Project Description

Něco za něco

Václav Malý je introvert, který káže v největším českém kostele – v Chrámu svatého Víta. A pokaždé má trému. Dlouho se smiřoval s tím, že jako kněz nebude mít děti, proti církvi by prý dokázal vyjmenovat mnohem více argumentů než její odpůrci, a nechce si povídat o Vánocích. Pražský světící biskup je zásadový, vtipný a upřímný muž.

* Proč nechcete mluvit o Vánocích?

Každý se mě na ně pořád ptá, už jsem všechno řekl, to téma je vyčerpané. Stejně jako Charta 77 a listopad 1989.

* Chtěla jsem se původně zeptat, jestli jste je neprožil někdy v nějaké zemi, do kterých jezdíváte, jako je Čína, Kuba, Súdán…

Vánoce jsem vždycky trávil v Čechách. Jednou na vojně.

* Vy jste byl na vojně?

Dva roky. A pak ještě čtyřikrát na měsíčním cvičení. Estébáci mě tam občas poslali, abych nebyl v Praze.

* Je něco, co vám vojna dala?

Nic. Dalo se to přežít, ale nic mi to nedalo.

* Kde jste sloužil?

V Kadani. U útvaru, který měl v případě války zajišťovat pohonné hmoty pro frontu. Ve skutečnosti to byl poloviční pétépácký útvar, spíš jsme byli u lopaty než u zbraně. Byl to takový odkladový útvar. Myslím, že mě tam zařadili, aby mi vojnu ještě víc znepříjemnili. Měl jsem být původně lapiduch, pravá ruka vojenského lékaře, což je asi nejpříjemnější vojenské umístění, ale u pohovorů jsem řekl, že sovětská okupace je okupace, nikoli přátelská pomoc, a skončil jsem tam.

Nepodařilo se jim mě opít

* A dělal jste i na vojně „neoficiálně“ kněžskou službu?

Byl jsem jen bohoslovec po dvou letech fakulty, pak jsem musel přerušit a jít právě na vojnu, ale je pravda, že každý mě bral za faráře. Byl jsem tam trochu jako rarita, na leccos se mě ptali důstojníci i vojáci, někdy měli tendenci se trochu zpovídat. Možná jediné, co mi vojna možná dala, bylo, že jsem se naučil hovořit s lidmi, kteří nevěděli nic o církvi, nic o křesťanství, s lidmi, kteří neměli ani základní vzdělání, třeba jen prvních pět tříd. Žasnul jsem, že je něco takového možné. Bylo tam několik maturantů, ale se svými dvěma ročníky bohoslovectví jsem byl největším „vzdělancem“.

* A jak jste s těmi ostatními vycházel?

Dobře. Naučil jsem se, že člověk nesmí těmi lidmi pohrdat, musí oddělovat inteligenci a srdce. Jsou lidé nevzdělaní, se kterými se dobře nažívá, ale naopak lidé vzdělaní, jejichž charakter za moc nestojí. Nepohrdat, nevyvyšovat se, snažit se s lidmi hovořit o běžných záležitostech. Na vojně jde o to nežalovat, umět držet basu a slovo. Hodně jsem tehdy snesl, nepodařilo se jim mě opít, přestože jsem s nimi pil. Když poznali, že mě jen tak neopijou, získal jsem si respekt. Přežil jsem ale bez úhony.

* Problémy jste měl už od vysoké školy, vždycky jste říkal soudruhům, co si myslíte. Cítil jste při tom strach?

Vždycky. A často to opakuji, protože lidi mi to nevěří. Musel jsem si vždycky strach připustit, pocítit ho, abych ho mohl překonat. Nikdy jsem v životě nevstupoval do nepříjemných situací jako suverén, který všechno zvládne, uvědomoval jsem si, že z toho budu mít nepříjemnosti.

* A svázal vám někdy strach jazyk?

Dodneška mám často potíž říct někomu pravdu do očí, tak raději mlčím. Držím se zásady, že když to nejsem schopen říct tváří v tvář, nemám to říkat vůbec.

* Ale to asi mluvíme spíše o strachu společenském, ne?

Vlastně ano. Co se týká systému a režimu, strach jsem vždycky překonal. Ale mám dodneška i strach, když mám kázat. Možná spíš trému. Asi klamu tělem, když mě někdo vidí před těmi davy. Ve skutečnosti jsem introvert a cítím na hrudi tlak a v břiše chvění, když mám veřejně vystupovat. Ale to je dobré, to mě drží při zemi. Když to chvění nemám, jsem znejistěný. Nikdo to na mně asi nepozná, vím to jen já, ale mírně se mi klepou kolena.

* Někdo si v takové situaci dá panáka.

Tak to mně by panák nepomohl, mě by rozhodil.

Býval jsem nezkrotné dítě

* A prožil jste někdy strach existenciální?

To jo. Prožil. Ale to se vracíme zase do minulosti… Když mě sebrali, ať už na ulici, nebo v bytě, měl jsem velký strach, co bude, jestli půjdu do vazby, jestli mě odsoudí, zavřou, zmlátí… To byl strach na tělo. A měl jsem podobný strach, když jsem byl před osmi lety v Číně. Na každém kroku mě hlídali tajní policisté. Setkával jsem se tam s obhájci lidských práv, s disidenty, kteří byli taky sledovaní. Měl jsem strach. Těch čtrnáct dní mě hlídali fest, dnem i nocí. I když člověk ze Západu může předpokládat, že v nejhorším by ho asi jen vyhostili, nikdy nevíte, co by se dělo mezitím.

* Není pro disidenty takové setkání nebezpečné?

Samozřejmě by je takové setkání mohlo ohrozit. Nikdy jsem se za nikým nevydal jen tak, vždy jsem musel mít ujištění, že ten člověk o to stojí. Neodpustil bych si, kdybych někomu způsobil potíže neuváženým jednáním. Obávám se ale, že ne všichni lidé ze svobodného světa tohle respektují. Člověk na to musí být velmi citlivý.

* Jak vybíráte země, do kterých zamíříte?

Jsou to buď země, kde existuje silné napětí mezi křesťany a muslimy, nebo země totalitní. Navštěvuji místní křesťanská společenství i jejich představitele, rodiny politických vězňů a obhájce lidských práv bez ohledu na jejich vyznání. Jedu jim vyjádřit solidaritu, nepřijíždím jako spasitel nebo s pocitem, že bych měl převrátit svět, přijíždím jim říct: „Víme o vás.“ Jedu jim podat ruku, aby věděli, že nejsou sami. Vyslechnout je. Informovat se o tom, jak žijí. Nepřicházím s žádnými radami nebo řešením. Jsou to solidarizační cesty, chci ukázat lidskost. Jsem přesvědčen o tom, že čím víc lidí tak bude činit, tím víc pronásledované povzbudíme. Když o tom ve svobodném světě budeme mluvit, kapka ke kapce a může se něco stát. Nenápadná gesta mají mnohdy větší smysl než zaplnit nastavenou dlaň.

* Stalo se vám někdy, že jste někoho spíše podráždil, že vás s útěchou poslal, lidově řečeno, k šípku?

Ne, to se mi nestalo. Všude se mi vždycky dostalo velmi srdečného přijetí. Na všechny cesty se připravuji: nejdřív se informuju od lidí, kteří regionu rozumějí, hledám kontaktní osoby. Nevnucuji svá „evangelia“ tam, kde je nechtějí slyšet. Ale je pravda, že občas přijde nějaký anonym, stává se, že mi někdo vypisuje svůj nářek a zklamání a činí mě zodpovědným za veškerý vývoj po roce 1989. Poté co jsem před mnoha lety podepsal prohlášení smíření se sudetskými Němci, mi přišel koresponďák s oprátkou.

* Otočme raději list. Jaký byl Vašík Malý, když byl malý?

Velmi spontánní, velmi divoké a živé dítě, lítal jsem po venku, hrál jsem s klukama fotbal, neučil jsem se, protože mi učivo do hlavy lezlo samo. Byl jsem nezkrotný, až hrozilo, že ta nezkrotnost vroste do života, ale kupodivu, v pubertálních letech jsem se zklidnil. Začal jsem hodně číst a žít kulturním životem. To byl neobyčejný zlom, který si nedovedu vysvětlit. Takže jalová léta už jsem prožil poměrně klidně.

Byl bych pro dobrovolný celibát

* Mrzelo vás někdy, že nemáte děti? Jak se s tím kněz smiřuje?

Byl to velký vnitřní boj. Teď ve stáří už je to něco jiného, ale v mládí jsem o tom přirozeně přemýšlel a nebylo to snadné. Když je člověk, jak bych tak řekl, normálně rostlý, tak o tom nutně přemýšlí. Je to něco za něco.

* Je těžší se vyrovnat s bezdětností než s absencí ženy po boku?

Je to spojené. Ke vztahu k ženě přece patří otevřená možnost předat život. Jistě, dobrý vztah může být i bezdětný, ale něco tomu chybí, není to ono, když tam ta otevřená možnost není. Pak je to sobectví ve dvou.

* Katolická církev připustila možnost, že by mohla celibát pro kněze zrušit, byl byste pro?

Ne zrušit, ale zdobrovolnit. Dovedu si představit, že se o tom rozhodne, ale musí to být na univerzální úrovni, aby vedle sebe mohli být ženatí i neženatí. Nestavím se proti.

* A kdybyste tehdy tu možnost měl?

Těžko říci. Asi bych se v mnoha věcech rozhodoval jinak. Je to jen hypotetická otázka.

* Máte kolem sebe děti?

Ano, v příbuzenstvu. Děti jsou nejlepším zrcadlem. Ony dají jasně najevo, co je baví a nebaví, svoje nálady a emoce. Dospělí se umějí ovládat, děti jsou tak upřímné, že to člověka dokáže i rozhodit.

* Máte s tím nějakou zkušenost?

Když jsem byl ve farnosti, byla tam skupinka dětí, s kterými jsem měl hodiny náboženství. A jednou mi jedno z nich řeklo, že mi smrdí z pusy. Teď se tomu směju, ale bylo to velmi nepříjemné, to mi věřte. Bral jsem to ale vážně a dával jsem si od té doby opravdu pozor.

* Biskupem jste už sedmnáctý rok, od první chvíle jste mnohokrát mluvil o tom, že vaším posláním ve funkci je zlepšit komunikaci směrem ven, změnit postoj velké části Čechů, že církev je zbytečná, zastaralá instituce, nebo dokonce „zlo“. Myslíte, že se vám to daří?

Mrzí mě to, ale musím přiznat, že se nám stále nedaří prezentovat katolickou církev jako živé společenství, které je uvnitř velmi pluralitní. Veškerá prezentace církve se zplošťuje na několik věcí: restituce a k tomu pár otázek ze sexuální morálky – jako by toto byla celá skutečnost. Nedaří se nám odbourávat předsudky, nedaří se nám spontánně komunikovat s médii, a ta nám to rozhodně neusnadňují. Musíme se učit mluvit srozumitelným jazykem, a to pohotově a také bohužel ve zkratkách. Je to nekonečný úkol.

* Díky své práci hovořím často s lidmi z nejrůznějších oborů a někdy dojdeme i k otázkám víry. Velmi často se setkávám s tím, že lidé mluví o své představě boha, ale jedním dechem dodávají, že odmítají být součástí církve, považují církev za mocenskou organizaci, která si boha přivlastňuje. K čemu vlastně věřící člověk vůbec potřebuje organizaci?

Odpovím osobně. Mám jeden základní důvod, proč zůstávám v církvi – i když to zní od biskupa trochu divně. Bible se ke mně dostala skrze církev, donesla se ke mně přes mnohé generace lidí slabých, silných, dobrých, hříšných až do 20. století. A další generace ji přenesla i do jednadvacátého století. Neměl jsem žádné zjevení či vnuknutí, ale biblická zvěst ke mně přišla přes církev. Potřebuji ke svému životu se o víru dělit, sdělovat ji a zároveň ji korigovat. Nezůstávat v pocitech, ale chci se pomodlit s druhými, ujasnit si ve společenství podobně smýšlejících lidí, čemu věřím. Víra není jen moje představa, ale společné sdílení. Proto potřebuji církev. Víte, sám bych mohl dlouze mluvit „proti církvi“ a našel bych možná ještě víc důvodů než ti lidé, o kterých mluvíte. Hus, křižácké války, hon na čarodějnice, sexuální skandály… Znám to nazpaměť, ale z výše popsaných důvodů církev patří k mému životu se vším dobrým i zlým.

Proto jsme klíčema necinkali…

* Rozumíte si s ateisty?

Samozřejmě. Neposuzuju lidi pouze podle jejich vztahu k Bohu. Ale povím vám k tomu jednu věc: když jsem se angažoval v Chartě, potkal jsem tam bezvadné lidi a mnozí z nich byli ateisté. Rád jsem s nimi mluvil, rád jsem se s nimi setkával, ale vždycky mi chybělo, že se s nimi nemůžu společně pomodlit. Byl v tom zvláštní rozpor. Věděl jsem, že mě část křesťanů odsuzuje, že se příliš angažuji. I tak jsem ale cítil potřebu s nimi dál něco podstatného sdílet, totiž to, co jsem nemohl sdílet s těmi dobrými lidmi kolem Charty, kteří žili bez víry. Těšil jsem se na okamžiky, kdy budu moct být na mši, společně se modlit, a to i s těmi, kteří s mým lidskoprávním angažmá nesouhlasili. Ale lidsky bližší mi zůstávali ti, kdo se mnou nesli strasti lidskoprávního snažení – byť byli bez víry. V církvi i mimo ni byli a jsou dobří i špatní lidé. A tak to bude do skonání světa.

* Co vlastně může na marketingovém poli plném nejrůznějších náboženských směrů, ezoterického „duchovna“, new age atd. nabídnout katolická církev?

Vidím šanci v malých skupinách, které jsou schopné sdílet životní radost a zároveň přijmout nového hledajícího člověka a dát mu důvěru. Důležité totiž je, když je člověk někam přijat, aniž by se ve skupině stal nástrojem k dosažení jiných cílů. Myslím, že různí netolerantní a siláčtí radikálové jsou lidé, kteří potřebují někam patřit, ale nedařilo se jim patřit do rodiny, mezi kamarády. Nejjednodušší je zapadnout mezi smečku. Při nabídce víry je důležité říct, že ho nechceme získat „pro sebe“.

* Jako ovečku.

Ano. Naopak mu otevřít perspektivu, dát mu důvěru. Nelovíme dušičky.

* V pořadu Krásný ztráty jste se před lety s tehdejším slovenským poslancem a bývalým federálním ministrem vnitra Jánem Langošem bavili o tom, že vy i jako biskup můžete zajít na pivo, že vám to lidé tolerují, ale jemu jako politikovi ne. Ještě chodíte na pivo?

Čas od času jo, rád tam vídám některé lidi, ale bohužel mám tolik povinností, že na to nemám čas. A pak, víte, mám rád hospody, kde se zpívá. A dneska se v hospodách nezpívá. Lidé koukají na televizi nebo nadávají na politiku. Ani jedno mě nebaví. Sednu si do kouta, někdo si přisedne a hned začnou ty nářky. Samozřejmě dobře vím, že je hodně věcí špatně, ale trávit celý večer marným vysvětlováním, že tak černé to přece není, mě nebaví. Unavuje mě remcání. Když pořád slyším: „Proto jsme klíčema necinkali.“ Když někdo tuto větu vysloví, tak bych ho vzal -řečeno v nadsázce – nejradši pod krkem.

*

Václav Malý

Narodil se v Praze, vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. V roce 1976 byl vysvěcen na katolického kněze, krátce působil jako kaplan ve Vlašimi a v Plzni, ale po podpisu Charty 77 mu komunistický režim odebral státní souhlas k výkonu povolání duchovního, kněžskou službu pak vykonával tajně. V roce 1979 si odseděl sedm měsíců ve vyšetřovací vazbě. V roce 1981 byl mluvčím Charty 77, po revoluci pak prvním mluvčím Občanského fóra. Od ledna 1990 se stal opět oficiálně knězem a v roce 1996 jej papež Jan Pavel II. jmenoval pražským biskupem, jímž je dodnes. Strach jsem si musel vždy připustit, abych ho mohl překonat.