Moje hřbitovy jsou docela veselý

Po šedesátce našel klid i rovnováhu. A dělá, co kdysi vystudoval a v čem se našel – maluje. Marek Brodský v rozhovoru o malovaných kočkách souložících na slavných hrobech, vztazích i odpuštění mámě.

Vyšlo v časopise Glanc v srpnu 2020

* Z plachosti jste kdysi opustil herectví, byl jste plachý bubeník vaší kapely Nahoru po schodišti dolů band…

Jo, z počátku jsem hrál za plentou, pak už stačilo, že je přede mnou šest chlapů. Ale plachost se věkem zhoršuje. Teď mě naštěstí – i když jen tak tak – živí malování. U toho jsem sám a je to svoboda.

* Hledala jsem obrázky vašich obrazů a nacházela jsem především hřbitovy a kočky. To je vaše dominující téma?

Občas maluju něco jiného, ale krchovy a zvířata se mi tam motají často. Ani nevím, jak tam ty kočky přišly. Jak se tak courávám po hřbitovech, mám možná někde v hlavě výčitku, že je ruším při mrouskání, tak je alespoň zvěčňuju na plátno. V jednom období mě bavilo dělat „prcací kočky“ na slavných hrobech.

* Takže bych si od vás mohla objednat na zakázku třeba kočky souložící na hrobě Jima Morrisona na pařížském hřbitově Pere-Lachaise?

Tak zrovna Morrisona už jsem maloval. Kamarád ode mě chtěl namalovat Paříž, tak jsem maloval hroby z Pere-Lachaise. A nedávno jsem udělal triptych Hrabal–Kafka–Váchal.

* Váš otec měl taky rád hřbitovy, v jednom dokumentu si pochvaloval, že z okna má výhled na Olšany…

Možná ten kremační humor mám trochu po tátovi. Navíc moje hřbitovy jsou docela veselý.

* Neměl jste někdy obavu, že i za vaše obrazy mluví jméno Brodský? U výtvarného umění člověk nikdy neví, co dává hodnotu obrazu…

Jo, to nezměříme a nezjistíme, klíč nemáme. Těžko říct, snad ne. Ale pro mě je důležitý, že mě to baví. A hlavně je to jediný obor, který jsem opravdu vystudoval, jsem oficiálně výtvarník, což se o herectví ani o muzice říct nedalo. Po střední UMPRUMce jsem dělal patnáct let animátora ve Studiu Bratři v triku. Animace byla trochu herectví pro plachý. Dáte figuře charakter, rozpohybujete ji, ale na plac jde ona. Mydlil jsem večerníčky. Žádný počítače. Pěkně celý ten proces: výtvarník–animátor–fázovač– kolorista.

* Okýnko po okýnku.

Přesně. A na hraní ve filmech jsem si vždycky bral neplacené volno.

* Začalo to filmem Dneska přišel nový kluk, pokračovalo Rozpuštěným a vypuštěným…

A Křeček v noční košili byl poslední kapka, kdy jsem se rozhodl, že tohle už nechci nikdy dělat. Když na mě pokřikovaly na chodníku tři ožralý učnice… Neuměl jsem s tím zacházet, miloval jsem zimu, kdy jsem mohl mít šálu až po nos a čepici do očí.

* Mně jste se taky líbil v Křečkovi.

To jste koukala na pěkný blbosti! (směje se)

* V 90. letech jste si zahrál ve filmu Radima Špačka Mladí muži poznávají svět, strávili jste nějakou dobu ve válečném Sarajevu. Do toho jste se tehdy vrhl proč?

Doma začínala být nepohoda, s tehdejší manželkou jsme řešili, jak žít a jestli vůbec spolu… A mě najednou začali zajímat lidi, kteří chtěli prostě jenom žít. Takže jsem jednou nad ránem v Malostranské besedě kapku opilej slíbil Radimovi, že pojedu. A jel jsem.

* Za životem osekaným válkou na dřeň. A utekl jste těm problémům doma?

No, rozvedli jsme se jen asi o půl roku později.

* A byl jste mladý muž, který poznal svět?

Jo. To, co jsem tam prožil, je nesmazatelný. I když člověk až překvapivě rychle zajede zpátky do světa složenek a komplikovaných vztahů, válka vás poznamená.

* Jak to tam tehdy vypadalo?

Připravovali se na třetí zimu, bylo to v roce 1994, nebylo tam už nic, čím by se dalo zatopit. Měli jen igelity v oknech. A čekali, kam to žuchne. Fronta byla kolem Sarajeva, takže chlapi chodili vždycky přes týden na vojnu, místo do práce, a vraceli se na víkend. Neměli uniformy, byli to Rambové. Ve městě všechno zničený, zdevastovaný, nešla elektrika, nešel plyn, ale tamní holky ze sebe stejně ráno při svíčkách udělaly Pařížanky a vyrazily do města. Asi z potřeby zachovat si pocit „normality“.

* Co ve vás z pocitů tam nejvíc ulpělo?

Nejsem to asi schopný definovat. Možná poznání, že nikdo nikdy neví, kdy to přijde… Jinak si pamatuju pekelný jízdy nad srázy v terénních autech, mám totiž příšerný strach z výšek, takže jsem průběžně umíral, přesedával jsem si od okýnka k okýnku v nějaké iracionální představě, že bych jako stihl vyskočit… Tohle se s věkem taky zhoršuje. Moje vrcholový číslo je druhá šprušle na štaflích, přítelkyně je na tom podobně.

* Tenkrát jste se rozvedl. A pak ještě dvakrát. Teď jste zmínil přítelkyni… Už vás přešlo ženění?

Už nechci bejt tak zbrklej. Třikrát jsem se ženil, myslel jsem si, že udělám holkám radost. Jenže to nějak nedopadlo. Nevím, jestli opakuju nějakou chybu pořád dokola, nebo čím to je. Ale já se nerozcházím, spíš to vždycky přestalo bavit ty holky. Opustil jsem svou první ženu, pak už ony opouštěly mě.

* Zcela jistě jste na tom měl svůj podíl.

Já? Ne! (směje se) Jasně, že jo, ale popsat to neumím.

* Možná je to s váma prostě těžký.

Asi jo. Ale s většinou mých manželek i bývalých přítelkyň jsme nakonec kamarádi a není mezi náma zlá krev.

* Vidím, že si dáváte víno. Trošku mě to překvapilo, vím, že za sebou máte léčbu. To můžete?

Asi nejsem čistokrevný alkoholik, měl jsem větší problém s depresemi. Snažím se nepít, když zobu antidepresiva. Jinak cucám víno, panáka už bych si nedal. Takhle mi to nedělá problém, neubírá mi to na zodpovědnosti, nemám vokna, pracuju, chodím včas tam, kam mám. Zlepšily se mi i deprese a úzkosti, celej můj svět je srovnanější. Hlídám si to, funguju takhle už několik let. Absolvoval jsem dvakrát krátké léčení, hlavně detox, a to, co jsem tam viděl, si pamatuju živě, ty lidský trosky a neštěstí mi sedí v hlavě, tam fakt nechci. Tak pocucávám stříčky přes léto, ale mám to pod kontrolou. I když to asi říká každej…

* Vůbec vás nechci nějak umravňovat, jen mě zajímalo, jak to máte, protože většina alkoholiků musí už trvale abstinovat. A říkáte, že i deprese polevily?

Občas se to trochu zhoupne, ale opravdu se to zlepšilo. Ani prášky momentálně neberu, na terapie teď nechodím. Možná je to současným vztahem.

* Máte hezký období?

Možná jo. Ale já většinou nevím, jak se mám.

* Ne? Člověk si může položit banální otázku: Jsem šťastnej? A zkusit si odpovědět, ne?

Moc silný slovo, to bych neřekl. Ale nemám teď velký propady, všechno je v pořádku, jen má člověk strach ze světa okolo. Bojím se o dceru a o vnuka. Nechci se rouhat, ale můžu říct, že sám jsem si za těch svých šedesát let užil pěknej mejdan, a bez války. O sebe se už nebojím, o ty, co tu zbydou po mně, jo.

* Dědovství si užíváte?

Baví mě bejt děda, vnuk se poved! Je mu osm let, je bezvadnej, ale vídám ho málo, míň, než bych chtěl. Ale možná jen u dcery málo škemrám… Nerad bych to prošvih. Když byl menší, hlídával jsem ho víc. Jsem s ním moc rád, i když to s dětma asi moc neumím, jako můj táta – ten si dokázal povídat s dětma, až když uměly základní tahy v šachu.

* To je stejně ironie. Moje děti dodnes poslouchají pohádky, které načetl váš otec, máme třeba Draka Mraka nebo Pejska a kočičku. Ale vám váš táta prý ani nečetl.

Ne. Vůbec jsem pohádky v jeho podání neznal, když jsem byl u něj na víkend, nečetl mi. Máma mi nepouštěla ani Hajaju, možná byla na tátu příliš naštvaná. Táta měl 60. léta hektický a já si je s ním užil jinak, bavilo mě, když jsem s ním mohl být na natáčení, vzpomínám třeba na letiště, kde jsem mohl prolízat letadla.

* Jaký teď máte vztah se svou sestrou Terezou?

Tak jako celý život… Každý žijeme jinak, nemáme společné přátele ani zájmy, ale něco mezi námi určitě je. Občas si zavoláme, zkoušíme vzájemně nezapomenout na narozeniny a jednou za rok jdeme na kafe.

* Měli jste i období, kdy jste si byli bližší?

Když jsme oba měli problémy s „kalením“, tehdy jsme byli svěřující se sourozenci, jinak ta témata nejsou. A je mi to líto. Můžete získat nové kamarády, nové milenky… ale novou ségru si jen tak nepřičarujete. Jenže my jsme spolu nikdy nežili, vídali jsme se občas o víkendu, ale věkovej rozdíl mezi náma byl tehdy velkej. Tereza to neměla lehký, asi jste četla rozhovory, kde mluví o svém dětství… Když vás dá máma do šesti let k nějaké tetě na výchovu, to vám nepřidá.

* A pak když si vás po šesti letech vezme zpátky a s tetou vám omezí kontakty… Četla jsem to a bylo mi z toho úzko. Vy jste ve své mámě ale měl pevný bod, nebo ne?

No tak… (odmlčí se) Moje máma byla továrna na mindráky. Všechno, co jsem dělal, jsem dělal špatně. Musím říct, že jsem mimořádně šťastný, že jsem nakonec nekoktavý a ne příliš labilní heterosexuál…

* Homosexuála z člověka výchova neudělá.

Trochu přeháním, ale moje máma byla baletka a toužila po holčičce, chtěla holčičku a podle toho se ke mně chovala. Byl jsem pro ni méněcenné zvířátko s pindíkem. Bylo to drsný. A ať jsem dělal cokoli, všechno bylo špatně. Když jsem šel do kresleňáku (studio kresleného filmu, pozn. red.): „Aha, takže tě budou živit nějaký pimprlata, nebo co?“ Když jsem začal hrát bigbít s Nahoru po schodišti dolů band: „Každej neandrtálec do něčeho mlátil.“ Byl jsem přesvědčený, že nikdy nebyla na našem koncertě. Až pár let před svou smrtí mi prozradila, že asi třikrát přišla. Tajně.

* Aha. Vidíte, předsudečně jsem si myslela, že na vašich depresích má hlavní podíl táta, ať už kvůli genetice, protože jimi trpěl taky, ale i tím, že v dětství opustil mámu. A ono je to trochu jinak…

Matkou mých mindráků je moje máma. Chcete slyšet historku o kožených kalhotech? Mnohé ilustruje. Bylo mi deset, to už chce kluk trochu frajeřit, že jo. Jenže máma mi přivezla z Německa příšerné kožené pumpky a s argumentem, že to stálo strašný prachy, mě nutila je nosit. A já odmítal. Pak jsem přinesl ze školy kouli a ona se mnou smlouvala: „Můžeš si vybrat, buď tě seřežu rákoskou, nebo si ráno vezmeš ty kalhoty.“ Co udělá dítě? Oddálí problém. Večer jsem dal před rákoskou přednost ranním kalhotám.

* Jenže přišlo ráno….

A já si to musel oblíct. Máma i ohlídala, abych si je nepřevlíknul ve sklepě. Do školy jsem to měl deset minut, šel jsem dlouho, přískokama od výklenku k výklenku, podchody, přes sklepy, aby mě v těch kalhotách nikdo neviděl. Do třídy jsem na poslední chvíli vběhl a sedl do lavice a zůstal v lavici celý den, ani vyčurat jsem se nešel, aby mě někdo neviděl, abych to přežil. Pak už jsem se do nich nikdy neoblíknul a v případě nutnosti dal přednost rákosce. Tohle člověku nepřidá. Máma mě nutila chodit na francouzštinu a na tenis a učit se „ušlechtilý věci“ a mě to strašně nebavilo… v takové atmosféře stačilo, aby na mě od kurtů za plotem houkli kámoši s čučem (levné jablečné víno, pozn. red.) a cigárama, a já zdrhal. Tohle museli zaručeně vyhrát.

* Vyříkali jste si to někdy s maminkou?

Přímo ne. Ale bylo pár hodně důležitých momentů. Honza Wagner natočil o mé mámě dokument a pak vznikl dokument o mně Diagnóza Brodský a v obou byla moje máma schopná těžké sebereflexe, všechno to na sebe vyvalila… Mluvila o tom, jak špatná byla máma a že si to uvědomuje. Tohle byl velký krok k odpuštění, toho lidi nebývají schopní jen tak. A pak, když už byla ve špitálu, nemohoucí… To byl druhý krok k odpuštění. Nesnesl bych, kdyby odcházela a já jí neodpustil.

I když už jste dávno dospělá, ale umřou vám rodiče, stejně je to podivnej pocit ztráty bezpečí, i když není racionální. Když umřel táta, ani jsem moc netruchlil, nepoplakával, říkal jsem si, že tohle se v životě přece děje… Ale co pak následovalo! Měl jsem sedm let po jeho smrti totálně živý sny, kdy jsem ráno nevěděl, co je realita a co ne, zdávalo se mi, že se scházíme s tátou na chalupě nebo v jeho bytě, různě, a že to nesmím nikomu říct.

S mámou to na mě taky dolehlo, cítil jsem ztrátu… Ale zároveň, blbě se to vysvětluje zvlášť lidem, kteří bezvýhradně milují svoje matky, ale pro mě v tom byl i pocit osvobození. Že už nemusím nic dokazovat, že už se nemusím bát, že mámu něčím zklamu, že pokud si podělám život, nemusí se za mě máma stydět. Byl to závan svobody.

* Zato Jana Brejchová prý bývala strážkyně vašich dlouhých vlasů…

Pro mě to byla super macecha, kupovala mi džíny do zvonu, z Ameriky mi přivezla čerstvou desku Patti Smith. Byla mi věkově blíž… Dlouho jsem vůbec nechápal, co se v té rodině děje, že tam je něco špatně. Chtěl jsem mít manželství jako táta s Janou, moje puberťácký oči mi neumožňovaly vidět, že to není dobrý a že ublížili Tereze.

* S tátou jste byl v posledních letech jeho života hodně natěsno, ne?

Doháněli jsme, co jsme zameškali. Bývali jsme spolu hodně na chalupě, ale přestěhoval jsem se do bytu na Floře, hned vedle něj, byly to dva spojený malý bytečky. Tam jsme si se ženou i vyrobili Báru. Byli jsme spolu hodně, on v tom období dost požbrundával, tak jsme požbrundávali spolu. To bylo zajímavý, nouzí rozhodně netrpěl, mohl si koupit prvotřídní pití, ale on miloval výčepní lihovinu, pamatujete si to? Ředil si to sodovkou a připadalo mu to jako jedna z největších dobrot na zeměkouli. Koukali jsme na fotbálky, popíjeli…

* A mluvili?

Jo, o spoustě věcí, ale když pak odešel, jasně, že mě napadly ještě miliardy otázek… A taky: „Proč jsem za ním ten večer nejel na chalupu? Kdybych tam jel, třeba by se to nestalo.“

* Stalo by se to asi jindy, ne?

To nevíte… Ono se to v něm asi skládalo. Spoustě věcí nerozuměl, měl jinou představu o této zemi, měl depky, bál se bulváru, protože v přímém přenosu zažil konec Horníčka, po kterém ke konci života šli jak supi. Tohle táta nechtěl. Miloval špitál, jezdil tam jako na dovolenou, měl svůj pokoj ve Vojenské nemocnici, kde si to užíval. Jenže jednou zavtipkoval o sebevraždě a o pistoli, kamarád doktor nepochopil ten jeho humor, taky to chvíli předtím zabalil Hrabal, takže dostal strach a nechal tátu převézt na psychiatrii. Děs. Vzali mu tkaničky z bot. Všechno. A chtěli z něj udělat nesvéprávnýho. Tak jsme tam jeli a na reverz ho odvezli domů. Myslím, že už se tam nikdy nechtěl vrátit a přestal mít důvěru i k té milované nemocnici.

* Říkáváte, že to „zabalil frajersky“.

O tom jsem přesvědčenej. Rozhodl se, že už udělal, co měl. A skončil to. Po svým.

Marek Brodský

Syn herce Vlastimila Brodského a tenistky, tanečnice a hudební pedagožky Bíby Brodské nikdy nechtěl být hercem, přesto ztvárnil několik rolí i v hraném filmu – poprvé stál před kamerou ve svých dvaadvaceti letech ve snímku Dneska přišel nový kluk. Spíš chtěl dělat muziku. Dal dohromady kapelu Nahoru po schodišti dolů band, napsal pro ni spoustu písňových textů a hrál v ní na bicí. V posledních letech maluje obrazy. Z druhého manželství má dceru Barboru a od ní osmiletého vnuka Alberta.