Project Description
„Nikdo mi to nebude věřit! Budu za krávu.“ Mýty a fakta o sexuálním násilí
„Vysoká tolerance k sexuálnímu obtěžování, bagatelizace, zesměšňování, mýty kolem znásilnění, to všechno taky vede k omezování svobody žen. Neustále při svém pohybu kalkulují s možností sexuálního napadení a obtěžování,“ říká kriminolog a instruktor sebeobrany Pavel Houdek. Každý dvacátý muž (v průzkumech) přiznává, že znásilnil ženu, ale každá desátá žena tvrdí, že byla znásilněná. Každý desátý násilník byl mladší 18 let. Čtyři z pěti znásilnění provede někdo, koho žena zná. A za těmi čísly jsou příběhy konkrétních žen (i mužů). Na svých kurzech je slýchá kdysi šikanovaný kluk, dnes mistr sebeobrany, vyučený zedník, který ve třiceti vystudoval práva. Argumentuje fakty i zkušenostmi a boří mýty a předsudky o sexuálním násilí a obtěžování. A že jich je.
Vnímal jste už jako dospívající kluk citlivě, když spolužáci „obtěžovali“ spolužačky?
Nevnímal. Vůbec. Že bylo leccos špatně, to „čtu“ až dneska, zpětně. Tehdy jsem se na tom taky podílel. Tahali jsme holkám za zapínání podprsenek, otravovali jsme je, zpětně vím, že se jim to většinou asi zrovna nelíbilo, mohlo jim to být i dost nepříjemné. Ponižující. Tehdy jsem to tak neviděl.
Děti a nejspíš i dospívající si těžko uvědomí, že něco, co považují za škádlení nebo nevinný fórek, může být nejen nepříjemné, ale v nějaké formě i zraňující. Možná s nimi o tom i málo mluvíme, ne?
Máme obrovský společenský dluh vůči dětem, potažmo vůči mladým mužům, se kterými hovory o sexu končí často u toho, že je důležité mít kondom. Přitom bychom s nimi měli mluvit taky o tom, že ublížit je možné i „obtěžováním“, a že by měli umět rozeznávat mezi oboustranně přijímaným škádlením a okamžikem, kdy už je to dívce nepříjemné, měli by dostávat informace o tom, jak reagovat na nesouhlas a že je nutné ho respektovat. A s dívkami taky.
Je pro mě šokující, že většina mladých žen vlastně neví, co je znásilnění, že nevědí, že přestože jsou třeba opilé nebo omámené a někdo s nimi má sex, aniž by s tím souhlasily, i to je znásilnění. Řeknou si jen: „Byla jsem hloupá, opila jsem se, je to můj problém.“ Není to „její“ problém, nikdo nesmí zneužít takové indispozice. Obávám se, že je pořád „normou“ i mezi teenagery svou holku opít, aby „dala“. A to je ultimátně špatně. To se nedělá, to je za hranou. Každý desátý pachatel znásilnění je mladší osmnácti let.
Pavel Houdek (*1981). Certifikovaný instruktor sebeobrany a školitel první pomoci, vystudoval Právnickou fakultu UK se specializací na trestní právo, člen České kriminologické společnosti.
V našem rozhovoru budeme mluvit o sexuálním obtěžování i sexuálním násilí. Kudy vede mezi nimi hranice?
V tom je bohužel ten vtip. Hranice není jednoznačná, často se jedno přelévá v druhé, záleží na kontextu, ale i na individuálním vnímání. Ve velkém výzkumu sexuologického ústavu přiznalo pět procent mužů, že znásilnili ženu. Jeden z dvaceti. A to jsou „jen“ ti, co to v anonymním dotazníku přiznali, a ti, kteří jsou si svého činu vědomi. Na otázku, jestli byla někdy znásilněná, odpovědělo „ano“ jedenáct procent žen, ale kriminologie počítá s daleko širší skupinou.
Jak to? Odmítají to přiznat v anonymním dotazníku? Nebo i samy sobě?
Ano. Možná i kvůli těm nejasným hranicím a kvůli tomu, jak společnost na znásilnění nahlíží. Hluboký dojem ve mně zanechala jedna paní, která se na kurzu svěřila, že ji znásilnil její první kluk. Byl to její první sex. A to je velice časté, že se toho dopustí blízký člověk, ke kterému má dotyčná dívka nebo žena důvěru. Obětem trvá, než jim dojde, že něco nebylo v pořádku. Ta paní tehdy říkala: „Byl to můj kluk, ale já to ještě nechtěla, říkala jsem mu, ať toho nechá, ale on toho nenechal, ale jsem přece jeho holka, chodili jsme spolu. Tak to udělal… Hm. Ale ono to bylo znásilnění.“
Celý rozhovor (po zadání emailu) můžete číst zde:
