Project Description

Kosmický diplomat

Astronom LUBOŠ PEREK se narodil rok po vzniku Československa. Proslavil se studiem planetárních mlhovin, pak vystoupal do výšin kosmické diplomacie a v OSN pomáhal určit, kde vesmír vlastně začíná. Největší český dalekohled, o který se zasloužil, od nynějška nese jeho jméno.

Spoluautor Ondřej Vrtiška (já jsem tehdy ještě nebyla ani Vrtišková, ale už jsme měli syna Toníka, který byl u toho 🙂 Viz úvodní foto.

Rozhovor vyšel v časopisu Týden v srpnu 2012.

* Jste spíše sova, nebo skřivan? 

Skřivan, což je pro astronoma, který pracuje hodně v noci, pochopitelně nevýhoda.

* A na jaké noci vzpomíná i skřivan rád? 

Těch je nespočet. Třeba na ty kalifornské v roce 1959 na observatoři Mount Wilson. Je v tom kus poezie! Stroj dalekohledu si pohodlně vrže, štěrbinou v kopuli se před vámi otevře obloha plná hvězd… Nebo v Chile, i když tam byla dost zima. O půlnoci se dělá večeře, aby člověk vydržel do pěti do rána. A když jdete domů, musíte hodně dupat, protože je tam spousta chřestýšů.

* Neztrácí se dnes ta poezie? 

Máte pravdu, s automatickými přístroji už to není tak romantické. Dnes si můžou evropští astronomové zadat pozorování třeba v Chile na zakázku.

* S oblibou vyprávíte, že v době vašich studií bylo nepředstavitelné, že by někdy někdo mohl pozorovat odvrácenou tvář Měsíce… 

O tom jsme ani nesnili. Inu, budoucnost se vyvíjí většinou jinak, než člověk předvídá.

* Předvídání budoucnosti má spíše na starost astrologie. Patříte k těm astronomům, kteří astrology přímo nesnášejí? 

Tak bych to neřekl. Je to úplný nesmysl, ale když to někdo bere jako zábavu, prosím. Mnozí astrologové jsou dobří psychologové, umějí dobře mluvit, leccos odhadnou. Ale vědecký smysl to nemá.

* Jaké jste znamení? 

Lev. Astrologie může být legrace. Ale některé druhy léčitelství mohou být nebezpečné, když třeba odvedou lidi od lékaře. Za to se dá i zaplatit životem.

* Největší český teleskop, o jehož vybudování jste se v Ondřejově zasloužil, ponese vaše jméno. Máte radost? 

To víte, že ano, to je velké uznání. A uznání doma je dvakrát cenné.

* Do provozu byl uveden v roce 1967, ale nebýt Chruščova, mohlo to být dříve. Co se stalo? 

Teleskop pro nás vyráběl východoněmecký Zeiss. Jenže Zeisse navštívil Chruščov a dvoumetr objednal pro Ázerbájdžán. Ten náš musel rok počkat. Byli jsme naštvaní, že nám ho vyfouknul, ale nakonec to mělo i dobrou stránku. Když náklaďáky s dalekohledem konečně přijely, byli jsme dokonale připraveni.

* V roce 1968 jste se stal ředitelem Astronomického ústavu, ale s nástupem normalizace už jste byl pouze „pověřený vedením“. V čem byl rozdíl?

Stejná práce, ale bez ředitelského platu. Slízli jsme to všichni, co jsme tam byli.

* Musel jste pak čelit tlakům na to, abyste se zbavil režimu nepohodlných lidí? 

Nikdo nemusel odejít. Jiří Grygar byl v té době v Kanadě, Miroslav Plavec zůstal v Americe, další byli ve Švýcarsku, bylo to tu takové beznadějné. Chtěl jsem z funkce odejít, ale nechtěl jsem, aby to bylo přes kriminál. Pak se naskytla příležitost odejít do New Yorku dělat šéfa oddělení sekretariátu OSN pro mírové využití kosmického prostoru. Rozmýšlel jsem se asi pět minut.

* Úniková cesta? 

Ano. Nechtěl jsem do emigrace, protože bych nemohl zpátky, a já tu měl matku a rodinu mé ženy. Ale potřeboval jsem vydechnout. Nebo se spíš nadechnout.

* Žena byla s vámi? 

Jistě. Takový post v OSN je se vším všudy. Můžete si s sebou přivézt rodinu i nábytek. Vyslalo mě oficiálně ministerstvo zahraničí, takže museli pustit i manželku.

* Nechtěli po vás, abyste nějaké „poznatky“ z USA hlásil StB, třeba informace o emigrantech? 

Tehdy ne, ale v 60. letech jsem dostal pozvánku na policii. Myslel jsem, že jsem jel na červenou nebo tak něco, ale oni mě lákali do té jejich organizace. Všelijak jsem se vymlouval, že bych to neuměl… Chtěli, abych si zvolil pseudonym, já říkal, že bych ho zapomněl, tak mi sami dali „jméno“ Luba.

Párkrát jsme se sešli, ale hrál jsem hru na mlčenou – otázka, stručná odpověď. Nabízeli mi nějaké léky ze Švýcarska, ale já na to, že jsem zdráv. Ptali se, jestli by se mi nehodil nějaký přístroj, tak povídám: „Jo, jeden by se nám v ústavu hodil, stojí půl milionu marek….“

* A za to jste jim už asi nestál, co? 

Ne. Už se na to nikdy řeč nevrátila a pak mě nechali být. V roce 1964 dali můj svazek do archivu. A jak jste byli v archivu, už to bylo dobré.

* Někde jste mluvil o tom, že vám po návratu z OSN „zatli tipec“, už jste nemohl do zahraničí. 

Ano. To trvalo několik let. Ale pak jsem začal být neodbytný a měl jsem i štěstí, jistý pan Novák z odboru zahraničních styků mi byl nakloněn a od roku 1984 jsem už zase jezdit mohl. Ale abych vrchnost příliš nedráždil, používal jsem na cesty svoje vlastní prostředky.

* Cože? Vy jste si to platil sám? 

Ano. Měl jsem přece jen velmi slušný plat z OSN, dost jsem si naspořil, takže to nebyl problém. Všude po Evropě jsem jezdil vozem, to nebylo drahé. Vždycky jsem si vlastně sám platil, abych mohl pracovat. A zůstalo mi to dodnes.

* Zabýval jste se galaxií, mlhovinami. V OSN jste pak řešil něco úplně jiného OE otázky hranice vesmíru nebo geostacionární dráhy. Nemrzelo vás, že šla stranou vaše hlavní vědecká práce? 

Když jsem přišel do Spojených národů, už končilo období, kdy byl můj matematický přístup při konstruování modelů galaxie užitečný. Na důležitosti začaly nabývat otázky vývoje galaxie, a ty už byly trošičku mimo můj zájem. Takže mě až tak nemrzelo, že jsem to musel pověsit na hřebík.

* Proč je geostacionární dráha tak důležitá? 

Má tu báječnou vlastnost, že je kruhová, leží přímo nad rovníkem a oběžná doba satelitu na ní je stejná jako rotační doba Země. Takže když jste na místě, družici vidíte pořád stejným směrem a můžete mít pevnou anténu. Tedy dráha by byla přesně kruhová, kdyby nepůsobila i gravitace Slunce a Měsíce. To dráhu satelitu pomalu stáčí do sklonu 15° a zase zpátky, takže se to jakoby kývá. Abyste nemuseli šoupat na balkoně s anténou nahoru a dolů, musí raketové motorky družici držet v rovníkové rovině.

* A co je na geostacionární dráze k řešení z pohledu mezinárodních dohod a smluv? 

V roce 1976 svolaly Kolumbie a Ekvádor poradu rovníkových zemí do Bogoty. Tam Kolumbijci přišli s tím, že když geostacionární dráha probíhá nad jejich územím, vlastně jim patří. A přinejmenším by za její využívání mohli vybírat poplatky. Tvrdili, že jelikož existence této dráhy závisí výlučně na zemské gravitaci, není součástí vesmírného prostoru, takže se na ni vztahují zákony platící dole na Zemi. Z toho se zrodila dlouhatánská debata, která trvala 26 let.

* Jak se to nakonec vyřešilo? 

Roky jsem zástupcům Kolumbie a Ekvádoru vysvětloval, že to je jinak. Nakonec jsem se naštval a v roce 1998 předložila česká delegace dokument, kde stálo, že satelity na geostacionární dráze nestojí, ale letí stejně jako ostatní satelity. A že podléhají stejným gravitačním silám, které způsobuje celá planeta Země.

To prošlo, protože jsou to takové fyzikální řeči. Nikdo si toho nevšiml. A o dva roky později jsem udělal druhý dokument, ve kterém jsme říkali, že důsledkem konstatování, které bylo před dvěma lety schváleno, je, že geostacionární dráha je součástí kosmického prostoru. Kolumbie už proti tomu nic nenamítala, ten vládní tlak zřejmě pominul, protože pochopili, že to nejde tak, jak si představovali.

* Byla to od vás taková právnická klička, ne? Takže jste vlastně nakonec nastoupil kariéru, ke které jste coby syn a vnuk právníků měl blízko. 

No, je to tak. Ale podívejte se, ve Spojených národech je vždycky technická stránka a stránka právní. Je latinské úsloví Ex facto sequitur lex – Právo vychází z faktů. Posledních třicet let jsem nedělal nic jiného, než že jsem se snažil upozornit na důležitá fakta.

* A tohle v praxi opravdu funguje, nebo si fakta musí razit cestu různými politickými zájmy? 

Určitě, dokládá to třeba právě situace kolem geostacionární dráhy: dva státy s tichou podporou dalších se pokoušely prosadit něco, co bylo s fakty v rozporu. Snažily se o to, aby ostatní uznali, že geostacionární dráha nepatří do kosmu a má se projednávat třeba jako Antarktida.

* Vědcům bylo jasné, že to je hloupost, ale diplomati to ne a ne pochopit? 

Oni to věděli i ti velvyslanci. Ekvádorský mi do očí tvrdil, že kdyby družice na geostacionární dráze byla opravdu přitahovaná celou Zemí, každá rovnoběžka by musela mít svou vlastní stacionární dráhu. Což je nesmysl, za to by propadl ve třetí třídě gymnázia. Ale on to věděl, velvyslanci bývají chytří lidé. Navíc se o tom určitě poradil s nějakým astronomem. Byla to na mě léčka, abych mu řekl něco ostrého. Říct tohle reprezentantovi hlavy cizího státu, to bych byl v průšvihu. Zkusil mě nachytat.

* Pořád ve střehu. Bavilo vás to i jako hra, takové diplomatické šachy? 

Určitě. S tou geostacionární dráhou jsem si moc vyhrál, s kosmickým smetím zrovna tak. Nebo s definicí kosmického prostoru.

* Proč by měl být problém definovat hranici, kde začíná vesmír? 

Ta se v právním podvýboru projednává minimálně čtyřicet let bez výsledku. Jenomže jeden velice chytrý Polák, soudce mezinárodního soudu, už v roce 1972 řekl, že se nám asi rodí nový zvykový zákon, a sice že státy neprotestují proti přeletům družic. Ani čtyřicet let poté proti nim nikdo neprotestoval, takže měl tehdy pravdu.

* A co z toho plyne? 

Že státy neuplatňují svou suverenitu tam, kde létají družice. A kde létají? Zhruba od sta kilometrů výše. V té výšce se atmosférický let mění spíše na let astronomického charakteru. Ta změna je postupná, ale někde musíte stanovit pevnou hranici. Tak jako se rozhodlo, že 50 kilometrů v hodině je v obci bezpečných, a 51 už ne.

* Takže vesmír oficiálně začíná sto kilometrů nad zemským povrchem, protože tam už státy neuplatňují svou suverenitu? 

To, že přelety satelitů státům nevadí, by bylo třeba zapsat do právního dokumentu. A to se zatím nestalo. Ale anglosaské právo pracuje se zvykovým právem. Podle něho ta hranice už vlastně existuje.

* Necítili jste v téhle otázce nějaké tlaky? Týká se to třeba vojenských satelitů, je to citlivé téma. 

Ve sto kilometrech satelit není schopen obletět Zemi kolem dokola, už ve 130 kilometrech má namále. Vojenské satelity létají výš, tam už to opravdu nikomu nevadí.

* Nebylo to tedy tak, že by vás sovětští a američtí diplomati zvali na večeři, kde se vás snažili přesvědčit o svých zájmech? 

Zvali mě na večeři, ale nesnažili se mě přesvědčit, snažili se mě nakrmit. Na recepcích je to málokdy nějaké jednání o podstatě. Je to posílení společenské role.

* Problém kosmického smetí jste na půdu OSN přinesl vy? 

Jo. Napsal jsem v roce 1979 sdělení pro náš výbor o tom, že se satelity mohou srazit a že na oběžné dráze jsou i neaktivní objekty představující nebezpečí. To bylo první poučení, které se do OSN dostalo. Za dalších patnáct let se to stalo součástí agendy.

* Takže odborníci o tom problému sice věděli, ale na diplomatické úrovni se to neřešilo? 

Tehdy platilo, že prostor je tak veliký, že jestli je jedna moucha v Praze, druhá v Brně, neměly by se srazit. Měli pravdu, ovšem ty mouchy v kosmu létají mnohem rychleji, deset kilometrů za sekundu.

* Je divné, že problémů zatím nastalo tak málo. 

To víte, ono je tam opravdu hodně místa.

* Ale i drobná srážka může nadělat paseku, ne? 

To ano, centimetrová kulička může zničit milionovou investici.

* No právě. V jednom z center ESA mají solární panel Hubbleova teleskopu, který zpět na Zemi přivezla servisní mise. Je v něm jedna dírka vedle druhé. Na panelu to možná tak nevadí, ale co to dělá s vlastními satelity? 

To byly částice menší než milimetr. Těm se lze bránit. Dávají se tam dvě vrstvy povrchu, které jsou od sebe trochu vzdálené. První projektil zpomalí a druhá zastaví.

* Takže tyhle mikrosrážky satelity zvládají? 

Podívejte, je řada případů, kdy satelit přestal fungovat. Nikdo neví proč. Jestli tam praskl drátek nebo jestli do toho něco bouchlo, nevíme. Dnes už je ale známo deset srážek, které jsou potvrzené.

* Vraťme se na Zemi. Vyprávěl jste holkám o hvězdách? 

Moc ne.

* A na co jste balil svoji ženu? 

Seznámili jsme se ve škole za okupace, po uzavření vysokých škol. Byla to škola němčiny, těsnopisu a psaní na stroji, Vlasta tam chodila taky a nějak jsme v sobě našli zalíbení.

* Byli jste spolu celý život… 

Šedesát dva let. Před čtyřmi lety zemřela. Měla alzheimera, konec byl velmi špatný, ale těch šedesát dva let bylo krásných.

* Nemohli jste mít děti. Jak se člověk vyrovnává s tím, když děti chce, ale nemůže je mít? 

Máme velikou rodinu. Dodnes, když se všichni sejdeme, potřebujeme osmnáct židlí, čtyři generace. Vlastina „čestná“ dcera byla vždycky její neteř Květa, ta nám byla nejblíž. Dodnes mi sem občas chodí dělat večeře.

* Na druhou stranu, bez dětí jste byl volný pro cestování, ne? 

Ano, člověk v tom pak hledá pozitiva. Do New Yorku bychom s rodinou těžko jeli.

* Užíváte si vůbec důchodu ve smyslu „zaslouženého odpočinku“? 

Nemám na to čas. Ani své sbírce lastur se nevěnuju tolik, kolik bych chtěl.

* Jak vlastně začne suchozemec sbírat lastury? 

Náhodou. Když jsem sloužil v New Yorku, nevěděli jsme s manželkou, co dělat o zimních prázdninách. Já totiž o sněhu raději čtu, než v něm šlapu. Tak jsme si vybrali ostrov Aruba v Karibiku, koupali se v moři a četli o sněhových vánicích v New Yorku. Taky jsme se šli podívat do muzea lastur. A tam byla paní, která byla lasturami úplně posedlá. Krásně o nich mluvila a naprosto mě nadchla. Po návratu jsem si v jednom obchodě koupil svou první lasturu. A docela se to za ta léta rozrostlo.

* A hledal jste je někdy v moři nebo u moře sám? 

Je to jednoduché. Ty krásné jsem koupil, ty ošklivé jsem našel. Počkejte, jednu vám ukážu… Tahle je z Kapského Města. Jel jsem se podívat do jednoho letoviska, tam ležely takový škaredý šutry, ale když ten šutr otevřete, lastura!

* Je krásná. Perla v ní nebyla? 

Tu už nejspíš vzal ten, kdo ji našel první. Ale tenhle druh moc perly nemívá. Mě na tom fascinuje, že jde o dílo vysoké technické úrovně. Vidíte, jak je zubatá? A přitom nepropustí vodu. Ten sval, který ji zavírá, musí být velice silný. Všimněte si té dokonalé spirální struktury, je stejná jako v galaxiích.

* Takže propojení s astronomií. Hvězdy z moře… 

Proč ne… Ale je to přece jen biologie, něco úplně jiného. Pro mě je spíš inspirativní, jak velice propracovaný je pro lastury systém rozlišování, badatelé s ním začínali už v 18. století. To je mi blízké, neboť systém se v astronomii pořád hledá.

* Kdybyste měl možnost dohlédnout ve vesmíru kamkoli, kam byste se chtěl podívat? 

Já bych chtěl zůstat na Zemi. Nechci do vesmíru, to je příliš velká dřina. Mně stačí, když můžu cestovat v myšlenkách.

***

Luboš Perek 

Přední český astronom a odborník na kosmické právo. Po studiích matematiky a astronomie (přerušených zavřením vysokých škol v roce 1939) odešel z rodné Prahy do Brna, kde se zasloužil o vybudování dalekohledu o průměru 60 centimetrů na observatoři Masarykovy univerzity (1954). Po návratu do Prahy v letech 1956 až 1967 inicioval a řídil vybudování největšího českého teleskopu: dvoumetrového reflektoru na observatoři v Ondřejově. Teleskop od letošního 6. srpna nese Perkovo jméno. Zabýval se galaktickou dynamikou a planetárními mlhovinami.

Se svým žákem Lubošem Kohoutkem v roce 1967 publikoval světově proslulý katalog planetárních mlhovin a v roce 1968 byl jmenován ředitelem Astronomického ústavu ČSAV. Po srpnové invazi byl odvolán a do roku 1975 byl pouze „pověřen řízením“. V letech 1967-1970 byl generálním sekretářem Mezinárodní astronomické unie, od roku 1975 pět let působil v New Yorku v OSN jako vedoucí oddělení majícího na starosti mírové využití kosmického prostoru. Této problematice se věnuje dosud. Jako první upozornil OSN na nebezpečí kosmického smetí. V období 1980 – 1982 byl prezidentem Mezinárodní astronautické federace, je členem Učené společnosti České republiky.