Project Description

Koukat, kde co lítá

Ornitolog, profesor TOMÁŠ GRIM toho ví hodně o ptácích a nebojí se mluvit. Je sice světová třída přes kukačky, v našem INTERVIEW jsme to však vzali letem světem s ptáky všeho druhu. O vrabcích, kteří se nalodili v Německu a obsadili Austrálii, o špačkovi zahradníkem, o zhýralé pěvušce i brutálním tučňákovi, o virtuózním sedmihláskovi, bažantovi z čínského dovozu i chutném papuchalkovi.

Vyšlo v časopise Interview v červenci 2018.

Kolik řečí ptáků znáte?

Tolikrát jste ornitologem! Nemám to spočítané, ale hodně. Stovky rozhodně. Ono se to hodí, protože většinu ptáků v přírodě člověk neuvidí, jsou hodně nenápadní a ani zkušené oko ornitologa či ptáčkaře mnohé z nich nezahlédne, ale zkušené ucho je uslyší a rozezná. Teď sedíme v hospodě, ale kdybychom seděli venku, můžu takhle popíjet pivo a radostně zahlaholit: Ha, šoupálek! Brkoslav! Pěvuška! …

A nejsou vlastně tihle běžní ptáci pro vás nezajímaví?

Naopak! Píšu takový ptačí seriál do časopisu Naše příroda, zrovna má vyjít díl o pěvušce. Nezajímavý pták? Vzhledem extra-nuda, to jo. To byste ale koukala, jaký má sexuální život! Řekl bych v tomto směru největší brutus mezi ptáky.

Teď čtenáři zbystřili!

Jenže já vám ty detaily neprozradím, protože bych vykrádal svůj vlastní článek. Milí čtenáři, máte pocit, že váš sexuální život je pestrý? Tak si prostudujte, jak to dělá pěvuška a vraťte se na zem. Do 80. let se myslelo, že to je nudné zvíře, nějaký duchovní dokonce psal, že doporučuje svým ovečkám, aby si vzaly z pěvušky příklad, z jejího ctnostného a nenápadného života. O tom, co ve skutečnosti dělá pěvuška, se nejspíš nezdálo ani větším zvrhlíkům než jsou někteří duchovní v těch nejdivočejších snech. Pěvušky jsou hustí úchylové.

Vidím, že podrobnosti z vás nedostanu, počkám si na ten díl o pěvušce v Naší přírodě. Ale když odmyslíme sexuální život pěvušky, co ostatní „obyčejní ptáci“?

Slyšet rehka tady v parku není žádná objevná věc, ale když nějaký u nás běžný, až šuntovní druh uslyšíte na zajímavém místě, třeba v tropech nebo na izolovaném ostrově v oceánu, to je jinčí kafe. Nedávno jsem v Botswaně uslyšel budníčka většího. Doma bych se ani neohlédl, ale tam! Dojde vám totiž, co musel uletět. Jaký výkon podal. Pták maximálně deset centimetrů dlouhý, ani ne deset gramů lehký a uletí nějakých deset tisíc kilometrů.

Kabrňák!

A jaký! Představte si budníčka, jak zimuje v savaně vedle těch lvů a gepardů a slonů… a pak letí na daleký sever a na jaře vám hnízdí tady v Praze nebo až někde ve Finsku. To je přece fantastické, co to zvíře dokáže, obletí půl zeměkoule. Už sám o sobě ten fyzický výkon je neuvěřitelný, a pak to, že je schopný zvládnout takové klimatické extrémy a všemožné nástrahy po cestě.

A umíte jeho zpěv napodobit?

To by neuměl ani Zlatý slavík. Anebo mám návrh, pustím vám nahrávku, když vy jeho zpěv dokážete přepsat do not, já to zazpívám! (směje se) Ale kam se budníček hrabe na sedmihláska, ten sám totiž umí napodobit desítky různých zvuků a hlasů, má virtuózní projev. Nebo rákosník zpěvný, na pohled si asi nedovedete představit nudnějšího ptáka.

Druh, který bych asi podle vzhledu nepoznal, protože mám snížený barvocit, je strašně podobný rákosníkovi obecnému, vlastně jsou kluci skoro stejní. Ale jak otevřou zobák, hned je odlišíte. Ten obecný zpívá fajně, ale ten zpěvný, to je jiný level! Zimuje v jižní Africe a hnízdit lítá sem k nám, má neuvěřitelně pestrý zpěv, jsou v tom desítky a nebo spíš stovky různých motivů. A víte, co se zjistilo? Že se to v podstatě učí během cesty. Dělá zastávky a odposlouchává, co slyší v okolí. Pak tady z nějakého kopřiviště slyšíte cvrlikání a ono je to vlastně cédéčko z cesty Afrika – Česko. Virtuozní interpretace. Napodobuje desítky jiných ptáků, snad přes padesát.

Na ptáčkaření nemá ornitolog čas

Kolikrát za život on tu cestu vlastně dá?

To je otázka. Průměrné dožití tady těch malých ptáků je pár let, dva roky, možná trochu víc. Ale vtip je v tom průměru. U ptáků je obrovská úmrtnost mláďat, kolem hnízd číhá tolik predátorů, až polovinu mláďat něco sežere tak do dvou týdnů po vyvedení. Přitom dospělci se klidně mohou dožít i pěti, šesti let… Je to podobný, jako když se říká, že na přelomu 19. a 20. století byl průměrný věk 40 let. Kojenecká úmrtnost je v tomhle případě analogická.

Na to je potřeba udělat medián…

Dejte mi index, píši vám výborně, studentko! (směje se) Ale víte, co je vtipné, že to nikdo nedělá. Všichni ví, že to je blbě, že takhle ta statistika nemá žádnou výpovědní hodnotu, ale stejně se pořád používá průměr.

Zmínil jste Botswanu. Tam jste byl pracovně?

Ne, tam jsem se jen tak plácal s dalekohledem kolem krku…

To přece taky souvisí s vaší prací, ne?

Ne, to s ornitologií nemá nic společného.

Copak ornitolog nekouká po ptákách?

Když budu koukat na hvězdy, dělá to ze mě astronoma? To těžko. Podobně i samotné koukání na ptáky není ornitologie. Laik si myslí, že ornitolog je pán v maskáčových hadrech, který se plácá někde kolem rybníka nebo po lese, na krku se mu bimbá dalekohled, v kapse lahváč nebo placatku a kouká po ptákách. Jenže tohle je „ptáčkaření“, birdwatching, na které vědec-ornitolog nemá „v práci“ čas. Tedy, pokud se bavíme o posledních třiceti letech. Ještě tak v 80. letech si byli laik a odborník v mnohém podobní. Laik si svá pozorování zapsal do nějakého sešitku a ornitolog sepsal pozorování odbornějším jazykem do článku ve vědeckém časopise, ale jinak to bylo většinou podobné.

Teď veškeré poznatky o ptactvu děláte pomocí analýzy DNA?

Časem to tak možná i bude. Hrůza. DNA, statistika, počítání a složitosti, a ty nůžky mezi laikem a vědcem v ornitologii se otevřely během pár desítek let tolik, co předtím za dvě stě let ne. Dnes tam není prakticky žádný překryv. Když jdu do terénu dělat ornitologii, tak si většinou ani nenosím dalekohled, na ptáčkaření není čas.

Lehké povídání o opeřencích se zapáleným expertem Tomášem Grimem se v půli změní v nečekaně otevřenou osobní zpověď. Vyhořelý pedagog, přepracovaný vědec a muž, který se srovnává s traumatem dětství v „toxickém“ domově. Volný jako pták. (Rozhovor pro Téma, 2017)

Takže nakonec závidíte amatérským ptáčkařům, co si o víkendu zajdou jen tak do krajiny s tím dalekohledem na krku? Kolik jich tak řádově je? A čím to, že ptáci baví tolik lidí?

Závidím jen trochu, taky ptáčkařím, i když spíš v tropech než u nás, a opeřence ve volném čase fotím. Tipnul bych, že u nás jsou ptáčkařů řádově tisíce, postižených je hodně, ale jen pár desítek magorů jako třeba já dělá vědu. A proč je to tak rozšířený zájem? Proč se tak houfně nepozorují savci? No. Schválně, kolik jste dnes viděla savců?

Dost kusů, ale od jednoho druhu. Samé psy. Je fakt, že ptáků jsem dnes zahlédla – a hlavně ráno slyšela – mnohem víc.

Tak vidíte. Totiž slyšíte (směje se) Opeřenci jsou nejnápadnější velká zvířata, a pokud zrovna nepůjdete kanálem, tak i ve městě uvidíte a uslyšíte nejvíc druhů ptáků. Je jich všude dost, jsou pestří – když nepočítám úhápéčka (pozn. redakce univerzální hnědý pták, Grimova oblíbená zkratka), ti jsou vzhledově nudní, ale mnozí z nich zase překrásně zpívají. Mozart prý choval špačka, který ho inspiroval dokonce k nějakým skladbám. Ptáci jsou s lidmi odnepaměti, už na skalních malbách jsou zachycení.

Co tedy v terénu dělá ornitolog?

Když se vypravuju do terénu, balím hromadu kamer a zápisníků a měřidel…

A sady na odběr DNA? Vytíráte ptáčkům zobáčky?

Kdepak. Normálně do nich vrážíme jehly a sajeme z nich krev na DNA a další matroš na analýzy. Ale to je menší část naší práce. Jinak provádíme měření. Měříme nohy, zobák, křídla…

 Šuplerou?

V tomto byl učiněn další zásadní pokrok. Místo mechanické šuplery máme digitální šupleru. Vidíte, že se ornitologie posouvá mílovými kroky.

…je z toho úplné hovno

Tak zpět do Afriky. V Botswaně jste si dopřál volnočasové ptáčkaření?

Tam byla mým jediným cílem kochačka. Ostatně to byla moje soukromá cesta, ne pracovní. Žádný ptáčkař nepůjde do terénu proto, aby tam něco vybádal. Když já jsem v roli ptáčkaře, jdu taky jen relaxovat, i když se stane, že u toho jako vedlejší produkt občas něco malého „objevím“.

 Touláte se savanou?

V autě. Není radno tam z něj vystupovat, i tak musíte podepsat revers, že jste tam na vlastní nebezpečí, kdyby vás něco sežralo. Vystupujeme jen občas a zatím dobrý.

 Takže ptáčkaření z auta? A je to vůbec ono?

Náhodou to je super, i když se to na první pohled nezdá. Třeba na focení je to často lepší, v autě se dostanete ke zvířatům blíž, než kdybyste šla pěšky a taky máte větší šanci, že to focení přežijete. Na auta je tamní fauna zvyklá, je to pro ně jen obří šutr, který se shodou okolností hýbe, kutálí se po takové rýze na zemi, což je zas pro člověka cesta. Autem můžete přijet na metr k nějakému ptákovi nebo i ke lvovi.

Řekněte, kdy vás naposledy pokadil pták?

To se děje běžně, když se jim hrabu v hnízdě, to mláďata řádí a kadí.

Zkoušel jste někdy z ptačích exkrementů něco „vyčíst“?

Myslel jsem, že by leccos vyčíst šlo, jednou jsem dokonce poslal nějaké vzorky kolegovi do Francie, aby udělal rozbor, ale je z toho úplné hovno… Ztratil je.

Ale to je selhání lidského faktoru. Neříkejte, že z hovínek nejde zjistit něco zajímavého?

Nepřipomínejte mi traumata z mojeho badatelského dětství. Kvůli své diplomce jsem se o něco takového pokoušel. Našel jsem v hovínkách mláďat rákosníka obecného 58 mravenčích nožiček. Jenže to pak nevíte, jestli je to z deseti mravenců nebo z padesáti…  No, entomolog ze mě asi už nebude… I když – díky exkrementům jsme loni přišli na jednu zajímavou věc o kukačkách. Dlouho se myslelo, že kukaččí mládě nemůže přežít na rostlinné potravě, ale pak jsme ve Finsku objevili mláďata, která kadila modře…

Nevědomí adoptivní rodiče je krmili borůvkama?

Přesně tak. Kukajdy rostly jen malinko hůř než na hmyzí dietě, ale normálně přežily a z hnízd rehků vylétly. Dokonce žraly i mladé ještěrky! To bylo proti všemu, co se dosud psalo. Ale otočme list, ať nekecáme jen o ho…

Co přeskočit na jiný kontinent. Vy jste byl i na Antarktidě. Já myslela, že tučňáci nejsou tak úplně váš obor…

Ale ptáci to jsou – ptačích druhů je v Antarktidě pět a půl, ale mají neuvěřitelnou biologii, jeden lepší jak druhý. Docela mě ale mrzí, že jsem neviděl tučňáka kroužkového. Jindy nelituju, že něco nevidím, ale toho je mi líto, tam už se v životě neostanu… Ale obecně jsou tučňáci fascinující. Ty kolonie, desetitisíce tučňáků. Jako byste koukala na fanoušky Rolling Stones na Strahově.

 Ale ve fraku!

Slušňáci. Jistě. A jsou srandovní. Jen, aby si nějaký tučňák nestěžoval, musíme být korektní  a dát si pozor na jazyk. Nejsou… řekněme příliš obratní. Co chvíle sebou nějaký sekne, zakopávají úplně nesmyslně na rovince, přepadávají z útesů. Utkvěla mi scénka z největší tučňáčí kolonie na světě v Punta Tombo, v Argentině, je tam skoro dvěstě tisíc tučňáků. Jeden si tam tak opilecky balancuje na okraji útesu, je jasné, že gravitace to musí vyhrát. Vyhrála. Skupinka turistů vyjekne… a tučňák jen v klidu dopadne dolů na skálu, otřepe se a jde zase dál. Na první pohled takoví legrační roztomilí tvorové, ale tučňák je neuvěřitelně brutální zvíře.

Proč? Jak to?

Třeba ti antarktičtí žijí v nejextrémnějších podmínkách, jaké na Zemi jsou. Led, mráz, extrémní vítr. Hnízdí na sněhu nebo na holých kamenech. Vládne tam lítý boj o přežití, běžně vidíte tučňáka s vytrženým kusem masa z těla, potkal zřejmě tuleně nebo lachtana, který ho rafl, ale tučňák jde dál. A chaluhy, ne ty rostliny, ale živočichové, takoví drsní racci, žerou tučňáčí mláďata, scény jak z hororu, slítají se i k porodům tuleňů a žerou ještě za tepla jejich plodové obaly. Je to drsné prostředí, je síla vidět to bez filtrů našeho sterilního vyumělkovanýho světa. Úžasný jsou i buřňáci. Ptáci, které pojmenovali námořníci, když viděli, co ten pták umí v bouřce. To můžou být obří pětimetrový vlny, máte co dělat, abyste nepřelítla přes palubu, buřňák zakotví ve vzduchu nad váma a kouká, „stojí“ na jednom bodě, jakoby neplatily fyzikální zákony. Prodejte auto a barák a jeďte se tam podívat.

Český ornitolog, expert na kukačky, autor Vesmíru a dlouholetý vysokoškolský pedagog Tomáš Grim se rozhodl odejít ze školství. Důvody, které ho k radikálnímu kroku vedly, jsou zároveň detailní „obžalobou“ českého (nejen) vysokého školství. V obsáhlém rozhovoru si nebere servítky. (Vesmír, 2017)

Kolik druhů ptáků jste v životě viděl a zaznamenal?

Asi čtyři tisíce druhů, což je víc než třetina světového počtu. Alespoň podle ofiko-žebříčku je to nejvíc, co kdo v Česku „ulovil“.

 Poměřují si ptáčkaři vzájemně svoje „bird-listy“?

A jak… (směje se) Tak jako v každým oboru mezi sebou kluci pindíkaří, holek je mezi ornitology i ptáčkaři podstatně méně. Však jsem si teď taky zapindíkařil. (směje se) Rád bych ale řekl, že i mezi amatérskými zájemci o ornitologii jsou lidé, kteří cíleně pomáhají skutečnému výzkumu, bez nich by dnešní ornitologie nebyla tam, kde je. A nakonec, i při úplně obyčejném toulání a koukání po ptákách se dá najít něco, co má užitek i pro vědu a poznání.

Dinosauři na krmítku

 Vám se něco takového povedlo s jistým ptákem jménem háčkozobec černohrdlý. Jste první na světě, kdo popsal a nafotil jeho hnízdo. Kdo je háčkozobec?

Tropický pták. O těch totiž pořád víme hrozně málo, pokud to nejsou ptáci, kteří lítají hnízdit do Evropy, pak ale stejně víme většinou jen to, jak se chovají tady. V evropských lesích nenajdete ptačí hnízdo, které by už někdo v minulosti nepopsal. Ptáky, kteří se vyskytují u nás, máme zmáknuté, víme, jak vypadá hnízdo, jak vejce, jak dlouho trvá, než se vylíhnou, jak dlouho dospělci krmí mláďata. U řady tropických ptáků tyhle nejzákladnější informace často chybí. To hnízdění háčkozobce je spíš taková kuriozita, kterou dávám k dobru třeba na přednáškách, když posluchačům říkám, že se hodí být v přírodě stále ve střehu a taky je dobré si k tomu, co v ní můžete potkat, něco naštudovat – jinak vlastně ani nevíte, na co koukáte, jestli je to zajímavé nebo dokonce nové.

Dělali jsme tehdy výzkum v Peru, v Ekvádoru a v Kolumbii, srovnávali jsme ekologii původních lesů a plantáží eukalyptů… (v jižní Americe a v Africe se – často i v místech, kde bývaly původní pralesy – vysazují plantáže nepůvodních druhů jako jsou borovice nebo eukalypty, kvůli těžbě dřeva, pozn. red.). Plantáže jsou vůbec ekologický průšvih jak hrom, biodiverzita dostává na prdel, žijí tam převážně jen nějaké šuntovní druhy, všechno, co bylo zajímavé, se vytrácí… až na výjimky.

A tou byl i háčkozobec?

Našli jsme hnízdo, a v něm dvě vejce. Nafotil jsem to. Dál jsem to na místě neřešil, tenhle druh není žádná vzácnost, tak mě ani nenapadlo, že koukám na hnízdo, které vlastně ještě nikdo neviděl. Doma jsem prohledal literaturu a veškerá informace v kapitole „hnízdní biologie“ zněla k mojemu překvapení „data chybí“. Takže takový malý objev, ale až z mnoha takových objevíčků se dá dělat velká část ornitologie…

Víte, co mi připadá pořád vtipné, že jsou ptáci přímými potomky dinosaurů…

Jo. Je to úžasný. Stačí dát krmítko na balkon nebo na zahradu a můžete koukat na dinosaura, nemusíte do žádného dinoparku! Ale vážně, když kouknete v muzeu na kostru nějakého menšího dinosaura, tak byste možná nepoznala, že to není kostra většího ptáka. Nakonec to nepoznali ani dávní muzejníci, když koukali na archeopteryxe.

 Jste vůbec příznivcem krmítek?

Proč ne. Myslím, že si tak lidi vytvářejí pozitivní citový vztah k ptákům, i ke krajině, k přírodě obecně. Jen je srandovní, jak lidi občas říkávají: „My máme přes zimu na krmítku na zahradě jednoho hejlíčka, on je tam celou zimu a my jsme ho pojmenovali Karlíček.“ No, nerad jim kazím radost, ale těch hejlíčků se jim tam nejspíš střídá tak pět denně. Jeden kamarád jednoho takového okroužkoval, druhý den tam seděl další hejl bez kroužku, tak ho zase okroužkoval… až jich nakonec bylo přes osmdesát! Ono to vypadá, že tam je pořád ten samý, ale málokdy je to pravda. „Máme na zahradě pět let stejného kosa a už známe ty jeho návyky.“ Pardon, ale chová se prostě jako každý jiný kos, skáče po trávníku, klove do hlíny, hledá červy. Hlubší individualitu bych v tom nehledal.

Mají ptáci vůbec individualitu?

Ono to zní jako pustý antropomorfismus, ale překvapivě mají! Ptačí „osobnost“ je velký šlágr ornitologických bádání posledních let, skutečně se tomu i v odborných článcích říká personalita. Jako u lidí – jedna sýkorka je ve společnosti průraznější, drzejší, agresivnější, více vyžaduje nové podněty; jiná soudružka je submisivní puťka, novinkám se vyhýbá. Tyhle personality mají asi dost zásadní význam i pro evoluci různých druhů, ale zatím je výzkum doslova v plínkách.  Osobnost opeřence ale jen tak okometricky neodhadnete. Dokud ta zvířata nechytneme, nezměříme nebo neoznačíme vysílačkou, tak o nich nic pořádně nevíme, všechno jsou to jen naše domněnky. Dnešní technologie nám ale umožňuje nahlédnout do života zvířat naprosto bezprecedentně.

 Dřív se spoléhalo jen na kroužkování.

Okroužkované jsou miliony ptáků za celé 20. století, mě přijde fascinující příběh kroužkování kukaček. Za celé 20. století jich ornitologové profíci i amatéři okroužkovali dvacet tisíc. V celé Evropě. A není to jen tak. Už jen najít kukačku je dost práce, vytipovat hnízdo, ve kterém je. A kroužek se nedá dát na čerstvě vylíhnuté mládě, musí se počkat, až má tak dva týdny. Takže najdete hnízdo s kukačkou, ale 14 dní čekáte a doufáte, že to hnízdo někdo nevyžere. Což se tak v polovině případů stane. Tipněte si, kolik z těch dvaceti tisíc okroužkovaných mláďat se našlo na zimovišti v Africe? Dvě. Slyšíte správně. Našly se dvě. Mrtvé. Nejspíš střelené nějakým domorodcem. A to je v praxi nulový výsledek, protože z toho nemůžete vůbec nic vyvodit. Kudy kukačka letěla? Letěla potmě, za světla? Dělala pauzy? Jak velké? Ale i v tomto naštěstí věda pokročila. Dneska můžeme ptáky sledovat třeba skrz satelit.

 Znám to z projektu Čápi s baťůžky. Je to vlastně mikronavigace, nasadí se ptáčkovi a ten vysílá signál a přes satelit se dá sledovat jeho let. Je to tak?

Je. My jsme je s kolegy z Finska, Norska, Švédska a Dánska nasadili třinácti mladým finským kukačkám. Většina to do Afriky nedala, ale jednu se nám povedlo sledovat až do Angoly. Vzorek jedna sice není v biologii žádná sláva, ale v tomhle případě to byl přelom, protože je to vůbec první kukaččí mládě, u kterého je doloženo, kam, kdy a kudy přesně letělo. Víme, že letí samo, letí v noci, Saharu přeletí na jeden zátah. Takže z jednoho mláděte víme víc než z dvaceti tisíc za celé století předtím. Tohle srovnání myslím dobře vystihuje, že dnešní věda nám umožňuje dozvědět se věci, o kterých se generacím vědců předtím mohlo tak nanejvýš zdát. A představte si, že se mládě vylíhne a bez jakékoliv mapy, navigace, bez souřadnic doletí nějakých deset tisíc kilometrů.

Čím se řídí?

Nevíme. Asi v tom hrají roli hvězdy a geomagnetismus, kukačka tu „mapu“ možná geneticky dědí… Ale to je otázka pro další zkoumání.

 A je šance, že mládě své rodiče skutečně potká?

Pokud víme, tak kukačky jsou autisti – na zimovištích si jde každá po svém. Samice kukačky své děti nikdy neuvidí.

Výběr podle Shakespeara

Kousky některých ptáků jsou opravdu neuvěřitelné. V minulém rozhovoru jste zmínil rákosníka, druh, který je schopný žít v českém rákosí a jeho blízký příbuzný žije v bambusu na Tahiti, na ostrově tisíce kilometrů vzdáleném od pevniny. Nejspíš tam sám doletěl. Jaké další ptačí kousky byste měl dál v portfoliu?

Skutečně pozoruhodné jsou příběhy ptáků, které někde mimo kontext vysadil člověk. To se tak probudíte na Novém Zélandu, dál už to od nás ani nejde, a ze zahrady slyšíte kosa a pěnkavu a drozda a pěvušku a stehlíka…

Přivezli je tam kolonizátoři?

Ano. Například špačka tam prý vysadili kvůli zemědělství, aby se stal živým insekticidem. Což je zrovna u špačka výborný nápad!

 Zvlášť vinice skvěle pohlídají, jak známe z jižní Moravy!

(směje se) Přesně. Ta je pak úplně čistá! Špaček je všude. V jižní Americe, v Africe, v Austrálii a ve východní Asii, ale největší škody asi páchá v severní Americe. Téma ptačích invazí mě hrozně baví. Kdyby totiž neexistovaly zákony, tak první věc, co biolog udělá je, že bude přesně takové pokusy dělat, třeba vysadí kosa na Novém Zélandu a bude sledovat, co se stane. Teď by mě za to ale zavřeli.

Díky bohu ti naši předkové nedbali na nějakou etiku nebo zákony, na konci 19. století dokonce existovaly tzv. aklimatizační společnosti, které do těch kolonií dovážely evropské druhy rostlin a živočichů a bylo to vnímáno jako bohulibá činnost, ochrana zemědělství a estetická záležitost. A kosy a drozdy a další druhy tam kolonisté vysazovali, protože se jim prostě stýskalo po domově.

V USA dokonce existoval projekt, že tam vysadí všechny druhy ptáků, které zmiňuje Shakespeare. Lidi jsou magoři, tohle se naštěstí nepovedlo… Ty příběhy jsou někdy hodně legrační. Třeba hrdlička zahradní se do USA dostala, když kdosi vykradl zverimex na Bahamách. Zoufalý majitel potom vypustil zbylé hrdličky, ty přiletěly na kontinent a během dvacet let obsadily celou severní Ameriku. Dvacet let, to je šílené! Je to nejrychlejší doložené šíření jakéhokoliv druhu zvířete. Sto kilometrů za rok! Ale fungovalo a funguje to i naopak, některé exotické druhy se před mnoha staletími dovezly k nám. Vemte si takového bažanta. Hezký český bažant, ale on je ve skutečnosti z Číny. Kur domácí, tedy slepice, pochází z Malajsie, když tam zajdete do mangrovníkových lesů, které rostou z moře, tak to tam kokrhá a kvoká. Ale jsou i invaze, za které nemůžou lidi.

Papuchalk chutný

Jaké?

Jsou popsány případy, kdy vrabci nastoupili na loď… nalodili se v Německu a dopluli do Austrálie. Pluli na lodi tisíce kilometrů. Nebo na Azorech vrabci nastoupili do letadla, letěli v nákladním prostoru. A přeletěli z ostrova na jiný, který dokonce úspěšně obsadili.

Jakého nejzajímavějšího ptáka jste jedl?

Loni jsem jedl na Islandu papuchalka. Tak to jsem asi zrovna ztratil i svou poslední fanynku…  Ano, je to ňu ňu zvíře, to chcete pohladit… jakoby byl ve fráčku. K tomu ten halucinogenně zbarvený LSD-zobáček. Na Islandu je s papuchalkem všechno. Těžítko s papuchalkem a jiné nezbytnosti, které si musíte odvézt dom. A kamarádka přišla s tím, že mají v restauraci XY papuchalka. Neodolal jsem. Ona to psychicky nedala, jen si povzdechla „pufi, pufi…“ – Puffinus je latinsky papuchalk.

Jaké to bylo?

Mám tady ještě uloženou sms, kterou jsem tehdy poslal kamarádovi: „Sytě červené libové maso, zvěřinová chuť, s nádechem do jater, vynikající, doporučuji!“

Nevyloučí vás za takový kanibalismus z České společnosti ornitologické?

Ten kamarád byl shodou okolností jejím zaměstnancem. A víte, co mi odepsal? „Na Island se taky chystám!“ Přírodu je třeba poznávat všemi smysly.