Project Description

Skoro v padesáti se stal hercem a dnes, coby důchodce, je hvězdou evropského formátu – jeho jméno je pro diváky zárukou kvalitní filmové i divadelní podívané. Teď režíruje svůj druhý celovečerní snímek a filmem Přes kosti mrtvých zahajuje letošní Febiofest. Vůdčí osobnost Dejvického divadla přemítá, kde hledat štěstí, vyznává se z lásky k broukům, obdivu k polárníkovi i z neschopnosti odpočívat.

Vyšlo v časopise Instinkt, v březnu 2017

* S několika filmy, ve kterých jste hrál, jste navštívil ty nejvyhlášenější festivaly. Umíte si takové akce užít?

Užít by bylo silné slovo. Vždycky vás někam přivezou, něco musíte říct novinářům, pak se projdete po červeném koberci, podíváte se na film, několikrát se pokloníte, odvezou vás na hotel, přespíte a jedete domů. Většinou nevidím ani žádný jiný film. Doufám, že alespoň teď na Febiofestu si nějaký čas udělám.

* Ani ta chvíle, kdy jste na červeném koberci ve středu pozornosti, vám není příjemná?

Představte si, že chodíte ve večerním obleku někdy ve čtyři hodiny odpoledne po červeným tepichu, není to divný? Je to umělá věc. Chápu, že nutná kvůli fotkám a reklamě, já to beru jako povinnost vůči filmu, ale nemůžu se odpoutat od té umělosti, tak radši koukám kolem. Je sranda se dívat, co dělají lidi mimo něj. Třeba novináři, aby upoutali pozornost a vy jste se jim koukla rovnou do objektivu. To je neuvěřitelný! Třeba si nasadí na hlavu Mickeyho Mouse. Nebo zařvou něco sprostýho. Pak se otočíte. Cvak cvak cvak. „Thank you!“ Je to tyjátr. A taky tvrdý boj.

* Jako festivalový harcovník můžete srovnávat úroveň a atmosféru. Kde se vám líbilo nejvíc?

V Berlíně. To je svěží moderní festival, kde se řeší mimo jiné i společenské otázky, hrají se důležité a dobré filmy. Cannes je lehce nabobské, Francouzi mají rádi všechny ty parády, takže i fotografové jsou chudáci narvaní v tom vedru ve smokingu, aby to bylo „chic“. Ale je v tom trochu pěkné nostalgie. Hodně nostalgické jsou Benátky. Tam smrdí ty kanály, působí to tam na mě trochu jako úpadkový karneval.

Rozdíl je i v chování publika. Když jsme tam byli s Domem v Berlíně, hrál se v sále pro 600 lidí, následovala třičtvrtěhodinová debata o sociální situaci v postkomunistických zemích. Plný sál. Skoro nikdo neodešel. To v Cannes se houfně odchází už i během projekce. Francouzi se s tím nepárají. Muž z Londýna se v Cannes hrál v sále pro 1500 lidí, první třetina odešla během promítání, třetina se nudila a pospávala a čučela do mobilů, třetina byla nadšená a odměnila nás frenetickým potleskem. Po filmu ale nediskutoval nikdo.

* Kde si v tom vašem žebříčku stojí pražský Febiofest a karlovarský festival?

Docela vysoko. Febiofest je neokázalá, příjemná a přirozeně vzniklá akce, má dobrý výběr hostů a dramaturgie. Můj syn chodí pravidelně, každý rok dá pět šest filmů. Vary mám rád, protože se snaží být „chic“, což není v Čechách běžné ani jednoduché. A taky mám rád Jiřího Bartošku a Evu Zaoralovou.

Brouky mám odjakživa rád, fascinují mě

* Na Febiofestu představíte nový film Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých. Je ve vaší filmografii něčím výjimečný?

Je v polštině a já jsem přistoupil na to, že budu mluvit polsky. Naštěstí hraju Čecha, který se ocitne na polské straně, tak se nemusím tvářit jako rodilý mluvčí. Je to asi paradox, ale líp se mi hraje třeba ve francouzštině. Mám větší odstup od češtiny a moc se mi do toho neplete. Zato do polštiny vám pořád skáčou česká slova a české myšlení. Nejhorší je to šišlání… Jak se tam šišlá několikrát za sebou, je to k nepřežití, člověk už se ani neslyší, když vysloví ten shluk,sšščščšč‘. Překáží mi, když musím myslet na to, abych větu řekl správně, a ne jak to zahrát.

* Ve filmu Přes kosti mrtvých hrajete vědce, entomologa. Pavel Liška po natáčení Zlodějů zelených koní začal hledat vltavíny, Zuzana Kronerová začala po Bábě z ledu plavat v ledových vodách. Nestal se z vás vášnivý broukař?

Nijak vědecky jsem tomu nepropadl. Ale brouky mám odjakživa rád, fascinují mě. Jsou to samotáři, takoví „celiství“, vypadají obrněně, přitom jsou křehcí. Tuláci. Pořád někam chodí… Jsou mi velmi sympatičtí, na rozdíl třeba od much. Ale moje postava je do nich o poznání větší magor než já.

* Váš entomolog se třeba rozohní, když mluví o „genocidě“ brouků lesáků kvůli kácení starých nemocných stromů. Shodou okolností se v téhle době zrovna Senát, poslanci a prezident přetahují o podobu zákona o národních parcích. Sledujete to?

Jo. Podepsal jsem petici a doufám, že vyhrajeme a nedojde k dalším omezením chráněných zón. To mám v hlavě docela srovnané. Stačí projet Krkonoše a člověk si uvědomí, jak my lidi dokážeme přírodu ne využít, ale zneužít. Asi nám narostl hřebínek, když zavíráme oči před následky, jaké plundrování přírody přináší.

Vadí mi teze, že ochranu potřebují lidi. To mi zvedá adrenalin. To spíš my lidi zlikvidujeme planetu než opačně. Prostředky na to máme už od vynálezu atomové bomby. Jakmile se odtrhneme od základní věci – tedy že souvisíme s přírodou -, je to náš konec. Ježiš, ale to zní hrozně pateticky…

Intimní scény. Těch se bojím. Třeba být nahej ve sprše!

* Jako herec máte na kontě už skoro dvacet filmů. V rozhovorech zdůrazňujete, že to byla náhoda a že je to jen takový koníček. Za ta léta se váš vztah k vlastnímu herectví ale musel nějak proměnit. Jak?

Po té prvotní náhodě mě to začalo opravdu zajímat. Jako režisér a učitel jsem roky s herci pracoval, ale teď si sám zkouším, jak ty věci vznikají, v čem to herectví spočívá. Začal jsem to brát vážně.

* Je něco, co nemáte ve filmech rád?

Banality a banální řešení situací. Klišé. Situace, které člověk dobře zná, sám je zažil, stokrát viděl ve filmu, ví, jak dopadnou. To je opruz. Dá se najít nová cesta, jak to udělat, ale často se z lenosti sklouzne k hladkému řešení na první dobrou, to mi vadí a nebaví mě to. Ale ještě horší je, když za scénářem cítíte, že je vlastně jedno, jak se to bude hrát, a že jde jen o prachy, které film vydělá.

* Nezdá se mi, že by filmy, ve kterých jste hrál, byly zrovna kasaštyky.

Protože když se mi do ruky dostane scénář, nakouknu a hned poznám, že jde o to, kolik to nabouchá peněz. Stejně jako poznám v televizi, když se něco točí na první klapku. To vidíte herce s vytřeštěnýma očima, jak se soustředí, aby odrecitoval text, oči nehrajou s partnerem, herec se toporně kontroluje a poslouchá sám sebe. To je bída.

* Co je pro vás před kamerou nejtěžší?

Intimní scény. Těch se bojím. Třeba být nahej ve sprše! Kouká na vás dvacet lidí při natáčení, což je horší, než že vás pak očumujou lidi v kině, na place si připadáte jak exhibouš. No, a milostné scény! Pro diváka je to možná příjemné, vidět to tělesné přiznání i se všemi lidskými nedostatky, ale na herce přitom kouká patnáct dvacet lidí a míří dvě kamery a svítí refl ektor – to pak předvádějte lásku.

* Platí, že jste rád vytížený?

Platí. Mám rád, když dělám víc věcí, a baví mě si plánovat jejich posloupnost. Teď dodělávám náš film Kvarteto, dopisujeme inscenaci, projekt, který by měl spojit Dejvické divadlo a cirkusovou La Putyku. Těším se, jak bude fungovat ten kontrast, navíc v obrovském prostoru – my se skoro nehýbeme a nehrajeme, oni hrají celým tělem a expresivně. Budu hrát v seriálu Dabing Street režírovaném Petrem Zelenkou. Taky se chystám psát nový scénář, nebo spíš scénáře. Mám rád, když to jede takhle naráz.

* O čem bude Kvarteto?

Ve Filmu o filmu někdo říkal, že to je o třicátnících. Možná je to z pozice šedesátníka drzost točit o třicátnících, ne? Ale ono to není jen o třicátnících. Je to o situacích, kdy se člověk rozhoduje, jestli být sám, nebo s někým. Jestli hledat štěstí v sobě, nebo ve vztahu, v partnerství, v rodičovství, v rodině. Myslím, že to je dost aktuální téma. Taky je to o tom, jak dojít ke štěstí a co vlastně štěstí je… O zodpovědnosti a nezodpovědnosti… A samozřejmě to souvisí s muzikou, „moje“ kvarteto tak nějak hledá společnou hudbu. Premiéra bude na podzim.

Umím se třeba hezky opít

* Vy jste se v životě musel rozhodovat, jestli přijmout zodpovědnost, nebo jste byl postavený před hotovou věc?

Byl jsem na vojně, přijela za mnou moje budoucí žena a řekla mi, že je v tom. A bylo vymalováno. Prostě to tak bylo. A ve třiceti už jsem měl dvě ze tří dětí, byli jsme v divadle v Chebu, pak v Hradci Králové, cvrkot, školka-divadlo. Ale bylo to v pohodě. Bylo a je to dobrý.

Já respektuju instituci manželství, rodiny, když muži a ženy spolu mají děti. Nejhorších je jen těch prvních čtyřicet let. (smích) Taky ale chápu, že když se mají lidi svobodně rozhodnout, je to těžší. Když se chtějí realizovat v práci, najít správné partnery, když čekají na správnou chvíli, kdy mít děti. Dneska to mají mladí v tomhle ohledu těžší než my za totáče. Takže nesoudím.

* Už dlouho se zajímáte o polárníka Eskyma Welzla – říkal jste, že ho nemůžete pustit z hlavy a chcete s jeho příběhem nějak naložit. Jak to s ním vypadá?

Mám hotovou novelu. Ale nikdo ji nechce vydat. Zvažuju, že ji budu po částech zveřejňovat na netu.

* Vidím, že jste podobně umanutý jako on. Je vám blízký i proto, že jste oba rodáci ze Zábřehu?

Zábřeh v tom nehraje až takovou roli, ale jinak se v něm dost vidím. Je mi lidsky blízkej, i tou svou naivitou, umanutostí a klukovským pohledem na svět. To si tak zámečník ze Zábřehu na Moravě řekne, že dojde na severní pól. Vezme si kufr a jde. To je šílený! Čtyři roky jde podél Jeniseje na Sibiř. Pak se stane eskymáckým náčelníkem. Po pár desítkách let se vrátí do Zábřehu a nikdo mu to nevěří. Baví mě i ta možná mystifikace kolem, nikdo přesně neví, co tam těch 30 let dělal. On si zcela jistě v mnohém nevymýšlí, leccos je i dokázané, ale některé příběhy převzal. Přivlastnil si je.

Jak tam byli tihle dobrodruzi sami, když se s někým potkali, povykládali svoje historky, další si poslechli a pak šířili i ty z odposlechu jako svoje. Welzl byl taky manuálně zručný. Sedlák. Líbí se mi jeho jednoduchost, která vyvolává složitost. To je strašně dobrý. On prostě šel na sever. A způsobil, že se pak stovky lidí hádaly, jak ta jeho cesta a život na severu vypadaly, jak komplikovaný je ten „výklad“ tak jednoduché věci.

* Když tak souběžně pracujete na tolika projektech, umíte nechat mozek i odpočnout?

Jo. Umím se třeba hezky opít, občas to potřebuju jako psychohygienu. Na podařeným mejdanu vypiju i litr vína, vydržím, baví mě to, povolím tak ventil. Někdy je dobrá i ta záměrná mírná ztráta sebekontroly. Sice se může stát, že je člověk vlezlej, někoho urazí, že udělá něco trochu navíc, než chtěl, což může být druhý den trošku trapný. Ale většinou na tom bývají i ostatní stejně.

* Šestnáct let jste učil na DAMU. Myslíte, že se studenti mění?

Bohužel mám pocit, že dnes mezi nimi není tolik zajímavých osobností jako dřív. Ale hned, když to pouštím z pusy, tak si uvědomuju, že tohle říkává vždycky ta starší generace o té mladé. Ale už jsem s tím začal, tak to dokončím.

Jako by klesal počet studentů s předpokladem být osobnost. Jako by přibývalo naivity v představě, co vlastně herectví obnáší. Mezi studenty je spousta lidí šikovných, zdatných, připravených, umějí leccos napodobit, zahrát, ale nějak se vám nechce s nimi trávit čas a povídat si. Ale třeba se pletu, třeba se jen nechtějí odkopat, jít s kůží na trh, tak si drží odstup, jsou neradi sami za sebe. Jenže to je u divadla dost problém. Věřím, že mladí lidi pořád mají bohaté životy, že tohle je vnější pohled staršího člověka. Něco ale nutně musí být jinak, když snad polovina komunikace probíhá on-line, žádný přímý kontakt – to je taky „protidivadelní“.

Pobírám důchod a jsem velmi bohatý!

* Z každého rozhovoru s někým z Dejvického divadla cítím na jednu stranu radost, jak to tam pořád šlape, ale zároveň obavu, že se to zlomí a půjde do kopru. Taky ji máte?

Denně se tím netrápím, ale to víte, že jo. Zabývám se nápadem udělat sitcom, kde by herci od nás hráli sami sebe. Jen pár dílů. Opravdu nekorektní, nekrotký, provokativní, sebeironický. Jeden průser za druhým. A jmenovalo by se to Zkáza Dejvického divadla.

* Před pár lety jste předal otěže uměleckého šéfa divadla, a zbavil se tak několika zodpovědností. Zároveň jste se stal oficiálně „důchodcem“. Má to na vás nějaký dopad?

Mám levnější lítačku. A slevu na dráhu 25 procent. Užívám si to. Pobírám důchod, jsem velmi bohatý. Nemám problém! (smích)

* To jste šťastný muž. A propos -jste opravdu šťastný muž?

Měl jsem a mám v životě kliku. Velkou. Mám štěstí.

* Mít štěstí a být šťastný jsou dvě různé věci.

Já vím. Ale já bych se do toho asi nepouštěl. Nespokojila byste se s tím, že jsem měl štěstí, ale že bychom nerozebírali, jestli jsem šťastnej?

* Bojíte se odpovědi? Nebo je to trapný?

Nevím. Já se z takových pocitů nerad vyznávám. Nejsem stvořenej pro ty znamínka plus minus. Ale ten můj zmíněný film Kvarteto je o štěstí. Je to velká otázka, v čem to štěstí vlastně spočívá. A bojím se, že bychom se dostali do velkých řečí, k velkým slovům. Štěstí, neštěstí, střídá se to, beru to, jak to přijde. Pocit velkého štěstí asi ani neznám. To je něco jako skočit na gumě z mostu?

* To je štěstí biochemické, nárazový příval endorfinů. Spíš mířím k tomu trvalejšímu pocitu. Ale uznávám, že to je možná až příliš osobní otázka…

Ale ne, to je dobrý. A můžu odpovědět: Nestěžuju si?

* Není to málo?

Hm. Když to vezmu z hlediska globálního, tak mám neuvěřitelný štěstí, z vnitřního pohledu jsem docela nespokojený. Sere mě spousta věcí. Jsem naštvanej na sebe a na hodně věcí kolem mě. Toho pocitu se nedokážu zbavit. (dlouho přemýšlí) Ale jo, asi jsem šťastnej.

* Hurá!

Kdybych řekl, že jsem nešťastnej, tak budu za romanticky rozháranýho hrdinu. A to bych nerad.

* Pokud jím tedy nejste.

Ne. Nejsem. Nejsem nešťastnej. Takže jsem šťastnej. Snažím se sám „naplňovat“, v tom to trvalejší štěstí vidím. Abych nikde netrčel, nebyl na obtíž. Dokud se dokážu napumpovat a neprudit, je to v pohodě.

***

(Miroslav Krobot)

* 12. 11. 1951 v Šumperku

* dětství a dospívání prožil v Zábřehu na Moravě; loni se stal čestným občanem města

* absolvoval JAMU v Brně, pak působil v divadlech v Chebu a v Hradci Králové

* 1984 – přesídlil do Prahy, režíroval v Realistickém divadle, pak v Národním divadle; v roce 1991 začal učit na DAMU

* 1996 – odešel z ND a stal se uměleckým šéfem Dejvického divadla, kam přivedl své první absolventy z DAMU; už po pár letech se pod jeho vedením „Dejvice“ staly jednou z nejoblíbenějších a nejúspěšnějších pražských scén

* 2005 – poprvé si zahrál ve filmu – za roli v Příbězích obyčejného šílenství dostal Českého lva; dále se objevil například ve snímcích Účastníci zájezdu, Ve stínu nebo Okresní přebor – poslední zápas Pepíka Hnátka

* 2014 – režíroval svůj první celovečerní film Díra u Hanušovic; na podzim bude mít premiéru jeho další režijní počin, snímek Kvarteto

* s manželkou, herečkou Hanou Doulovou, mají tři dospělé děti – dva syny a dceru Lenku, která je také herečka