Project Description

Zapovězený román

„Čínská klasika není jen mravokárný cumel,“ říká sinolog OLDŘICH KRÁL, který vydává unikátní překlad erotické grotesky, jež šokuje už tři století. „Chtěl jsem, aby to Češi viděli.“

Publikováno v časopise Týden 21. ledna 2012

Profesor čínské a srovnávací literatury Oldřich Král zemřel 21. června 2018. 

Nedávno vyšla ve vašem překladu čínská kniha Rouputuan – Meditační rohožky z masa. Má mnohem silnější přesah, ale na první pohled jí dominují erotické pasáže, které jsem se skoro ostýchala číst v metru. Jak vám šel překlad těch až pornograficky důsledných popisů? 

Trpěl jsem jako zvíře. Nečekal jsem, jakou to dá práci, už jen najít tu správnou stylovou rovinu. Číňané s oním názvoslovím zacházejí jinak než my, pro nás metaforické a poetické výrazy používají v přízemním, běžném smyslu, nenese to žádnou poetickou informaci. Kdybych to přeložil doslovně, byl by to špatný překlad, protože oni to poeticky nevnímají. Používají nepřeložitelné pojmy pro pohlavní orgány, z těch nejčastějších a základních je to jin a jang.

 Vy jste si s těmi výrazy pohrál. Jednou používáte až lékařsky korektní vagina a penis, jinde poetičtější jeskyňku, nefritový stvol, pak zase lidové nádobíčko, zouvák… 

Chtěl jsem zůstat při zemi, nebýt přehnaně poetický, zároveň nesklouznout, nebýt sprostý, nebýt laciný.

Člověk by za tím svěžím překladem nehledal osmdesátiletého profesora sinologie v penzi. 

Řečeno s kamarádem Ivanem Vyskočilem, já jsem v penzi, ale nejsem v té penzi. Jsem rád, že jste to tak cítila, tak to mělo být, i když je to román ze 17. století. Když to ten hoch středního věku psal, taky užíval na tu dobu velmi svěží a moderní jazyk, nemá smysl ho stahovat do klasiky, on to psal v ajfru, a věděl, že provokuje, a věděl, proč provokuje. A já jsem to po něm překládal s tou trochou škodolibosti, aby Češi viděli, co je ta stará dobrá klasická čínská literatura taky zač, že to nemusí být jen ten ušlechtilý a mravokárný cumel. Trochu jim do toho namočit nos.

Pobavila mě také informace z tiráže: „Publikace vychází v rámci výzkumného záměru MSM 0021620824 Základy moderního světa v zrcadle literatury a filozofi e řešeného na Filozofi cké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.“ Není to trochu jako šňupat kokain z vědeckých důvodů? 

Však já pořád čekám, co na to řekne akademická vrchnost. Ale velitelem výzkumného záměru je filozof Miroslav Petříček, který je proslulý svým nekonvenčním postojem ke světu, vědu nevyjímaje. A ví, že existuje-li něco, z čeho se můžeme ještě něco od Číňanů dozvědět o jejich „kulturním kódu“ – a možná i o svém, je to právě tohle, do toho „zrcadla“ to prostě patří.

V Číně je ta kniha volně dostupná? 

Ale kdepak. Je to už pár století zakázaná literatura, kterou můžete sehnat tak leda v Hongkongu. Já jsem vzácný originál dostal od přítele, německého sinologa, který ho pořídil v Singapuru v 60. letech. Poslal mi to jako takzvanou „knížku pod polštář“, jak tomu erotickému žánru říkají Singapuřané a jiní. Bylo to mikrovydání na tenoučkých listech mikropísmem, tahle cihla (poklepává na tlusté české vydání) by se pod polštář schovala těžko. Pár kapitol jsem si popřekládal hned v 60. letech, celek jsem přeložil až teď. Měla to být taková přípravka na Slivoň ve zlaté váze (stokapitolový klasický román z konce 16. století), ale trochu se to zvrhlo.

Nejvyšší možnou ctností ženy, které zemřel muž, bylo, že se už nikdy nevdala, že zůstala věrná. A tak se mnohé z nich pro jistotu zasebevraždily…

 V jaké době vznikal originál? 

Na počátku vlády Mandžuů, kteří v druhé polovině 17. století „normalizovali“ Čínu. Doba rozkladu, ve které se lidé mimo jiné utíkali k umění, k libertinství. Zároveň vrcholila nejméně dvousetletá éra problému konfuciánů se sexualitou. Nešlo ani tak o erotiku, šlo o nadvládu, o moc, o místo na výsluní v rodině i v rodu a okolí. Častým jevem byly sebevraždy vdov.

Jak to? 

Byl za tím okázalý statut ctnosti. Nejvyšší možnou ctností ženy, které zemřel muž, bylo, že se už nikdy nevdala, že zůstala věrná. A tak se mnohé z nich pro jistotu zasebevraždily… Byla to vypjatá doba paradoxů, po morálce přišlo libertinství, samozřejmě jen mužské. Li Yu, autor té knihy, byl člověk, který se živil zábavním průmyslem, psal hry, se kterými byl jeho soubor zván ke dvorům, převážně soukromým, vydržovali si ho, aby je bavil, a protože je bavil, tak ho respektovali. A on je za to v téhle knize zesměšňuje, ironizuje, celou tu jejich slavnou morálku obrací naruby, vede se čtenáři poťouchlý dialog o ctnosti i o užívání si života, o buddhismu, o konfucianismu, o románu, je to velmi erotické, ale také velmi kruté a pravdivé.

 Vraťme se teď na úplný začátek vaší profesní dráhy. Předcházelo jí fárání na Kladně. Proč? Musel jste tam z politických důvodů? 

Nemusel. Byla to jen prázdninová brigáda, Důl Zdeněk Fierlinger, jestli se nemýlím, ve Vinařicích. Trochu jako předplacený „odpustek“ na další pokus dostat se na pořádnou školu. Psal se rok 1948, hlásil jsem se na filozofii a češtinu, až později mi došlo, že to byly ty nejhlídanější obory. Otec byl náčelník v Sokole, já naivní až běda. Nepřijali mě. Nevěděl jsem, co se sebou, dole vedle vrátnice byl nábor do dolů. Měl jsem pocit, že když se jim přihlásím, budu mít příští rok body plus. Ale hlavně jsem nevěděl, co budu dělat, když jsem si nic jiného než literaturu neuměl představit.

A pomohlo to? 

Asi ano. Ukázalo se, že většina lidí na té brigádě si tam žehlila nějaký škraloup, studenti před vyloučením nebo po vyloučení. Tak trochu „nápravné zařízení“. Jaksi nádavkem sociální šok, horníci hodně tvrdí chlapíci, ale narazil jsem na dva fajn parťáky. Postupně mě vzali za svého. Pak jsem strávil rok ve studovně Městské knihovny – odpoledne, na Škole moderních jazyků – dopoledne.

 A pak už vás vzali? 

Ano. Jenže jsem se hlásil na anglistiku a komparatistiku, přičemž druhý obor mezitím zavřeli. Tak mi amerikanista Zdeněk Vančura nabídl sinologii svého přítele Jaroslava Průška, abych prý měl co srovnávat. A s ním jsme si padli do oka.

 K proletariátu jste se ještě jednou vrátil po roce 1968, když vás vyhodili z fakulty. Kde jste si tentokrát napravoval kádrový profi l? 

Většinou na žižkovském nákladovém nádraží. Skládal, nakládal a rozvážel jsem brambory, byly to rychlé peníze, skládal jsem dřevo a stavebniny, povýšil jsem na vazače, který ta obrovská břemena přivazoval k jeřábu. Docela ošajslich, ale byly z toho peníze navíc, které jsme opravdu neměli. O profil už ani nešlo.

Měl jste rodinu? 

Druhou. Moji ženu Evu taky vyhodili, z Osvětového ústavu. Jela v tom se mnou… Ze dne na den jsme neměli co do huby. A my si v té době pořídili dítě! Totální nezodpovědnost… ale zvládli jsme to. Po dvou letech jsem se mohl „ukrýt“ do orientální sbírky pražské Národní galerie na Zbraslav, říkalo se tomu Kotalíkova malá česká Sibiř. Byli tam ti, kteří, když už byli, tak alespoň aby nebyli vidět. Dostal jsem se k ohromně zajímavé, do té doby netušené práci, skoro dvacet let jsem spravoval sbírky, dělal výstavy a měl víc času na překlady. Chyběli mi studenti. A vůbec fakulta. Jakmile to bylo možné, vrátil jsem se.

Skládal, nakládal a rozvážel jsem brambory, dřevo a stavebniny, povýšil jsem na vazače, který ta obrovská břemena přivazoval k jeřábu.

Už jsme zmínili, že k sinologii jste se dostal spíš náhodou a z nutnosti. Ale nakonec jste jí propadl a angličtina šla na druhou kolej. Čím vás Čína a čínština dostaly? 

Především díky profesoru Průškovi, který mě podruhé naučil číst. Ale úplně rozhodující byl až můj první pobyt v Číně ve školním roce 1956/57. Zase náhoda. Ten rok byl totiž v Číně jakýmsi přísně omezeným rokem liberalismu, Mao Ce-tungovi hoši vyhlásili svobodu vyznání, myšlení, tvořivosti a pohybu; jak se později ukázalo, dočasnou. Profesor Průšek tu šanci pochopil dřív než my, nejspíš i tu její dočasnost, sehnal peníze a my jsme sjezdili celou zemi. Já po trasách literatury, můj kolega po mapě dějin.

A čím byl ten rok rozhodující? 

Prožitkem toho, co jsem dosud znal jen z knih. Ti lidé, síla z hloubky té země, krajina, způsob a energie života. Z prvního dojmu „čínskosti“ se začnou vylupovat jednotlivosti a nabývat konkrétních podob a obsahů. Rok na pekingské univerzitě byl báječný v tom, že v okolí byli všichni zvyklí na studenty-cizince, takže nás nikdo nebral jako rušivý element, kvůli kterému je třeba nutné měnit chování. Takže jsme Čínu poznali úplně jinak, než ji může poznat turista. Mísí se ve mně dodnes silné dojmy, z návštěvy chýše velkého básníka Tu Fua, stejně jako ze studentské hospody U Buvola. Měli jsme štěstí, že jsme Čínu navštívili před kulturní revolucí, kdy jsme měli možnost spoustu věcí ještě vidět. Pak už bylo všechno jinak. A teď zas.

Myslíte po nástupu tvrdého „rudého kapitalismu“? 

Ano. Čínu válcuje směsice tlaků. To tradiční a přirozenější tam sice stále místy zůstává, ale ekonomický běs především velká města totálně převálcoval. To jsem viděl při svých posledních návštěvách Číny.

Jste z toho smutný? 

Spíš jsem smířený, počítal jsem s tím, jsem spíš cynik. Pro mě Čína zůstane tou svou starou literaturou, co už se nebude nikdy opakovat, ale taky nikdy neskončí, dokud ji budeme číst. Ale Číňané svou minulost odepsali. Už ji nečtou, a když, tak účelově. To platí pro celé 20. století. Teď je to jen dokonalejší. Číňané jsou pragmatici, to jim zůstalo, stará duchovní Čína a západní technologie nejdou dohromady, tak tu starou veteš odřízli. Stala se pouze předmětem kšeftů. Číňané na rozdíl od Japonců neměli tu historickou zkušenost přejímání a adaptace při zachování vlastní identity.

Každá země má své skanzeny. 

Tohle jsou spíše disneylandy.

Něco jako naše „kafkovská Praha“? 

Ano. V tom je to podobné. Číňané pracují už jen se symboly, o kterých vědí, že je svět uznává a že jim to přináší píárový respekt, který je důležitý v prostředí byznysu. I takový čajový obřad už je jen pozlátko. O vybrané památky se sice velice dobře starají, ale je to kolorované. Mně osobně to nevadí, věnuji se úžasnému fenoménu lidské kultury, studuji ho, překládám ho, jsem rád, když z toho někdo má radost, ale naivně si myslet, že „stará Čína“ přežívá, a jezdit ji do Číny hledat, to je nesmysl. Navíc ta rostoucí ekonomická moc Číny zespoda a zevnitř vypadá taky dost jinak než zvenku. A já si to nějak nedokážu odmyslet.

Máte na mysli útisk, otrockou či dětskou práci a příšerné podmínky k životu? 

A také katastrofální ekologické důsledky průmyslu. Ano.

A platí alespoň pořád to, že Čínu lze nejlépe poznat a pochopit přes jídlo a divadlo? 

U jídla to platí částečně, u divadla už ne. Jeho tradiční kmen podřízl Mao. To, co zbylo, je už jenom naklonované.

Co se stalo s jídlem? 

Nejde o jídlo, jde o rituály, o atmosféru. Miloval jsem pekingskou kachnu v jedné restauraci v Pekingu. Byla jim zřejmě malá. Na jejím místě je teď něco jako hlavní nádraží, kde vám zase prodají pekingskou kachnu, možná i stejně dobrou, ale je to elegantní bufáč na úrovni. Dají vám lísteček jak na hlavní poště v Jindřišské, a když na vás přijde řada, jdete si to užít. Rychle, rychle. Ve staré dobré kachničce to byl intimní zážitek. Mluvili s vámi. Byl jsem okouzlený a trochu mi to zůstalo. Když překládám.

Mistr Sun dává najevo, že tohle může udělat jen idiot, lepší je maličko uhnout, nechat nepřítele napochodovat a pak po něm skočit, třeba zezadu.

Restaurace vznikají a mizí. Nemluví z vás jen normální stesk po starých časech? 

To jistě taky, ale v Číně se ta výměna starého za nové odehrává brutálněji a Číňané hlavně nechápou hodnotu, kterou třeba právě nostalgie má. Kdysi mě jeden ze studentů zavedl do přepůvabné restaurace, kóje kolem dokola v zahradním atriu, měli tam pár specialit, především úhoře. V naší Národní galerii mají obraz Zdeňka Sklenáře Hospůdka čínských básníků. To je ona! Když jsem přijel v 90. letech po 25 letech znovu, někdo mě chtěl uctít a ptal, se, kam bych se rád podíval. Zmínil jsem se o této restauraci, tak mě tam zavedli. To bylo to nejhorší, co mohli udělat. Ti zločinci ji mezitím zbourali, jakož i část celé čtvrti, když nadcházely ony apokalyptické olympijské hry v Pekingu! Zavedli mě do restaurace se stejným jménem na stejném místě, ale nové, papundeklovoumakartové… Utekl jsem…. Tohle by Čech neudělal, kdyby věděl, že jeho host touží po něčem, co zná z minula, ale ono už to neexistuje. To je, jako by vám někdo řekl, že se zas jednou po letech chce podívat do Malostranské kavárny, protože tam chodíval v mládí na dortíky, a vy jste ho zavedla bez varování do té dnešní americké „kafírny“, co tam teď drze trůní. To není nářek nad tím, že není, co bylo, to je ilustrace vztahu, a stavu ducha.

Nesouvisí s tím odevzdaným přijetím nového i váš oblíbený citát „Když Číňané nemusí, tak nebojují, když můžou, tak se vyhnou“? 

Určitě. Ale význam toho citátu – jde o výrok mistra Suna z jeho Umění válečného – je složitější. Číňané historicky přikládají tomu „vyhnutí se“ vysoký strategický potenciál. Pořád je cílem nepřítele porazit, ale kvůli tomu nemusíme bojovat, nejít proti nepříteli čelem, jak jsme v Evropě zvyklí -tedy zrovna my Češi jsme v tom slabší, ale obecně v Evropě to platí ve smyslu boje za čest. Mistr Sun dává najevo, že tohle může udělat jen idiot, lepší je maličko uhnout, nechat nepřítele napochodovat a pak po něm skočit, třeba zezadu. Mít dobrý plán, to je to hlavní, ne ten boj. Největší vojevůdce je ten, který nebojuje vůbec, a vítězí.

***

Oldřich Král (81) Je profesorem čínské a srovnávací literatury a ve svých jedenaosmdesáti letech stále učí na Filozofi cké fakultě UK v Praze, kam se po listopadu 1989 vrátil po nucené dvacetileté pauze V roce 2010 získal Státní cenu za překladatelské dílo, vytvářené od 50. let (především staré čínské romány a poezie). Žije v Lásenici v jižních Čechách a se svou ženou Evou mají malé nakladatelství Maxima, které vydává hlavně jeho překlady. Mezi ty nejznámější patří například Sen v červeném domě. Pracuje na překladu stokapitolového opusu Slivoň ve zlaté váze. * Úžasný nefritový stvol „Když z ní strhal i to poslední, sám v plné zbroji, roztáhl jí nohy, jednou rukou se opřel o opěradlo, druhou se chopil svého nefritového stvolu, a už jej zaváděl do vaginy, trochu zleva, trochu zprava, přesně jako ten motýl, co na prvním obrázku alba hledal srdce květu. A jak tak chvíli zasunoval a vysunoval ze strany na stranu, Nefrita zčista jasna rozhodila obě ruce, sama se najednou vzepřela v křesle a svou štěrbinou začala vyrážet jemu v ústrety s nebývalou vstřícností vůči jeho najednou tak úžasnému nefritovému stvolu.“ (Ukázka z Rouputuanu)

Foto: Lucie Pařízková