Project Description

Sex a smrt. To je celá biologie

Přírodovědec, fotograf, horolezec, dobrodruh, popularizátor vědy. PETR JAN JURAČKA. Navíc nesmírně zábavný vypravěč. líčí historky ze svých dobrodružství i rodinného života se stejnou vervou a vtipem jako historky ze života milimetrových tvorů, které zkoumá a fotí.

Vyšlo 31. srpna 2017 v Magazínu MF DNES.

Už jste slavnější než Jiří Mádl, se kterým si vás lidi občas pletou?

Slavnější je pořád on, ani netoužím ho dohánět, ale už jsem ze střípku jeho slávy a naší údajné podobnosti vytěžil mnohem víc než on.

Jak to?

Tuhle byly ve vlaku tři krásné holky, tak patnáct šestnáct let. A pořád se chichotaly a šeptaly si. „Je to on? Není to on?“ Holky, no jo, jsem to já. „Opravdu? A můžeš se nám podepsat?“ Jasně, povídám, ale já se podepisuju jenom lihovkou a na prsa. Jedna tu fixu měla, tak jsem se podepsal. Jirka Mádl. No měly radost. Jenže já mu to na sebe práskl na Colours of Ostrava, kde jsme se potkali, když jsem tam měl přednášku a on taky. Byl dost naštvanej, prý se podepisuje propiskou. A výhradně na papír! Ale už může být v klidu, jak čím dál víc plešatím, podoba se vytrácí. Brzo budu muset jít dohola.

Jak sám sebe vidíte za deset let?

Plešatého! Ale vážně, to jsou ty otázky z výběrových řízení. Nikam by mě nevzali. Já sám sebe vidím maximálně v týdenním horizontu. Nedokážu vidět dál, ani nechci. Mám krásné děti, krásnou práci, baví mě život. Myslím, že neustále hledět někam dál než týden je vlastně nezdravé. Konfrontujete pak svůj současný stav s tím, co byste chtěla, a nikdy nemůžete být spokojená.

Ani profesně žádné cíle a představy nemáte?

Jasně. Chtěl bych publikovat v Nature. Chtěl bych mít obálku v National Geographic. To jsou krásné věci, ale zase s tím nespojuju svou budoucnost.

Vaši fotku už na obálku své knihy použil světový bestsellerista Paulo Coelho. To vidělo možná víc lidí, než čte National Geographic.

To je možné. Takové věci se občas můžou přihodit. Ale když ne, houby se stane. Plánovat dál než na týden je naivní. Dnešek jsem plánoval včera v noci, to víte sama, když jsme si ve dvě ráno přes Facebook konečně domluvili čas schůzky.

A teď je jedenáct v noci, máte po přednášce o cestě na K2 a sedíme na zahrádce hospody u vaší alma mater, Přírodovědecké fakulty UK.

Mám to tu rád. Plánuju krátkodobě, ale efektivně a jsem docela organizovaný, jak vidíte. Nevidím v kalendáři žádná bílá místa. Ale ani žádné pevné body, sociální jistoty, ani dovolenou v Jugoslávii.

Hydrobiologie, popularizace vědy, focení krajiny dronem, focení mikrosvěta přes mikroskop, psaní, horolezení, rodina. Dá se to skloubit?

Tohle se totiž kloubí samo. Kdybych byl špičkový horolezec a zároveň houslový virtuos, asi by to nešlo, ale moje věci do sebe zapadají. Zastřešuje to asi moje nadšení z přírody a z volného pohybu v ní. Lezu – koukám. Vylezu na kopec – zadronoju to tam. Vrátím se – udělám přednášku. Všechno mě baví.

I když to trvá dlouho? Perloočku Hrbáčkovu jste zkoumali pět let, než jste potvrdili, že to je nový druh, a publikovali vědecký článek.

To jsem si sáhl na dno. Byl jsem první autor, celé jsem to dával dohromady a ubíjelo mě to. Stejně jako disertace. Ale i když to byla pomalá vražda, dělal jsem to s láskou. Já se nakonec vždycky dokopu a udělám, co je potřeba a v čem vidím smysl. Baví mě psát, klidně i v angličtině. Ale je jiné psát odborný text, tam není tolik prostoru na kreativitu, člověk musí být superstriktní. Vždycky jsem si musel dát čtyři kafe, než jsem se do toho pustil. A co se týče energie, tak celá „ká dvojka“ byla ani ne zlomek toho, co sil, času a energie mě stála naše Daphnia hrbaceki. Draze vykoupený objev. Už sedm let se raduju, že to je hotové! Ale nebýt perloočky, nedostal bych se k vědecké mikrofotografii.

Své modelky opíjím, abych je důkladně dehydroval, a bohužel je tím musím i zabít.

Jak to?

Nechápu, kde se ve mně vzala ta drzost říct mému tehdejšímu šéfovi, že chci půjčit superdrahý fakultní elektronový mikroskop. Překvapivě řekl, že to dává smysl. Pustili mě k němu a já ten mikroskop začal okupovat. Nejdřív s perloočkou, pak s dalšími a dalšími. A ten krám je teď moje druhá žena. Mám to, čemu se říká stockholmský syndrom.

Silná vazba oběti, třeba uneseného, na únosce. Jak to s tím souvisí?

Já byl kvůli perloočce tak dlouho s tímhle mikroskopem, že už bez něj nemůžu žít.

Vy svoje mikromodelky a modely nejdřív opíjíte, pak teprve fotíte, že?

Opíjím je, abych je důkladně dehydroval, a bohužel je tím musím i zabít. Pracujeme s mikroskopem, který je pod vysokým napětím, proto je nutné zvířátko zbavit úplně vody, což se nejlíp dělá alkoholem. Pronikne do tkání a naváže na sebe vodu. Však to znáte, dáte si pivo, dvě a nic se nestane, dáte si k tomu pár panáků slivovice a ráno budete mít „sušáka“. Pár sklenic vody bude pořád málo, protože budete dehydrovaná. Když to říkám studentům, všichni pak dobře chápou, co se s těmi tvory děje. Jim doporučuju půl litru vody před spaním. No a naše živáčky dehydrujeme taky tímto dost brutálním způsobem, abychom je pak mohli pozlatit a fotit.

Alespoň je v tom alkoholu utopíte rychle?

To je skvělé pro genetické analýzy, ale ne pro focení, pro věrné portréty. Nejde samozřejmě o mimiku, mluvíme o mikroorganismech, ale když se opíjejí pomalu, znarkotizují, vypadají pak… zrelaxovaně, v pohodě, skoro jako živí. Když se jim dá alkohol rovnou, vypadají příšerně. Ale pro případné námitky ochránců dodávám, že i tak je to rychlé, otázka vteřin. A není to tak špatná smrt.

Bavíme se o tvorech, kteří mají okolo milimetru, a vy jste je několik let pitvali. Prý jste se to učil v Moskvě od nějakého specialisty.

To byla megacelebrita, superstar oboru! Byli jsme na čtrnáctidenním zácviku s mým tehdejším školitelem a současným kolegou profesorem Adamem Petruskem. A pitvali a pitvali. Jemu to šlo zdatně. Za čtrnáct dní spotřeboval jen sedm perlooček. Já sedm za hodinu, vždycky jsem utrhl něco, co jsem neměl. Po čtrnácti dnech jsem na tom byl už o něco líp. Ona ta morfologie perloočky není sranda. Pitvá se s použitím drátků, které se ostří pomocí elektrolýzy. Ale na stáži nás zároveň učili pozice, jak připravit zvířátka na focení, to mě bavilo víc než brutální trhání nožiček.

Jak se připravují pozice na focení?

Zvířátka se musí pěkně srovnat. Jedna anténka sem, druhá pěkně na druhou stranu, aby nebyly v překryvu, taky aby bylo vidět očičko, tak si tvora nakloním… někdy ho přitom rozmáčknu. Zakleju. A znovu.

To je velká spotřeba modelek.

Ano, ženy už kvůli tomu radši nefotím.

Co fotíte v těchto dnech?

Máme krásný projekt. Zrnka písku. Z celého světa. Ale na to už jsem neměl čas a trpělivost, tak jsem vyvěsil na fakultě inzerát: „Sháním dvě dostatečně masochistické studentky, případně studenty, ale spíš ne, vám kluci nevěřím, na focení.“

Diskriminace!

Chce to velkou pečlivost, to v sobě mají spíš holky. A taky ne všechny. Sehnal jsem dvě vynikající holky, které to dělají skvěle. Máme krásné obrázky. Jenže jedno zrnko písku je tak hodina práce. Jako biologové jsme se zaměřili na zrnka biogenního původu, jsou to bývalí prvoci, mají krásné tvary a barvy.

Sex je v biologii všechno. Sex a smrt.

Na čem pracujete jako vědec, doktor hydrobiologie?

Mám už jen částečný úvazek, vědu nechci opustit, je pro mě důležité být s ní natěsno, ale musím mít čas na jiné věci. Pokračuju v morfologii perlooček, na tom jsem začínal s panem profesorem Kořínkem, což je světová kapacita. Je mu přes osmdesát, jezdí do Prahy z Blatné. Dokud může on, budu na tom makat i já.

O perloočce jsme spolu mluvili před pár lety, zaujalo mě, jak se brání před predátory. Některé druhy, když ucítí pachové stopy svých predátorů, spustí mechanismy, které zařídí, že se potomci narodí menší. Nebo naopak větší, protože před někým je lepší se ukrýt, před jiným se zvětšit. Unikátní genetická proměna.

Poměrně unikátní. Další generace, to je pro ně otázka třeba měsíce nebo klidně i týdne – teď si to srovnejte s člověkem. Během krátké doby obydlí tůni generace perlooček o kus menších, než byly předchozí. A když pachy predátorů zmizí, za dalších deset dní se narodí generace, která je zase normálního vzrůstu. A ta naše, hrotnatka Hrbáčkova, když ucítí v tůni predátora, vytvoří u další generace specifický hrb. Prý jste začal studovat biologii, protože biologie je sex.

Je to pravda?

Spíš jsem u toho díky tomu vydržel. Sex je v biologii všechno. Sex a smrt. Letos jsem byl s profesorem egyptologie Bártou v Ekvádoru. Byli jsme v pralese. Večer popíjíme a on řekl větu, která shrnula celý prales tak, jak by to žádný biolog nedokázal: „Tady seš v prostředí, kde tě chce všechno zabít!“ A to je přesné. Nebezpečí na každém milimetru. Překračovali jsme jedovatého chřestýše, útočili na nás hmyzáci, ve vodě piraně, pořád něco. Každopádně sexuální strategie živočišných druhů jsou hodně zajímavé.

Včetně strategie perlooček, že?

Hlavně v tom, jak umí své strategie měnit. Podle signálů z prostředí poznají, jestli je výhodnější se rozmnožovat pohlavně, nebo partenogeneticky. Normálně, což je pro ně právě ta partenogeneze, plodí jenom samičky, de facto samy sebe klonují. Když jim z nějakého důvodu přestane být dobře, když ucítí nebezpečí, vyrobí si v další generaci samečky, kteří budou oplodňovat samičky pohlavně. Kromě toho, že vznikají nové kombinace klonů, to má ještě jednu výhodu – tím sexem si umí vyrobit vajíčka „na jindy“, říká se jim efípia. Jsou rezistentní vůči mrazu, nedostatku vody či kyslíku, můžou se zkrátka zapouzdřit a čekat na lepší časy. Klidně i desítky let.

Jako když si ženy zamrazují svá vajíčka?

To dělají?

Už je to možné. Představte si ženu, které je hodně přes třicet, čistě biologicky už to s ní lepší nebude, ale pořádný táta nikde, tak si nechá zamrazit vajíčka, a až nastane vhodná konstelace, zase se rozmrazí.

Páni! A není lepší si nějakého taťku urvat rovnou? Teď, nebo nikdy?

Vy jste měl štěstí, že jste manželku potkal v šestnácti. Vaše skvělá žena s vámi vydržela dodnes a máte dvě dcery. To se vám to radí.

Máte pravdu. A máte v časopise podtrhávání? Já bych rád podtrhl, že moje skvělá žena to se mnou vydržela. Smířila se s tím málem, mou maličkostí. Občas toho tedy lituje, ale smířila se s tím.

Čím jste ji přesvědčil před těmi lety, ještě na gymnáziu?

Nevím, jestli můžu říct do světa, co jsem pořádně neřekl ani doma. Ale tak jo. Slyšíte, že špatně artikuluju? No. Je to lepší, strašně se snažím, ale není to ideální. Na přednáškách se překonávám, ale teď jsem unavený. Ale před nějakými deseti lety jsem artikuloval o dost hůř a před patnácti skoro vůbec. Rozuměli mi jen rodiče. Potkal jsem Zuzku a zeptal se, jestli se mnou nechce chodit, nerozuměla mi, tak řekla „jo“ ze slušnosti. Od té doby mi pro jistotu nekývne na nic, když se neujistí, že rozuměla.

Na přednáškách občas komentujete nějaké místo slovy: Tady jsme počali dítě, tady jsem přišel o panictví… Máte mapu s praporky v místech zásadních událostí?

Těch zásadních míst je moc. Brdy Brdy bez podprdy, říkávali jsme v pubertě. V Českém Švýcarsku jsem prožil velkou část života, na Kokořínsku taky. Pardubicko. Holice. Praha. Mongolsko. Tam jsem taky pobýval docela dlouho, když jsem fotil návrat koně Převalského. Mám víc domovů a moc mi nezáleží na tom, jak ten domov vypadá.

Ženě to nevadí?

Trochu ano. Když jsme koupili byt, očekávala, že se budu starat, co kde bude a jak to bude vypadat, ale mně bylo jedno, jakou barvu bude mít kuchyň, povídám, když budeš vařit tak skvěle jako doteď. A kam dáme záchod? No tak nejlíp tam, kam se dá dojít pěšky, ne? Trochu ji to mrzelo, ale já jí říkal, že budu šťastný, když tam budu s ní a s dětmi. Nemá to se mnou lehké, ale říká, že se aspoň nenudí. Cokoliv řeknu, neplatí. Kdo z vás to má? Takové jistoty. A kamkoliv jedeme na dovolenou, je z toho pracovní cesta. To ji trochu rozčiluje. Ale nelžu jí, nepodvádím. Jsme k sobě upřímní.

Oba světy se musí prolínat, oba musí zajímat, co dělá ten druhý, i když u jednoho je to třeba práce v domácnosti, péče o děti a nějaký úřad a u druhého cesta kolem světa.

Ptám se lidí vytížených a rozlítaných na jejich partnery, protože je důležité říct, že jsou v pozadí lidé, kteří to takovým, jako jste vy, umožní.

Já jsem si to trochu mapoval v oboru cestovatelském, kde většina kamarádů je čtyřicet plus nebo padesát plus. Devět z deseti je rozvedených. Málokdo má děti.

Co se ukázalo jako hrozby pro jejich vztahy?

Nezájem. Zahleděnost do sebe. Ale od obou. Oba světy se musí prolínat, oba musí zajímat, co dělá ten druhý, i když u jednoho je to třeba práce v domácnosti, péče o děti a nějaký úřad a u druhého cesta kolem světa. Je to stejně cenné. Na dnešní přednášce o expedici na K2 jste mluvil o svém traumatu z čůrání do bažanta. Než v teple spacáku do lahve, jdete raději mrznout do minus třiceti.

Kde to trauma vzniklo?

V nemocnicích. V dětství jsem tam byl celkem dost. Se slepákem, který mi několikrát rozehnali, pořád ho mám. Se srdcem, operovali mi srdeční vadu. Před dvěma lety koleno. Občas skončím v nemocnici na kapačkách po nějakém vyčerpání. Nedávno jsem zase trochu přehnal focení. Jdu do extrému, mám opožděnou stopku.

Kdy vám bylo nejhůř?

V roce 2013 jsem se zničil totálně. Záchranka mě za východu slunce odvážela ze Šumavy. Do problémů se totiž spíš dostanu u nás.

Dovolíte si být neopatrnější, protože víte, že tady vás dají do kupy?

Ano. Je tady špičkové lékařství. V Mongolsku nebo v Pákistánu do nemocnice? To nechcete, tam si dávám stokrát víc bacha.

Není to zneužívání zdravotnictví?

Zase tolikrát se to nestalo a většinou se oklepu rychle, že se tak neprodražím. Naposledy z Ekvádoru jsem z letiště jel rovnou na Bulovku. Zhroutil jsem se. Podezření na malárii. Čekal jsem na testy. Sedl jsem si, opřel se o automat a osm hodin čekal. Nemohl jsem dýchat, nitkovitý pulz. Ale po pěti šesti hodinách jsem se srovnával. Pak jsem přišel na testy. Negativní. A zase se mi o kus ulevilo. Ve vlaku ještě lepší a z nádraží jsem už šel s dětmi v náručí vesele domů. Sice se zrasuju, ale mám rychlou rekonvalescenci. Totéž v Káhiře. Málo spánku, hodně práce, málo vody, pohyb v horku. Kolaps. Ale pak jsem si do vody narval ionty, potom jsem si dal pivo, to je taky ionťák, vyspal se, a bylo to dobré.

V dětství vám hrozila ztráta zraku. Nakonec jste handicap přetavil do zájmu o optiku – mikroskopii a focení. Souvisí to s tím, že jste o zrak málem přišel?

Jasně. Oči, zrak, optiku strašně ctím. Jsem ohromně vděčný, že to můžu dělat. Měl jsem cylindrickou vadu, opravdu hrozilo, že oslepnu, díky našim, mému okolí a lékařům, kteří se všichni rozhodli, že prostě nebudu slepý, a díky spoustě práce a cvičení a trpělivosti se to zastavilo. Oči jsou pro mě nejdůležitější orgán. V nich je celý svět. Můj svět. Muziku miluju, ale radši bych ohluchl, než oslepl. Můžu být i impotent, ale hlavně, že vidím. My lidi máme vůbec hodně dobrý zrak.

Ve srovnání s jinými druhy?

Co s jinými druhy, i ve srovnání s nejdokonalejší vizuální technikou. Máme ohromné rozlišení, minimální šum. Vynikající hardware i software. A paměť! Skvělou archivaci obrazu. Za život máte v hlavě terabyty obrazů včetně detailů. Mozek ví, co si pamatovat, vyhodnocuje to, co je důležité, pamatujeme si selektivně. Nevěřím, že by technika někdy lidstvo v téhle schopnosti dorovnala.

Ale jsou tvorové, kteří vidí líp než my, ne?

Jak se to vezme. Někteří sice vidí po tmě, třeba sova. Nevidíme teplo a chlad jako had, který má termovizi. Super zrak mají dravci, kteří umí zaostřit na jednu věc i na stovky metrů. Nevidíme ani v UV jako třeba motýli či strašci. Jenomže náš zrak je mnohem všestrannější. V noci nevidíme vůbec špatně, máme obrovské rozlišení, relativně slušnou snímkovací frekvenci a dost dobré vnímání barev. Máme zkrátka kliku.

Lenka Vrtišková Nejezchlebová