Project Description

Občas se podívat do sebe

V červenci zamíří do kin první hraný film o Václavu Havlovi. Titulního hrdinu hraje VIKTOR DVOŘÁK. Měl pro roli předpoklady nejen herecké (držitel divadelní Thálie), ale taky… No, dobře si ho prohlédněte!

* Už jste film viděl? A viděl jste v něm Havla, nebo sebe?

Viděl jsem jeden z prvních sestřihů, ale verzí pak bylo víc, budu určitě překvapený, kam to režisér se střihačem nakonec dostanou. Viděl jsem sebe, jak se snažím hrát Havla.

* Natáčení trvalo dva a půl měsíce. Během nich jste prý ráčkoval i doma před partnerkou, abyste z toho nevypadl. Neráčkoval jste i v divadle?

Jak jsem byl z natáčení zvyklý se vždycky proráčknout, než jsem šel na plac, tak se mi párkrát stalo, že jsem se proráčknul i v zákulisí, než jsem šel na výstup, automaticky. Ale pak mi to došlo a na jevišti jsem neráčkoval, to ne.

* Měl jste během natáčení nějakou slabší chvíli?

Asi dvě. Režisér Slávek Horák jede klapky třeba i desetkrát dvanáctkrát, často i víckrát. Točí i zkoušky. Takový způsob práce mi obecně vyhovuje, ale dvakrát jsem měl krizi. Poprvé, když už jsem končil a musel jsem rychle odjet, ale už asi po čtvrté mi řekli: „Sjedem si to ještě jednou, ale teď už vážně naposled!“

Jenomže jsme zrovna točili automobilovou honičku, filmařsky vděčnou věc, to se těžko končí. A já měl nervy na pochodu. Ale to většina lidí vůbec nevěděla! Já to nějak ukočíroval. A podruhé při natáčení jedné z nejtěžších scén, té závěrečné…

* Balkonovky? Václav Havel na balkoně Melantrichu má poprvé promluvit k lidem v listopadu 1989?

Jo. Ten balkon je hrozně malej, i když se z dobových záběrů nezdá. Za ním je dneska standardní sterilní hotelový pokoj, hosté netuší, o jak historické místo jde. Ve filmu jde o poslední záběr. Tečka, ve které se neřekne ani slovo…

Bylo hodně důležitý, jak scéna vyzní, způsobů, jak ji odehrát, je „iks“, takže jsme zkoušeli a zkoušeli a ladili a ladili… Málo místa, hodně lidí, všichni na mě mluvili, jeli jsme to pořád znovu, bylo těžký se soustředit… V jednu chvíli jsem se vzteknul a utekl.

* Utekl?

(Směje se) Asi na pět minut. Jen abych to rozdýchal, abych nedělal nějakou balkonovou hysterickou scénu. Všichni ve štábu na mě byli hodní, jen jsem byl zahlcený. Pak jsem si to trochu vyčítal, ale myslím, že jsem nebyl nepříjemnej, jen jsem se na chvíli vypařil.

* Byl vám Václav Havel, čistě jako člověk, kterého jste hrál, něčím protivný?

Ne! Vůbec. Ale Aně Geislerové jo. Hrála Olgu, ale sama za sebe několikrát říkala: „Já bych ho teda doma mít nemohla!“ Ale já jsem nechápal, co na něm Aně vadí. (směje se) V tom jsem se asi dostal do postavy. Když někoho hrajete, díváte se na svět očima své figury a snažíte se ji taky před světem obhájit, aby to, co dělá, bylo pochopitelné.

Měl jsem svou postavu rád. A budu se opakovat, už jsem to říkal víckrát, ale z Havla, jak jsem ho díky filmu poznal, mám pocit, že byl pro hodně lidí opravdu k zulíbání, vážně, musel být okouzlující, i když mohl lidi i něčím štvát. Ale brali ho se vším všudy.

* Film Havel není dokument. Jak se v něm prolínají historická fakta a fikce?

To je otázka na režiséra. Tak, jak se točí filmy o historických postavách, musela přijít chvíle, kdy se natočí film o Havlovi. A stejně jako o jiných historických postavách by bylo možné i o Havlovi natočit hned deset různých filmů, každý by zvedl něco jiného, jiný úhel pohledu, jiný úsek života. My jsme v letech 1968 až 1989. Z mého pohledu jde o zachycení atmosféry doby a člověka, který v ní žije. Pro mě asi ani nebylo podstatné, že tím člověkem je zrovna budoucí prezident. Já hrál člověka své doby.

* Jaký je tedy váš Havel?

Doufám, že bude uvěřitelný a pochopitelný. Třeba nebudete souhlasit s tím, co dělá, ale chtěl jsem ho hrát tak, abyste pochopili, proč se tak zachoval z hlediska jeho osobnosti.

* Načetl jste a nakoukal předtím hodně knížek a dokumentů?

Četl jsem především Žantovského životopis. A taky Dálkový výslech. Ale uvědomil jsem si snad včas, že není potřeba, abych přečetl všechno o něm a od něj, nestihl bych to a nejspíš bych zešílel! (směje se) Myslím, že když jako herec chytnete nějakou esenci, vůni, která vám pomůže ho pochopit, pak to stačí, ta vůně vás vede…

* Kdybyste míchal parfém Havel, co byste tam dal?

Dobrá otázka! Byla by tam srdečnost. A dětskost, ne dětinskost. Dětskost. Pak ta „okouzlujícnost“… A ambicióznost.

* Ambicióznost, to mnohé lidi u Havla spíš překvapí, ne?

Vím. On tak asi nepůsobil, ale zpětně už hodně lidí pojmenovalo, že si uměl jít za svým. Bavil jsem se o tom s jedním lékařem, který ho zažil těsně před převratem v nemocnici. Říkal, že byl slušnej a ty charakteristiky, co známe, ale že už tehdy působil, že si jde za svým a ví, co chce.

* Trochu „Colombo efekt“. Lidi měli tendenci ho trochu podceňovat, on uměl překvapit.

Přesně. Klamal svým jednáním. Nebyl naivní a nebyl bez ambicí.

* Co ještě by bylo v parfému?

Nadhled. Když jsem četl Dálkový výslech, fascinovalo mě, jak už v roce 1986 zkritizoval socialistický systém, ale i ten kapitalistický. Velmi trefně. Obojí je stále platné. Byl schopný i na ten kapitalismus nahlédnout z naší strany železné opony. Obdivuhodné, ne?

* V normalizaci jste prožil prvních deset let života, to člověk ještě nevnímá kontext, ve kterém žije. Ale než jste se začal zaobírat filmem, jak jste normalizaci vnímal?

Hodně mě ta doba zajímala, bavilo mě se s lidmi, kteří ji prožili, o ní bavit. Když už měli trochu odstup a já pobral rozum během 90. let, zajímalo mě to. Z toho, co říkali přátelé, učitelé, starší známí jsem si skládal mozaiku. A není určitě černobílá. Naše rodina přímo režimem postižená nebyla. Jsem z dělnické rodiny, mamka se narodila, když děda a babička pracovali na statku, ale to už bylo v době JZD. Patřili jsme spíš k té šedé zóně, jak se říká.

* Mám to trochu podobné. Jsem z okresního města, žádný disent, ani žádní komunističtí funkcionáři, v rodině nějaké kompromisy, já byla v pionýru. Po revoluci jsem ale byla fascinovaná „podzemím“ totalitního režimu, hltala jsem exilovou a samizdatovou literaturu, o prostředí disentu a undergroundu jsem v dospívání měla až romantické představy, voněla mi ta směs odvahy, ideálů, ale i nespoutanosti, intelektuálních debat i večírků, i pustýho chlastání, lásek, sexu. Později jsem samozřejmě získala střízlivější pohled, ale stejně ta esence ve mně je pořád.

Ano, měl jsem to podobně. Ne hned po revoluci, asi jsem dospíval později, ale vzpomínám na výstavu Příběh Charty v Salmovském paláci, ke čtyřicátému výročí jejího vzniku, tam ta fascinace přišla taky. Myslím, že hodně lidem se to takhle zpětně muselo líbit a vonět jim to. V té době u těch lidí rozhodně vidíte ideály a odvahu, s jakou se o jejich naplnění snažili. Ale taky spousta z těch mániček by možná dneska byla bez domova…

* Byli mimo systém tehdy, možná by byli mimo něj i dnes. Tak to myslíte?

Asi taky. Ale taky se na tu komunitu nabalovali lidi, kteří se s tím prostředím nějak svezli, nic moc nevytvářeli, chlastali, trochu se do toho uklidili… Všechno mělo rub a líc.

* Jako představitel Havla jste musel kouřit, což pro odvyknutého kuřáka musel být „záhul“. Vím, že vám kupovali beznikotinové cigarety, ale stejně…

Bál jsem se, že se rozkouřím, ale risknul jsem to, rozhodně bych kvůli tomu nechtěl přijít o roli. Ale nestalo se, dobrý. Párkrát mi bylo špatně. V některých scénách jsem hulil hodně, navíc, jak jsem říkal, opakovali jsme je i desetkrát, dvanáctkrát. To bylo drsný. Párkrát jsem se překouřil, že jsem měl druhý den kuřáckou kocovinu. Ale závislost to neprobudilo. Asi třikrát mi cinkly vzpomínky, ale zahnal jsem je.

* Stejně jste dobrej, že jste předtím dokázal přestat.

Včera jsem byl na zaměstnanecké preventivní prohlídce a doktor mi řekl, že už nekouřím osm let.

* Poslední cigaretu si pamatujete?

Přestával jsem na víckrát. Nejdřív sám. Vydrželo mi to dva roky, ale pak jsem jel vlakem do Olomouce a najednou mi vytanulo, ani nevím proč, že jsem přestal kouřit špatně, že jsem se s tím špatně rozloučil a nejlíp to vyřeším tak, že znovu začnu a pak hned přestanu… Kouření mi pak vydrželo dalších šest let.

* Vysvětlete mi to „špatně jsem přestal“, prosím?

Je to stejný, jako když se s někým rozcházíte. Můžete to udělat dobře, férově, ale taky ošklivě, že z toho zůstane jen pachuť. A já jsem měl pocit, že jsem to s cigaretama neuzavřel dobře. A stálo mě to šest let. Tak jsem podstoupil terapii biorezonancí. To musíte přijít s nedopalkem, ten se zapojí do elektromagnetického obvodu, vás zapojí taky, a přes počítač vám v mozku „vyhladí“ místa, která jsou zodpovědná za fyzické příznaky závislosti. Fakt. Vy se díváte nedůvěřivě.

* Zní to trochu jako „alternativní“ medicína. Ale i kdyby vám to pomohlo jen jako podpůrná metoda a placebo, proč ne.

Fyzické příznaky to zmírní, ale pak už musíte sama pracovat na všech těch rituálech, jako je ranní kafe a k tomu cigáro…

* Taky jsem v několika rozhovorech s vámi četla, že jste opakovaně podstoupil terapii ve tmě, kde je člověk týden i deset dní. Co jste ve tmě hledal a co o sobě jste tam našel?

Byl jsem tam třikrát a mám pocit, že se mi to už uzavřelo. Nešel jsem za ničím konkrétním, vnímám to jako očistu duše, kterou občas potřebujeme všichni. Mám za sebou víc podobných terapií, šel jsem od jedné k druhé, obohacovalo mě to, tma byla nějaké vyústění… Ale je to síla, nikomu bych to jen tak nedoporučoval, myslím, že na to musí být člověk připravený.

* Nesete si v sobě nějaký problém, který jste pomocí těch terapií řešil, nebo je to jen zvědavost?

Nešel jsem řešit konkrétní téma. Funguje to tak, že témata, třeba i ta hodně zasutá, se vám tam sama přihlásí. Nemohlo mě příliš překvapit, že jedno z nich bylo vztah k rodičům. Potřeboval jsem asi něco v sobě opravit. Ale s našima máme hezkej vztah! Měl jsem asi taky štěstí na kamarádku, která mě k programům, kde jsem se mohl o sobě něco dozvědět, přivedla. Mám pocit, že by to měla být součást života každého, občas se do sebe podívat.

* Jak jste vůbec strávil karanténu, kdy se nehrálo, netočilo…

Najel jsem postupně na prázdninový režim a vlastně jsem si to užil. Občas jsem daboval, ale jinak jsem měl studijní volno, které se mi moc hodilo. Pár dní před tím, než nás nechali doma, jsme rozezkoušeli v divadle ABC Vojnu a mír, takže jsem měl alespoň čas si celý román přečíst a studovat text.

* Já jsem přeskakovala vojnu…

Já si to dal celý, a i když mě na vojenské popisy neužije, tady mě bavily. Můj oblíbený generál Kutuzov a všechno kolem něj. A teď už zase zkoušíme, po letních prázdninách – tentokrát kratších – bude premiéra.

* Přítelkyně byla taky doma?

Měla home offlce, pracuje v mezinárodní síti chemických laboratoří.

* Je chemička?

Vystudovala chemii, ale spíš shodou okolností. Jinak je velmi humanitně zaměřený člověk. Znáte to, když vám někdo ve třeťáku na gymplu řekne, že na psychologii se hlásí tolik lidí, a tak nemá smysl se pokoušet. Tak nějak se to stalo i jí. Netrápí se, ale myslím, že pocit úplného naplnění nemá.

* Jak může jedna věta přehodit výhybku, že? Vám se to taky stalo?

Ne. Měl jsem docela jasno už na prvním stupni. Začal jsem chodit na ZUŠku, kde jsem měl štěstí na učitelku, chodil jsem tam celou základku, pak během gymplu a krok za krokem šel k přijímačkám na DAMU. Žádné překážky, když pominu, že si naši celou dobu mysleli – a možná trochu doufali – že mě to přejde.

* Odrazovali vás?

To ne. Ačkoliv poslouchat v šestnácti mámu, která pořád opakuje, že nechápe, proč chcete dělat zrovna tohle, že by bylo lepší dělat něco jiného, není úplnej med. Ale byl jsem tvrdohlavej. **

Viktor DVOŘÁK 

Rozený Jihočech, po gymnáziu vystudoval DAMU. Po absolutoriu odešel hrát do Olomouce a odtud do Ostravy. A v roce 2009 do Prahy, kde působí v Městských divadlech pražských. Za roli Louise Aronsona ve hře Andělé v Americe získal Thálii. Televizní diváci si ho vybaví třeba ze seriálu První republika. Je fanda kolejových vozidel, ať už jsou to vlaky, tramvaje, nebo metro.