej, byl Vašek. Lidi odcházeli v polovině představení. Nevěřili mu. Před Donem Juanem ženy padají na krovky… Ale tady vešel Český Honza Vašek.

* Slyšela jsem někde Jiřího Langmajera o vás mluvit jako o svém tatínkovi. Proč?

Cítí to tak. A já jeho taky považuju za syna. Nebiologického ovšem. Ctil jsem ho jako talentovaného mladého člověka, který se uměl rvát. Je z generace „neorealistů“. To byla celá klika herecká. Sagvan Tofi a spol. Talentovaní herci, kteří se ale nikdy nenaučili pořádně mluvit, možná zazářili, ale pak udělali v životě prdlajs. A Jirka k nim patřil. Ve filmu Proč? má vrcholovou scénu, když šuká na záchodě ve vlaku tu holku… Ale naštěstí měl vždycky vůli a píli, tak jen u toho nezůstal. A já naší vzájemné přízně dokázal velmi dobře zneužít.

* Jak, prosím vás?

On byl vždycky velice charizmatický. Věděl jsem, že když s ním budu dělat v Plzni inscenaci a večer zajdeme do hotelu Uran, tak se na něj slétne třicet plzeňských fanynek. A on jich třicet sám nezvládne, takže něco zbude i na mě. Čekal jsem jako sup a paběrkoval jsem. Parazitoval jsem.

* Ale to z vás asi nedělá toho „tatínka“.

To ne. Já jsem ho opravdu docela podržel. Dostal jsem ho do rukou jako mladého kluka v rozhlase. Cítil jsem z něj ten talent, to charizma. Říkal jsem mu: „Máš dvě možnosti, buď na sobě začneš makat, nebo se zahrabeš.“ A on to pochopil. Pomohly pohádky. Když jste dostala text od Nerudy nebo Němcové, tak to byl nádherný jazyk, muselo se s tím pracovat, abychom to nezkazili. A tak se vypracoval i Jirka.

„Jiřinko, co vy, komunisti, děláte, je svinstvo.“

* Říkal jste, že jste si skládal svoji stáj, lidi, které jste měl rád a kteří se vzájemně měli rádi. Bylo pro vás důležité i to, jaký je ten který herec nebo herečka člověk, nebo jste se na ně vždy koukal jen čistě profesionálně? Vždycky jsem odděloval civil od profese. Mně záleželo na tom, co kdo předvedl na mikrofon, než jakej byl charakter.

Kdysi mi říkali: „Hele, taky děláš s tím Bartoškou? To je frajer nafoukanej, viď?“ A já říkal: „Pozor, jestli on hází patky v civilu, mně po tom nic není. Ale když ve dvě hodiny začíná zkouška, tak za deset minut dvě stojí u mikrofonu připravený k práci. A dokud jsem neřekl,končíme‘, tak ani nemrkl na hodinky.“ Nebo velice kontroverzní Miroslav Macháček, který byl proslulý svými hysterickými scénami jako režisér – ale děvče zlatý, neviděla jste poctivějšího herce. Herci vůbec rozhlas milovali. Hlavně za těch zlatých časů, za něž považuju hlavně 60. léta.

Velcí bardi z Národního divadla milovali tu možnost, že si můžou od Hamletů odskočit a hrát třeba kozla. Mám inscenaci, kdy Rudlánek Hrušínský a Karel Höger dělají kobyly. V Čapkově pohádce. A užili si to. Byli šťastní. A jsou v tom oba výborní.

* Kdo ze známých jmen patřil k vašim největším přátelům?

Mým velkým přítelem byl Bróďa (Vlastimil Brodský), bydlel o dva rohy dál. Boris Rösner. Eduard Cupák. Uzavřenej chlap, a já měl tu čest, že jsem patřil mezi ty vyvolené, které pozval na svoji chalupu. Málokdo se tím může pochlubit. Tam jste se musela přezout, když jste šla na zahradu. Vysypaná bílým pískem… A Jirka Langmajer samozřejmě dodnes.

* Vaše dětství bylo dost krušné. Otce jste neznal, matka vás odložila k dědovi. Pak jste se jako sirotek potácel po různých táborech, nemocnicích, polepšovnách. To je jak ze soc-realistického románu, to se komunistům v 50. letech muselo líbit, ne?

Dokud jsem si kádrový profil nepokazil mnohonásobnými sňatky a rozvody (smích). Do té doby jsem byl ideální představitel nejen pro komunistickou myšlenku. Já se životem totiž prolhal. Nechal jsem umřít celou rodinu v koncentráku. Což nebyla pravda. Pravda byla, že máma si vzala nacistu. Jenže s takovou pravdou bych v pětačtyřicátém roce nepřežil, kdybych říkal, že můj otčím byl Obersturmbannführer. A nechal mě zavřít do německé polepšovny.

„Nešlo o lásku, byl to jen sex, co mě hnal.“

* Jak to?

Vychovával mě děda, jak jste správně uvedla. Až v sedmi letech, když zemřel, jsem poprvé viděl matku. Přišel jsem do její německé famílie, neuměl jsem slovo německy, oni neuměli slovo česky. Jak to mohlo dopadnout? Byl jsem asi dost konfliktní… tak se mě zbavili. Otčím mě tam zavřel. A když jsem se z polepšovny vrátil, všude jsem říkal, že to byl koncentrační tábor a že zbytek rodiny tam zůstal.

Nemaje po válce kde bydlet, skončil jsem ve fabrice jako dělník. Byl jsem sirotek, poškozený válkou, dělnický kádr. S těmito válečnými vyznamenáními jsem se dostal na hereckou školu, aniž jsem měl dokončenou základku. Profesoři se přede mnou třásli, nepustit mě k maturitě, měli by to špatný.

* Po škole, v roce 1949, jste se dostal do rozhlasu a vaše kariéra se krásně rozjela. Krom jiného jste natočil čtyři stovky rozhlasových pohádek. Hlavní redakce pro děti a mládež, HRDM, byla i za totality tak trochu odstíněné pracoviště, ne?

Do 1968 to bylo dobrý, krásný, tam na nás politika nemohla. Ale během normalizace se i z HRDM stala žumpa. Bylo to asi lepší než jinde, ale rozhodně to nebyl žádný ostrůvek svobody. A já patřil k těm, co drželi hubu a krok. A kladl jsem si za vinu, když vyhazovali kolegy. Kdybych byl jen trošičku charakterní člověk, tak bych se sebral a odešel. Ale já nic jiného neuměl a měl jsem tu práci rád. První normalizační šéf byl úplně negramotnej… škoda mluvit. Pak přišla jiná šéfová, soudružka, která aspoň rozeznala ty, co to mají rádi a dělají to dobře a dávají tomu ksicht, a svým způsobem se dokázala radovat z toho, že něco umíme a že naše inscenace vyhraje na Prix Bohemia. S tou jsme to měli aspoň jasně rozdaný.

* Jak?

„Tak soudruzi, 1. máj, zítra v Balbínce v sedm hodin.“ … „Paní šéfová, já tam nepřijdu, mám děti, pojedeme na chalupu.“ … „Karlíčku, až budete zaměstnanec pana Springera (Axel Springer, západoněmecký mediální magnát), budete skákat, jak píská pan Springer, dneska jste zaměstnanec Československého rozhlasu, což je prodloužená ruka ÚV KSČ. Takže v sedm hodin v Balbínově. Mávátko s sebou.“

To bylo fér. Na rovinu. A věděl jsem, že mě neudá, že jsem se vykrucoval. Věděli jsme o svých názorech. Stejně na rovinu jsem mluvil s Jiřinou Švorcovou. Říkal jsem jí: „Jiřinko, to, co vy, komunisti, děláte, je kurvárna a svinstvo.“ Ale já jsem dodnes přesvědčenej, že Jiřina patřila mezi lidi, kteří to opravdu prožívali. Ta si ve 13 letech oblíkla modrou košili, a ať ji za to oslavovali, nebo po ní plivali, nesundala ji. To je pro mě cennější, než hajzlové kam vítr tam plášť.

* Ona o vás říkala, že jste ji záměrně neobsazoval, abyste nevypadal, že to chcete mít „dobrý“, že si chcete šplhnout.

Jo. Vyhýbal jsem se tomu. A možná jsem na tom prošustroval kus svého života, ale nechtěl jsem vypadat, že někde leštím kliky.

* Zatímco o Jiřině Švorcové mluvíte s jistým pochopením, narazila jsem v nějakém vašem vyprávění na „Rudou Twiggy“, a o té se vyjadřujete velmi nelichotivně. Kdo to byl?

Světla Amortová. To byla svině, panečku. Zatrpklá, zapšklá svině. Ale nebyla to špatná herečka, to pozor. Ona byla v koncentráku, ale to trauma přetavila do soudružskýho svinství nejtěžšího kalibru. Ale nebudeme si kazit vyprávění, ne?

* Sice říkáte, že jste držel „hubu a krok“, ale například jste obsazoval Rudolfa Hrušínského v době, kdy měl zákaz. To chtělo jistou osobní statečnost, ne?

Jenže já nevěděl, že má zákaz! Nějak se to ke mně nedoneslo, takže žádný hrdinství. Ale my v rozhlase jsme byli jen tři nestraníci. Když mi chtěla strana něco sdělit, musel přijít strejda Václav Čtvrtek, fořt od ROH, a musel mi říct, co strana a vláda ode mě chce. Tak jsem nějak proplouval, aniž bych v těch jejich řadách byl.

* Jak jste si vlastně za komunistů žil materiálně?

Výborně. Tak, jak bych si v dnešní době nemohl ani náhodou dovolit. Obzvláště při tolika rozvodech. Já nemusel mít žádné vyrovnání s manželkami, to se o mně ví, že jsem jim bez soudů nechával byty a auta a odcházel jsem s kufrem. Jenže, tvrdě řečeno, já si to mohl dovolit. Věděl jsem, že půjdu za tou Jiřinou Švorcovou a řeknu jí: „Jsem na ulici, nemám kde bydlet.“ A ona řekne: „Seš umělec socialistickej, buduješ mír.“ A za tři neděle jsem dostal byt.

„Čekal jsem jako sup. Parazitoval jsem.“

* K vašim útěkům od žen se ještě dostaneme, ale zůstaňme u politiky. Po revoluci jste se stal lídrem Občanského fóra pro rozhlas. Jak se to seběhlo?

Pozvali mě jednoho krásného dne na premiéru do Činoherního klubu, během prvních „polistopadových“ dnů, kdy se ještě nevědělo, co a jak. Přijdu tam a koukám. Vedle mě Milan Kňažko. Vlasta Chramostová. A já si říkal: „Ježišmarjá, jestli mě někdo vyfotografuje v téhle společnosti, tak mám po pohádkách.“ A stal jsem se menším a ještě menším.

A pak vystoupil Petr Čepek a řekl, že to není premiéra, ale zakládající schůze OF. To jsem se tedy podělal ale úplně. A pak mi řekli, že bych měl být vůdce OF pro rozhlas. „Kluci, co blbnete! Proč já?“ „Nejseš programově zkompromitovaný,“ říkali. „Jo? Vždyť já musel dávat jen pozor, aby odněkud někam neletěly divoký husy s Husákem v čele, neměl jsem problémy, a když, tak jsem měl dobré lidi, kteří to žehlili.“

* Třeba kdy?

Zmíněná Amortová mě udala v době, kdy rozhlas byl polepený nápisy: „Tykáme si a říkáme si soudruhu.“ Jenže já jsem nemohl říkat některým lidem soudruhu, ani kdybych se na hlavu postavil, já říkal svým hercům pajduláčkové. Amortová si pak stěžovala na stranickém výboru, že ponižuju herecký stav.

Strejda Čtvrtek mě vzal za ruku a odvlekl na výbor. Tam byli soudruzi a kredenciózní Rudá Twiggy Amortová. Řekli mi, z čeho jsem obviněn. A já řekl: „Soudruzi, sebekriticky přiznávám, že říkám hercům pajduláčkové, ale to proto, že si jich nesmírně vážím a mám je hrozně rád. Ale přísahám, že soudružce Amortové již nikdy,pajduláčku‘ neřeknu.“ Celému výboru cukaly koutky, ale nikdo si netroufal to rozkrýt.

* Vraťme se ještě k té ustavující schůzi

Říkal jsem: „Prosím vás, nebyl jsem členem strany, ale nic jsem tím nemanifestoval. Mně to nebavilo. A nemusel jsem tam být. Mě tam ani nechtěli. Nikdy mi nevyhrožovali, neřešil jsem dilemata.“ A Ludvíček Vaculíček mi říká: „Karlíku, my si taky ceníme toho, že když jsi nás měl potkat, tak jsi nepřecházel na druhou stranu chodníku.“ A já: „Ludvajz, nepřecházel, na to jsem zase neměl, taková svině nejsem, abych se s tím nějak vnitřně vyrovnal, že se ti budu vyhejbat. Ale mám ti říct, jak jsem byl propocenej, když jsem s tebou mluvil? Jak jsem šmíroval, kde mě kdo vyfotografuje!“

* Nicméně jste se lídrem OF stal.

A měl jsem rozhodovat o věcech, o kterých jsem neměl páru. Ale byl jsem u toho. Byl.

* Máte teď tendenci bilancovat?

Holka zlatá, to nemám já, to je čirá spravedlnost. Jednou se dostanete do situace, kdy vám bude osmdesát a budete mít možná taky kalná rána. Probudím se ve tři ráno, koukám a říkám si, jak dlouho tady ještě budu? Koukám na obrázky po stěnách, každý obrázek má nějakou historii. Jak dlouho ještě? A jak ty jsi vlastně žil? A kolika lidem jsi ublížil? Nikoho jsi neodpravil, to ne, ale jak asi bylo těm lidem, kteří tě měli rádi, a ty ses sebral a šel pryč? Jak asi bylo těm lidem, které zavírali, a ty jsi to nedokázal nikde vyřvat? Nedokázal jsi odejít, když je vyhazovali z práce…

S ženami jsem se vždycky snažil rozcházet v dobrém, ale jak jsem od nich odcházel? Já neodcházel, já byl natolik zbabělej, že jsem mizel. Jednoho krásného dne přišla žena domů, nebyl tam můj kartáček, moje pyžamo ani já. Ale zpětně jsme měli vztahy dobré, vyjma dvou případů, ale ublížil jsem jim mnohokrát. Moje diagnóza je maniodepresivní člověk, mám mánii a mám deprese. A jsem šíleně ješitný a absolutně nectižádostivý. Z ješitnosti jsem se dokázal mstít. Kdysi jsem například tři roky nežil ničím jiným, než touhou po pomstě. Z toho bych se pozvracel. Dneska v ty tři hodiny ráno si říkám: Bože, ty seš takovej vůl!

* Necítíte se teď někdy osamělý?

Kdepak. Ani náhodou. Pořád mám kolem sebe kamarády. A hlavně kamarádky. Já potřebuju komunikovat. Být s lidmi.

„Nechával jsem jim byty, auta. A jen s kufrem odcházel.“

* Vím o vás, že jste si namlouval své ženy rafinovaně a odhodlaně. Dopřejte nám nějakou historku z počátku některé vaší životní love story?

V pětatřiceti jsem se zamiloval do Věry Kubánkové. Než jsem mohl svou lásku vyjevit, odjela za svou matkou a sestrou do Králík na prázdniny. A já po ní tak toužil, chtěl jsem jí být na blízku, že jsem se ve svých 35 letech přihlásil v JZD Králíky jako výpomocný dělník na léto. Za stravu a byt. Na měsíc. Když jsem přijel, na nádraží čekala delegace, starosta, šéf JZD, zděšení. Nechápali, co tam budu dělat, jestli jsem kontrola nebo estébák.

Já trval na tom, že chci jen pracovat. Tři dny jsem byl na poli, pak se zeptali, jestli mám řidičák. A dali mě na traktor. Povýšil jsem. A konečně přišla senoseč. Věra bydlela v bývalé celnici v prvním patře, nad loukou. A teď si to představte, to je jak v sovětským velkofilmu, kosíme pod celnicí, já na traktoru, za mnou samovaz… řídím a tvářím se důležitě… tjádádá, pam pam padam… najíždím traktorem proti těm oknům… zahlédla mě Věřina sestra… prý je traktorista podobný Weinlichovi… a pak stanula u okna Věra. No, a samozřejmě, ještě ten večer jsme ve stodole spolu slehli. Kdo by odolal?

* Dělala jsem rozhovor s Miroslavem Plzákem, vlastně poslední, záhy zemřel. Bilancoval. A říkal: „Došel jsem k hrůzné pravdě, že láska nemá dobré řešení.“ A když jsem o vás přemýšlela, zase se mi ta jeho slova vracela. Partneři se po čase buď smíří s tím, že vášeň vyprchá, ale oni se rozhodnou spolu zůstat, protože si nesmírně cení toho, že se to přetavilo v jinou podobu lásky. Nebo, a to je váš případ, prchají, jakmile ta vášeň pohasíná, aby zase zažili to, co považují za tu pravou lásku.

Je to přesně tak. Já nejsem sňatkový podvodník. Já tomu sám věřím. Vždycky jsem tomu věřil. Když se zamiluju, budu zamilovanej. A budu mít sílu vás dostat tam, kam budu chtít. Musím bejt zamilovanej, to je můj motor. Ale dneska vím, že nešlo o žádnou lásku, že to byl jen sex, co mě hnal. A je to tak, jak říká Plzák. Buď rezignujete na ten pocit vášnivé „zamilovanosti“, nebo to musíte střídat. Pořád. Jedna ženská to neuspokojí. A mám jedno poselství. Děti, milujte se, milujte, ale nemnožte se, dokavad nemáte pevný sokl pod nohama, dokud nevíte, že jste našli člověka, který je partner, neskonale tolerantní, u koho máte záruky, že je vaše jistota. Do té doby ovšem šukejte. Všema způsobama. Je to krásný.

* A u žádného vztahu se vám opravdu nepodařilo přetavit erotický vztah na partnerskou lásku?

Neuměl jsem mít rád. Milovat jo, ale mít rád? A možná je to tím, že jsem sám měl hodně divný start. Ve čtrnácti letech jsem dělal robertka všem neukojeným náchodským paničkám.

* A přeskočil tím „čas stříbrného větru“, jak jste mi jednou říkal.

Jo. Takže já měl pubertu tak do padesáti. A její konec nastal v okamžik, kdy jsem o tom začal vůbec poprvé přemýšlet. A lidi mi říkají: „Ty sis užíval!“ Ale co, prosím pěkně?!

* Ale neříkejte, že jste si neužíval!

Bylo to příliš monotematické…

* Každý máme svoje hodnoty a vy jste žil, jak jste si představoval, ne? Nebo jste nebyl šťastný?

Abych byl šťastný, musel jsem být zamilovaný. V tom bylo to čertovo kopýtko.

* No vidíte. Sice jste střídal ženy jak ponožky, ale byl jste šťastný. A vedle toho jste dělal dobře a rád svou práci. Něco jiného je, když se člověk ohlédne za svým životem a řekne si třeba: „Celej život jsem chtěla být zpěvačka, ale jen jsem dřela u pásu, celej život jsem toužila po lásce, ale žila jsem s tímhle volem, kterýho jsem si vzala, protože mě zbouchnul“…

Asi ano. Tak, jak jste to nastavila, tak jsem žil šťastně. Ale není to moje zásluha. Šťastná hvězda osudu mě zavála mezi fantastické lidi. A já měl snad jen tu schopnost s nimi komunikovat, zaujmout a čerpat z nich. Nic jiného jsem neuměl. A ten talent jsem možná získal tím, že jsem byl nucený od raného věku neustále fantazírovat.

Nežil jsem tak, že půjdu do první třídy a tam se naučím písmenka a čísla. A v další třídě malou násobilku. Byl jsem odkázaný jen na to, co jsem si sám vysnil. A přišel jsem na to, že lidi nechtějí realitu, chtějí příběh, story. Jak si ho vymyslíte, to je jedno, ale musí to být zajímavý. A když jsem přišel do života, zjistil jsem, že mám díky tomu otevřený dveře tam, kde lidi musí dávat úplatky. Snad mám tuhle schopnost. Umím s lidmi mluvit.